—Čís. 9754—
Čís. 9754.
Mimořádné vydržení není jen vlastnickým důvodem, nýbrž jest nabytím vlastnictví bez ohledu na důvod.
Ten, kdo má v knihách vtěleno vlastnictví k nemovitosti, jest vlastníkem proti každému. Jen tomu, komu byla nemovitost dříve připsána, přísluší žaloba o neplatnost vkladu.
(Rozh. ze dne 21. března 1930, R I 185/30.)
Žalobce domáhal se na žalované osadě, by bylo uznáno právem, že pastvina č. kat. 720, zapsaná ve vložce 103, jest prosta břemene, podle (kterého by žalované straně příslušelo právo prodávati stromy na ni vzrostlé a vůbec jakékoliv nakládání s touto součástí sporné parcely, —Čís. 9754 —
415
že žalovaná jest povinna to uznali a každého takového zásahu do vlastnictví žalobcova se zdrželi. Procesu i soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil
věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znova rozhodl.
Nejvyšši soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud dospěl na základě listinného a knihovního stavu věci, jakož i výpovědi žalobcovy jako strany k závěru, že žalobce má »v mimořádném vydrženi titul vlastnický pro sebe«, jak doslovně pravi, a zjišťuje, že jest žalobce nyni i za knihovního vlastníka sporné parcely zapsán a že zápis ten nabyl právní moci. Žalovaná strana v rekursu uvažuje, zda odvolací soud má žalobce za skutečného vlastníka sporného pozemku (za vlastníka oprávněného k žalobě podle § 366 obč. zák.) či jen za vlastníka podle § 372 obč. zák. (t. zv. publicianského) a zdá se jí, že pravdou je prvá možnost, ale tu, míní rekurs, musil by žalobce, opíraje se o nabytí odvozené, také dokázati, že i jeho předchůdce byl skutečným vlastníkem sporného pozemku, a z toho, že se touto otázkou odvolací soud nezabývá, soudí rekurs, že snad odvolací' soud má žalobce přece jen za vlastníka podle § 372 obč. zák. (publicianského), kde by žalobce musil dokázati vlastnický důvod a pravý způsob nabytí držby. Ale tomuto pojetí žalobce jako vlastníka podle § 372 obč. zák. prý odporuje to, že odvolací soud vidí vlastnický důvod žalobcův v mimořádném vydržení, které jest nabytím, jak chce patrně , říci, ač ani toho technického výrazu neužívá, původním, k němuž není třeba předchůdce, neřku-li, by předchůdce v držbě byl vlastníkem vůbec, natož pravým, a poskytuje plné vlastnictví. Pak ale, vytýká rekurs dále, není rozhodnutí odvolacího soudu správným, protože žalobce o vydržení v první stolici své vlastnické právo vůbec neopíral, a mimo to odvolací soud nepřihlédl k-důkazům provedeným o tvrzení žalované strany, že odevždy sporný pozemek držela, a neprávem zodpověděl otázku vydržení na základě výslechu žalobce jako strany. Pravda jest, že mimořádné vydržení není, jak odvolací soud mylně míní, vlastnickým důvodem, nýbrž jest nabytím vlastnictví bez ohledu na důvod, zda tu je, či není. Ale také rekurs nemá pravdu, maje za to, že, pomine-li se otázka vydržení, žalobce nemohl by býti pokládán za vlastníka publiciánského, dokud by nedokázal vlastnický důvod a pravý způsob nabytí držby, neboť nelze, jak rekurs neprávem činí, přestátí na § 372 obč. zák., jenž rnluví o důvodu a o způsobu nabytí držby, nýbrž uvažovati věc s hle¬ diska §§ 372—374, podle jichž obsahu se přihlíží k důvodům obou straň, jichž síla a váha se navzájem měří, a, mají-li obě důvod stejně silný. Což je i v souzeném případě, kde žádná strana nemá důvodu, náleží přednost té, která právě v přítomnosti drží, aniž by byla nabyla držby nepravým způsobem od odpůrce. Ale na tyto otázky — důvody stran a na způsob držby — nedojde, a nedojde ovšem ani na to, by žalobce musil dokazovati vlastnictví svého autora (svého předchůdce ve vlastnickém — Čís. 9754—
