—Čís. 9947 —
765
Čís. 9947
Pozemková refoma.
Nelze povoliti odklad exekuce vyklizením ze zabraného majetku na základě (nepřípustné v tomto řízení) oposiční žaloby. — Čís. 9947 —
Odklad exekuce vyklizením ze zabraného majetku může povoliti jen Státní pozemkový úřad. Vypovězený vlastník nemá nárok na odklad, nýbrž může se domáhati přímo zastavení (zrušení) exekučního vyklizení, byly-li vypovězené nemovitosti právoplatně ze záboru vyloučeny podle § 3 a) záb. zák., nebo podle § 7 nebo § 11 téhož zákona právoplatně propuštěny, nebo podle § 20 příď. zák. právoplatně vlastníku ponechány, jakož i byla-li výpověď Státním pozemkovým úřadem odvolána nebo zrušena.
Předpisů exekučního řádu lze použiti v pozemnoreformní exekuci, pokud lze ustanovení ta srovnati s předpisy a s duchem pozemnoreformního zákonodárství; to neplatí o odkladu exekuce.
Výpověď ze zabraného majetku nepozbývá účinnosti, třebas nebyla sebe déle uplatněna, aniž tehdy, není-li dosud dohoda o konečném vyřízení pozemnoreformní akce konečně vyřešena. V tomto případě mohl se vlastník zabraného majetku zajistiti proti exekučnímu provedení výpovědi tím, že si vymínil, že Státní pozemkový úřad nepovede na základě výpovědi exekuci, dokud osud dohody nebude právoplatně vyřešen.
(Rozh. ze dne 30. května 1930, R I 349/30.)
Proti exekuci Státniho pozemkového úřadu o vyklizeni a odevzdání vypověděných zabraných nemovitostí podal vlastník zabraného majetku žalobu podle § 35 ex. ř., v níž na konci navrhl odklad výkonu exekuce až do právoplatného rozhodnutí o žalobě a odůvodnil návrh § 42 čís. 5 a § 44 ex. ř., ježto by s výkonem exekuce byla pro něho spojena nenahraditelná újma. Soud prvé stolice vyhověl návrhu na odklad exekuce z důvodu § 19 čtvrtý odstavec nesp. říz. nikoliv však z důvodu § 42 čís. 5 a § 44 ex. ř., protože se vnucené vyklizení provádí v řízení nesporném a ustanovení exekučního řádu o odkladu exekuce nepřicháží tu v úvahu. Rekursní soud zamítl návrh na odklad exekuce. Důvody: § 19 čtvrtý odstavec nesp. říz. praví: »Je-li však podle § 2 čís. 7 nesp. říz. sporné, zda je pohledávka po právu, záleží na uvážení soudu, zda sečká s dalšími exekučními úkony až do rozhodnutí sporu, či zda pokračuje v nich až do zajištění.« Tento předpis podle čl. XIII. uv. zák. k ex. ř. není dotčen. § 2 čís. 7 nesp. říz. stanoví: »Pokud závisejí opatření o věcech nesporného soudnictví na objasnění sporných právních otázek anebo skutkových okolností, které mohou býti vysvětleny jen řádným průvodním řízením, nesmí soud ukvapeně rozhodnouti o právech stran, nýbrž musí buď ihned zahájiti právní jednání nebo súčastněné odkázati na pořad práva a, pokud to nařizují zvláštní předpisy, o to pečovati, by až ^o rozhodnutí sporu byla dána jistota nebo se nezměnil stav věci.« Tu však nejde o pohledávku soukromého práva, nýbrž o vykonatelný nárok československého státu, prýštící z veřejného práva na základě záborového zákona na vyklizení a odevzdání zabraných nemovitostí a opatření nesporného soudce, vyklizení a odevzdání zabraných nemovitostí těch nezávisí na objasnění sporných otázek nebo skutkových okolností, neboť nárok státu jest, nesporný a — Čís. 9947 —
767
