Čís. 9905.

Příkaz jest břemenem, přecházejícími na toho, komu se dostalo uvolněného dědického podílu.
(Rozh. ze dne 10. května 1930, R I 229/30).
Pozůstalostní soud vydal toto usnesení: Ustanovení poslední vůle zůstavitele Jana P-a ze dne 16. října 1924 v odstavci (3) jest předním odkazem ve smyslu § 648 obč. zák., napřed odkázaným Okresní hospodářské záložně v B., kterou zůstavitel povolal za testamentární dědičku, odkázav jí svůj dům č. p. 101 a tudíž ustanovení poslední vůle zůstavitele v odstavci c) tohoto odstavce (3) jest součástí ustanovení zůstavitele o předním odkaze a zavazuje ustanovení toto podle § 726 obč. zák. také dědičku Marii P-ovou, která se k pozůstalosti po Janu P-ovi přihlásila bezvýjimečně ze zákona, když se závětí za dědičku povolaná okresní hospodářská záložna v B. k pozůstalosti nepřihlásila. Důvody: Zůstavitel Jan P. ve své poslední vůli ze dne 16. října 1924 ustanovil: v odst. (4): »Za dědice veškerého ostatního svého jmění, zvláště jmění v přiloženém výkazu mnou podepsaném uvedeného ustanovuji Okresní hospodářskou záložnu v B.« Tímto ustanovením poslední vůle povolal zůstavitel za universální dědičku Okresní hospodářskou záložnu v B. V odst. (3) poslední vůle ustanovil zůstavitel: »Svůj dům čp. 101 odkazuji tímto Okresní hospodářské záložně v B. pod těmito podmínkami,« mezí nimiž uvedeno jest pod podmínkou c) ustanovení, že po smrti matky zůstavitele Marie P-ové vypláceli bude ročně Okresní hospodářská záložna v B. stipendium na věčné časy 2000 Kč žákům z B., a uvedeno jest v této podmínce pak bližší ustanovení o zřízení stipendia. Podle § 648 obč. zák. může pořizující také něco napřed odkázali jednomu neb několika spoludědicům, v případě čehož se pokládají spoludědicové jen za odkazovníky. Jedná tudíž toto ustanovení zákona o předním odkazu (praelegát), o němž tudíž platí tytéž předpisy jako o odkazech a odkazovnících vůbec, tudíž také ustanovení § 650 obč. zák., podle něhož ten, komu připadl odkaz, který nebyl přijat původním odkazovníkem, musí splniti úkol, který na sebe vzal neb odkaz naň připadlý postoupiti odkazovníku k němu poukázanému. Jest sice pravda, že se za dědičku závětí povolaná Okresní hospodářská záložna v B. k pozůstalosti po Janu P-ovi za dědičku nepřihlásila a odkazy ne-přijala, avšak přihlásila se za dědičku ze zákona k pozůstalosti matka zůstavitelova Marie P-ová a přihláška její dědická bezvýminečně ze zákona podaná byla na soud pozůstalostní přijata. Podle ustanovení § 726 obč. zák. a podle ustanovení cit. § 650 obč. zák. nechce-li neb nemůže-li ani dědic zřízený ani po něm povolaný pozůstalost přijati, přejde právo dědické na dědice ze zákona. Tito však jsou povinni všemu tomu, co pořizující jinak nařídil, dosti učiniti. Musí tudíž ze zákona bezvýminečně se přihlásivší matka zůstavitele Marie P-ová pokud se týče její pozůstalost splniti i nařízení zůstavitele, pokud se ustanovení stipendia v odst. (3) c) testamentu dotýče. Marie P-ová, jakožto vyminečně se ze zákona přihlásivší dědička snaží se sice vylíčiti toto ustanovení testamentu, jakožto podmínku, která podle obdoby § 702 obč. zák. ji nestíhá. Avšak tento její náhled odporuje výše uvedeným přesným ustanovením zákona a mimo to jest uvésti, že ustanovení § 