právu k spornému pozemku), neboť i tato v pandektárním právu kdysi připomínaná t. zv. probatio diabolica, podle které při odvozeném nabytí muselo se dokazovati nabytí od předchůdce k předchůdci tak dlouho, až se přišlo na předchůdce, jenž nabyl způsobem prvotním, stala se téměř nepraktickou již rozšířením, jehož se dostalo žalobě publicianské v §§ 372—374 obč. zák., u nemovitostních práv knihovních naprosto bezvýznamnou však předpisy § 61 a násl. platného knihovního zákona. Podle občanského zákona vydržoval ten, kdo byl za vlastníka nemovitosti nebo za majitele věcného práva na ní v knihách zapsán, ve třech letech (§§ 1467, 1469 obč. zák.), pokud se týče v šesti letech (§ 1472 tamže), jinak až v 30 neb 40 letech, ke kterémužto 30 nebo 401etému vydržení neměl ovšem potřebí důvodu (§ 1477 tamže). Dokud tedy ten, kdo byl v knihách zapsán, ač plného vlastnictví nenabyl, vydržení nedokonal, musel proti každému držiteli, jenž mu věc zadržoval, vystoupiti žalobou publicianskou a musel po případě dokazovatí svůj důvod, by se síla jeho se silou případného odpůrcova důvodu mohla porovnati (§ 372—374 obč. zák.). To se však změnilo knihovním zákonem, jímž §§ 1467 a 1469 obč. zák. mlčky byly zrušeny, kteréž zrušení nyní výslovně prohlášeno v § 201 třetí novely, a nastoupilo místo vydržení knihovního držitele promlčení žaloby jeho odpůrce. Podle § 61 knih. zák. musí ten, kdo se vkladem cítí dotčen ve svém knihovním právu a chce tomuto svému právu zjednati průchod, vklad ten z důvodu neplatnosti sporem (pořadem práva) vžiti v odpor a obnovení dřívějšího knihovního stavu žádati, což pak následující předpisy knih. zákona podrobně rozvádějí. Tím jest ochrana knihovních práv podstatně zvýšena. Když tedy žalobce, jak jest bezesporno, má pro sebe v knihách vlastnictví ke sporné parcele č. k. 720 vtěleno, platí za vlastníka proti každému, a jen tomu, komu parcela ta byla dřív knihovně připsána, kdo tedy se ve svém knihovním právu dotčen vidí a obnovení dřívějšího knihovního stavu se chce domoci, přísluší žaloba o neplatnost vkladu. Žalovaná strana však vůbec netvrdí, že jí sporná parcela byla dřív, ba vůbec kdy, knihovně připsána, žalobu o neplatnost vkladu žalobcova vlastnictví tedy vůbec ani míti nemůže, í platí tedy žalobce proti ní za pravého vlastníka. Pak už jde jen o to, zda a jaké právo žalované straně na sporný pozemek přísluší, a tu jest se především tázati, zda tvrdí vydržení pozemku sama, neboť, kdyby tvrdila, tu, protože vydržení fysické působí i proti knihovnímu vlastnictví, byla by to námitka, jež, kdyby byla prokázána, vedla by k zamítnutí žaloby (§ 1498 obč. zák. a § 70 knih. zák.), leda že by tomu vadila obrana § 1500 obč. zák. Žalovaná strana stojí v rekursu na stanovisku, že již před soudem první stolice tvrdila, že sporného pozemku nabyla vydržením, a odvolává se na důkaz tohoto tvrzení na protokol ze dne 30. března 1928, než neprávem. Naopak tento protokol ji usvědčuje, že neuplatňovala vydržení pozemku sama, tedy vlastnictví, nýbrž jen vydržení práva sázeti a porážeti na sporné parcele stromy a pásti na ní dobytek a husy, tedy vydržení jistého práva užívání, pouhé služebnosti. Žalovaná tam o svém vlastnictví k parcele vůbec nemluví, nýbrž jen praví, že k ní vydržela »právo«, ježto na ní nejméně po 100 let vysazovala stromy, stromy ty odporážela a ve veřejné dražbě prodávala a užívala jí tím, že na ní pásla i dobytek i husy svých občanů, aniž by žalobce nebo jeho předchůdce co proti tomu namítal nebo vydal zákaz proti tomu, takže, i kdyby pozemek náležel žalobci, žalovaná pokojnou držbou vydržela právo na tomto pozemku stromy vysazovati, káceti, je odprodávati, pásti dobytek a husy, i jinak (otázka: jak) pozemek tento užívati«, dále, že si neosobuje právo zasahovati do cizího vlastnictví, nýbrž trvá jen na svém vydrženém právu, na této parcele stromy vysazovati, káceti a prodávati, pásti dobytek a husy. Kdyby byla chtěla uplatňovati vydržení pozemku sama a nabytí jeho vlastnictví, byla by to musila vyjádřili, kdežto vyjadřuje jen určitá oprávnění, s tím, že si do vlastnictví zasahovali neosobuje. Jde tedy jen o to, zda příslušejí jí tato určitá oprávnění a zda je tedy negatorní žaloba žalobcova oprávněna čili nic, což ještě není zjištěno.