disposice s ním přísluší jen Státnímu pozemkovéhu úřadu, nikoliv exekutu, ba ani nespornému soudci z úřadu. Není tu tedy případu § 2 čís. 7 a § 19 čtvrtý odstavec nesp. říz.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Proti vyklizení podle § 20 náhr. zák. nelze uplatňovati oposiční nárok žalobou podle § 35 ex. ř., nýbrž podle stálé praxe nejvyššího soudu jen návrhem, o němž soud k vyklizení povolaný jedná a rozhodne v řízení nesporném podle § 2 čís. 5 nesp. říz., aniž by směl věc odkazovati podle § 2 čís. 7 na pořad práva (žaloby), byť bylo rozhodovati i o sporných skutkových okolnostech, nýbrž musí tu i otázku důkazu řešiti sám, a odkazuje se v té příčině aspoň na rozhodnutí čís. 4829 a 5772 sb. n, s. Když však stěžovatel podal místo návrhu v nesporném řízení žalobu, tedy právní prostředek nepřípustný, jsou nepřípustné i návrhy, které se na jeho podkladě činí, neboť nepřípustný právní prostředek nemůže vésti k cíli, t. j. dopomoci uplatňovanému nároku k uskutečnění, nýbrž musí býti odmítnut. Když tedy stěžovatel žádal o odklad vyklizení na základě nepřípustné žaloby, nemůže býti odklad povolen. Ale ani ve věci samé nedojde se k výsledku pro stěžovatele příznivému. Jak v rozhodnutí čís. 6176 (také čís. 8982) sb. n. s. dovoženo, nedopouští § 20 náhr. zák. odklad vyklizení navrženého Státním pozemkovým úřadem na základě právoplatné výpovědi po uplynutí výpovědní lhůty, nýbrž odklad může povoliti jediné a výlučně Státní pozemkový úřad sám. Vypověděný vlastník nemá práva na odklad, neboť, pokud exekifční titul, výpověď, platně trvá, může vyklizení odpírati, jak zase v, rozhodnutí čís. 6616 sb. n. s. podrobně provedeno, jen když vypověděné nemovitosti právoplatně vystoupily ze záboru,, když buď byly ze záboru podle § 3 a) záb. zák. právoplatně vyloučeny, nebo podle § 7 nebo 11 téhož zákona právoplatně propuštěny nebo podle § 20 příď. zák. právoplatně vlastníku ponechány; v takových případech však nemá vlastník potřebí odkladu, nýbrž, ježto se vypuštěni ze záboru může státi jen písemným 'výrokem Státního .pozemkového úřadu (§ 7 čís. 1 a 3 zák. o poz. úř., § 20 příď. zák.), může vlastník, předlože toto písemné rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, přímo o zastavení (zrušení) exekučního vyklizení zakročiti (§ 40 ex. ř.). Podstatně stejně má se věc, pozbyla-li výpověď jakožto exekuční titul platnosti přímo, t. j. byla Státním pozemkovým úřadem odvolána nebo zrušena; i tu musí o tom míti'vlastník písemní vyrozumění Státního pozemkového úřadu a domůže se na jeho základě přímo zastavení exekuce, nebo, stalo-li se zpětvzetí výpovědi podáním Státního pozemkového úřadu k soudu, nepovolí soud na základě takové výpovědi vyklizení, nebo, povolil-li je nedopatřením, domůže. se zamítnutí návrhu na vyklizení vlastník rekursem, anebo, byla-li takto výpověď vzata zpět teprve za exekuce, domůže se zastavení exekuce návrhem podle § 40 ex. ř., ač-li Státní pozemkový úřad neučiní sám návrh na zastavení. Tolik ve všeobecnosti. Co se týče jednotlivých bodu —Čís. 9947 —
stížnosti, mýlí se stěžovatel, snaže se ze rčení § 20 náhr. zák., že soud provede vyklizení a odevzdání vypověděných nemovitostí podle předpisů exekučního řádu, vyvoditi, že má právo použiti všech předpisů exekučního řádu a tedy také předpisů o odkladu; nikoli, neboť jen vyklizení a odevzdání nemovitostí provede se, jak zákon výslovně praví, podle exekučního řádu, t. j. jest tím odkázáno jen na předpisy § 349 ex. ř. Tím ovšem není vyloučeno, by těch kterých ustanovení exekučního řádu nebylo použito i v pozemnoreformní exekuci, jež se provádí v řízení nesporném, avšak jen potud, pokud ustanovení ta lze srovnati s předpisy a s duchem pozemnoreformního zákonodárství, což však právě o odkladu vyklizení říci nelze, jak shora dolíčeno (§ 20 