702 obč. zák. jest ustanovením výjimečným a obdobného použití nepřipouští. Právě proto obsahuje obč. zák. přesné ustanovení v § 726, kdež jest výslovně uvedeno, že, co pořizující nařídil, musí i zákonní dědicové, nepřijmou-li dědictví dědicové povolaní zůstavitelem, splniti, ovšem samozřejmě, není-li nařízení takové osobní povahy. Jest proto výše uvedené rozhodnutí soudu pozůstalostního odůvodněno jak jasným obsahem poslední vůle zůstavitelovy, tak i dovolávanými ustanoveními zákona. Rekursní soud k rekursu Marie P-ové napadené usnesení potvrdil. Důvody: Stížnost poukazuje k tomu, že v poslední vůli Jana P-a jest použito výrazu »podmínky« a, poněvadž poslední vůle jest sepsána notářem, že jest vyloučena nepřesnost a že výraz jest vzíti tak, jak jest uveden, ale podmínku uloženou podle § 702 obč. zák. dědici nebo odkazovníku že nelze bez výslovného projevu zůstavitele vztahovati na dědice nebo odkazovníka náhradního, povolaného zůstavitelem. Avšak rekursní soud sdílí úplně názor prvého soudu, že tu jde o praelegát podle § 648 obč. zák., o němž platí ustanovení § 650 obč. zák., podle něhož, nepřijme-li odkaz původní odkazovník, jest povinen ten, komu odkaz připadne, vžiti na sebe příkaz nebo přenechati odkaz odkazovníku, jenž na tento odkaz jest poukázán, a že tu dále jest použiti ustanovení § 726 obč. zák., podle něhož dědic ze zákona, na něhož přejde právo dědické na místě zřeknuvšího se dědice ze závěti, jest povinen uposlechnouti ostatních opatření zůstavitelových. V závěti jest sice použito výrazu »podmínka«, ale toho výrazu jest použito i na jiných místech a mluví se o splnění podmínek dědici uložených, takže jest jasné, že výrazu toho nebylo použito ve smyslu právním a že se jím nerozumí událost, na níž se činí právo závislým (§ 696 obč. zák.), nýbrž, že výraz ten znamená jen povinnost uloženou odkazovníku ke splnění. Soud rekursní je proto názoru, že dědička Marie P-ová, nastoupivší na místo Okresní hospodářské záložny v B., jest vázána ustanovením závěti v odst. 3 c).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jde o mimořádnou dovolací stížnost podle § 16 nesp. říz., která jest přípustná jen, je-li tu zřejmý rozpor rozhodnutí se zákonem nebo se spisy, nebo stala-li se zmatečnost. Nejvyšší soud přezkoumav spisy neshledal, že je tu některý z předpokladů § 16 nesp. říz., z nichž stěžovatelka uplatňuje ostatně jen první. Dovolací stížnosti bylo proto upříti oprávnění a jest jen na její vývody podotknouti ještě toto: Přihlíží-li se k celému obsahu poslední vůle, rozuměti jest výrazu »podmínky«, pod nimiž odkázal zůstavitel svůj dům č. 101 Okresní hospodářské záložně v B. vzhledem k ustanovením §§ 552 a 655 obč. zák. jen tak, že zůstavitel zanechal dům odkazovnici s příkazem podle § 709 obč. zák. vyjádřeným blíže v odst. a) až d) poslední vůle. Jen tak lze vykládati skutečnou vůli zůstavitelovu, vyjádřenou v uvedeném posledním pořízení. Příkaz považovati jest však za břemeno, jak vyplývá z doslovu § 710 obč. zák., které podle § 563 obč. zák. přechází i na toho, komu se dostalo uvolněného podílu dědického, tudíž v projednávaném případě na stěžovatelku (Stubenrauch I. str. 898).

Citace:

č. 9905. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 724-726.