Čís. 9844.

Byla-li ze žaloby o nález, že nárok exekučně vymáhaný zanikl, že exekuce jest nepřípustná a se zrušuje, vyloučena slova »že exekuce jest nepřípustná a se zrušuje«, přestala žaloba býti žalobou oposiční a lze žalobní žádost posuzovati jen s hlediska § 228 c. ř. s. a žalobu jen jako obyčejnou určovací žalobu. Pokud tu žalobce dostatečně tvrdil a opodstatnil právní zájem ve smyslu § 228 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1930, Rv II 625/29.)
Žalobce domáhal se žalobou rozsudku, že exekuční nárok žalované zanikl a že exekuce jest nepřípustná a se zrušuje, ježto žalovaná po podání žaloby exekuci zrušila, aniž uznala zánik nároku, omezil žalobce žalobní žádost tak, by z ní byla vypuštěna věta, že exekuce jest nepřípustná a se zrušuje. Procesní soud prvé stolice uznal právem, že nárok žalované vymáhaný proti žalobci exekucí zanikl. Odvolací soud rozsudkem žalobu odmítl. Důvody: Oposiční žaloba podle § 35 ex. ř. jest ochranou proti exekuci. Jest přípustná, je-li exekuce v běhu. To plyne i z ustanoveni § 406 c. ř. s. a § 78 ex. ř. (rozhodnuti nejvyššího soudu čís. 7668 sb. n. s.). Žaloba, o niž jde, byla podána po povolení exekuce. Než došlo k rozhodnutí o žalobním nároku, byla exekuce zrušena. Oposiční žaloba stala se tím nepřípustnou a bezpředmětnou a žalobce měl žalobní žádost omeziti na útraty. An tak neučinil, měla první stolice konečný návrh ve věci odmítnouti a rozhodnouti jen o útratách. Rozhodla-li první stolice i o hlavní věci, je to, jak již uvedeno, nesprávné.
Nejvyšší soud k dovolání zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Po právní stránce jest především řešiti otázku, jaký právní ráz má žaloba po úpravě žalobní žádosti ve smyslu žalobcova prohlášení, proti které žalovaná v prvé stolici nebrojila. Odvolací soud hájí stanovisko. že žaloba zůstala i při této nové úpravě žalobou oposiční. Než neprávem. Žaloba byla takovouto žalobou jen, pokud z jejího žádání nebyla vyloučena slova: »Tato exekuce je nepřípustná a zrušuje se ....«. Vyloučením těchto slov pozbyla žaloba vztahu k exekuci. Zákon poskytuje k ochraně proti neoprávněné exekuci, uhasl-li nárok vymáhajícího věřitele skutečnostmi z doby po vzniku exekučního titulu, dlužníku zvláštní ochranný prostředek, žalobu podle § 35 ex. ř., pro kterou jest výhradně příslušným soud exekuci povolující. Je-li dlužníkův zájem na zjištění, že pominul nárok vymáhajícího věřitele, vyčerpán tím, že se tímto zjištěním zjedná podklad pro zrušení exekuce, může se tohoto zjištění domáhati jen oposiční žalobou (Viz rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 6005 sb. n. s.). Nejde-li však, jako v souzeném případě, ani o otázku nepřípustnosti exekuce ani o její zrušení, pozbývá žaloba povahu oposiční žaloby a lze posuzovati žalobní žádost jen s hlediska § 228 c. ř. s. a žalobu jako obyčejnou žalobu určovací. Otázku, zda žalobce i po zrušení exekuce má právní zájem na bezodkladném zjištění, že nárok žalované, vymáhaný proti němu exekucí zanikl, je ovšem řešiti z úřadu, což znamená, že se jí soud musí zabývati, i když nebylo odpůrcem vytýkáno, že takovéhoto zájmu tu není. Na žalobci jest, by tvrdil a opodstatnil svůj zájem na bezodkladném zjištění, jehož se určovací žalobou domáhá. Tento zájem na bezodkladném zjištění, že sporný nárok žalované zanikl, tvrdil a opodstatnil žalobce tím, že prohlásil, že omezuje žalobní žádost, poněvadž žalovaná po podání žaloby exekuci zrušila, aniž uznala zánik nároku, že vypouští ze žádání slova; »Tato exekuce je nepřípustná a zrušuje se«, jinak však že na žalobě trvá. Z tohoto žalobcova přednesu při omezení žaloby na obyčejnou žalobu určovací přípustném podle posledního odstavce § 235 c. ř. s., plyne, že žalobce — třebaže také hájil i nadále nesprávné stanovisko, že žaloba zůstala i po tomto omezení žalobou oposiční, — tvrdil, byť i ne výslovně, aspoň zřejmým poukazem, že má bez ohledu na zrušení exekuce zájem na bezodkladném zjištění, že sporný nárok žalované zanikl. Bylo proto odvolání, pokud v této příčině uplatňuje dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. vyhověti, aniž bylo třeba zabývati se dalšími vývody spisů dovolacího. Ve věci samé nemohl však dovolací soud rozhodnouti, ježto odvolací soud vzhledem k svému nesprávnému stanovisku, že žaloba zůstala i při své nové úpravě žalobou oposiční, neřešil věc se správného hlediska, jak bylo shora naznačeno, nevyřídil odvolání po stránce skutkové a neučinil potřebná skutková zjištění.

Citace:

Čís. 9844. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 610-611.