Čís. 9686.

Zcizil-li vyrovnací dlužník věc, k níž příslušel třetí osobě vylučovací nárok, před zahájením vyrovnacího řízení, nemůže se třetí osoba domáhati na vyrovnacím dlužníku zaplacení celé kupní ceny za prodanou věc, nýbrž se takový náhradní nárok uspokojuje ve vyrovnání jen vyrovnací kvotou.
(Rozh. ze dne 22. února 1930, Rv II 322/29.)
Proti žalobě, jíž se domáhali žalobci na žalovaném vydání devíti párů bot anebo zaplacení 998 Kč 78 h, namítl žalovaný, že boty již nemá, že je prodal a že se roku 1928 vyrovnal na 50%. Procesní soud prvé stolice přisoudil žalobcům 998 Kč 78 h, žalobu o vydání bot zamítl. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného a přisoudil žalobcům jen 319 Kč 85 h, žalobu se zbytkem 678 Kč 93 h zamítl pro tentokráte. Důvody: Vyrovnání na 50% bylo pravoplatně potvrzeno již v době vydání rozsudku. Podle vyrovnání je žalovaný povinen zaplatiti věřitelům jen 50% pohledávek ve splátkách, první splátku 15. prosince 1928. V době vynesení rozsudku nebyla ani první splátka ještě dospělá a měla proto bytí celá žalobní žádost pro tentokráte zamínuta. Než žalovaný nečiní návrh na změnu rozsudku v ten rozum, že se žalobní žádost pro tentokráte zamítá, nýbrž navrhuje změnu jen potud, že je povinen zaplatiti žalobcům jen 319 Kč 85 h s 6% úroky za 3 roky od 1. června 1928 zpět, přes tento návrh nemůže odvolací soud podle 405 a 462 c. ř. s. jíti a nemůže napadený rozsudek změniti ve větším rozsahu, než jest odvolatelem navrhováno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobců.
Důvody:
Pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), přehlížejí dovolatelé, že šlo v souzeném případě podle žalobní prosby o alternativní žádání, ježto žalobní prosba o vydání devíti párů bot byla pravoplatně zamítnuta, takže jest se zabývati jen otázkou, zda odvolací soud právem či neprávem zamítl pro tentokráte žalobu co do částky 678 Kč 93 h s příslušenstvím. Při tom netřeba řešiti otázku, zda šlo v souzeném případě, pokud se žalobci domáhali vydání bot, o žalobu vlastnickou či o nárok ze smlouvy schovací, neboť rozhodným jest jen, že tím, že žalovaný boty prodal, jich vylučovací právo, které ovšem vyrovnáním o jmění žalovaného by podle § 11 vyr. ř. nebylo bývalo dotčeno, zaniklo, a nemohlo proto ve vyrovnacím řízení již býti uplatněno. Nastoupil proto na místě tohoto nároku na vydání botek nárok na jich náhradu, ježto, jak zjištěno, žalovaný prodal botky I již v roce 1924 neb 1925, před vyrovnáním, nemohou se žalobci domáhali na žalovaném celé kupní ceny za boty, nýbrž uspokojuje se takovýto náhradní nárok ve vyrovnání jen vyrovnávací kvotou (arg. § 21 — Čís. 9687 —
305
(2) vyr. ř. a contrario). Byla proto žalobní prosba o zaplacení další částky 678 Kč 93 h odvolacím soudem zamítnuta pro tentokráte vším právem.

Citace:

Čís. 9686.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 332-333.