náhr. zák. posl. věta). Uplatňuje-li stěžovatel, že Státní pozemkový úřad výpověď z roku 1924/ 1925 nechal »projíti« a mimo to, že výpověď pozbyla platnosti dohodou mezi nimi uzavřenou, jest rovněž na omylu. Výpověď vůbec nemůže »projíti«, t. j. byť sebe déle nebyla exekučně provedena, nemůže pozbýti účinnosti, a co se týče dohody, měla se věc nejen podle vylíčení Státního pozemkového úřadu, nýbrž i podle rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 8. března 1930, čís. 3747, na něž se stěžovatel odvolává a jež v ověřeném opise připojuje, tedy i podle jeho vlastního udání a tudíž bezesporně tak, že sice uzavřena byla dohoda o konečném vyřešení pozemkové reformy na držebnostech stěžovatelových, avšak platnost její závisela podle protokolu ze dne 28. ledna 1928 od toho, že propuštění ze záboru dohodou tou pro stěžovatele vymíněné schváleno bude správním výborem, tento však usnesením ze dne 25. června 1928 návrh na schválení zamítl, načež Státní pozemkový úřad výměrem z téhož dne vyrozuměl stěžovatele, že následkem tohoto neschválení považovati jest dohodu tu za neučiněnou, a posléze, že nejvyšší správní soud výše citovaným rozhodnutím tento výměr Státního pozemkového úřadu pro vadnost řízení zrušil. Podle toho neni sice ještě otázka této dohody konečně vyřešena, avšak právě proto nelze říci, že propuštění ze záboru povolené stěžovateli v dohodě pod podmínkou schválení správním výborem, jest právoplatné, propuštění vůbec ještě nenastalo, když je správní výbor, odmítnuv již jednou schválení, po zrušovacím rozhodnutí nejvyššího správního soudu, lépe řečeno až do podání stěžovatelovy dovolací stížnosti neschválil, a musí tedy stěžovatel čekati, zda se tak stane, neboť do té doby jest výpověď v platnosti, tedy platným exekučním titulem, a nelze, jak již řečeno, odklad povoliti, leč na návrh Státního pozemkového úřadu. Stěžovatel udělal chybu, když si v dohodě, v protokolu ze dne 28. ledna 1928 nevymínil, že, dokud osud dohody nebude právoplatně vyřešen, Státní pozemkový úřad nesmí na základě výpovědi vésti exekuci, neboť to byl jediný prostředek, jímž se mohl proti exekučnímu provedení výpovědi zajistiti, ježto jinak výpověď musí vždy na návrh Státního pozemkového úřadu býti provedena, jak výslovně nařizuje § 20 náhr; zák., kdežto, kdyby si byl v onom protokole toto příročí smluvně vymínil, byl by mohl s odvoláním na tento veřejný dokument, jejž by si soud podle § 55 třetí odstavec ex. ř. od Státního pozemkového úřadu vyžádal, podle § 40 ex. ř. navrhnouti zastavení exekuce. Ostatní vývody stížnosti vyvráceny jsou již rozhodnutími shora citovanými, zvláště také i námitka, že stát podle dosavadního zákonodárství neručí za škody způsobené nezákonným, výkonem veřejné moci a že tedy, i když stát jest straně dostatečnou zárukou, přece by se náhrady škody nedomohla. Námitka' tato neodolá hořejším důvodům, neboť pravda sice, že § 92 úst. list. není ještě všeobecně proveden, avšak z těchto dvou shora uvedených návěští, že: 1. podle § 20 náhr. zák. musí soud, jakmile výpověď nabyla právní moci a lhůta výpovědní uplynula, na návrh Státního pozemkového úřadu provésti vyklizení a odevzdání vypověděných nemovitostí, a že 2. odpor proti tomu jest právně možný jen tehdy, pozbyla-li výpověď vůbec neb na čas právní účinnosti, buď tedy že výpověď sama byla vzata zpět nebo Státní pozemkový úřad platně a závazně, t. j, platnou smlouvou povolil straně příročí (jímž není ještě prodloužení lhůty k vyklizení podle poslední věty § 20 náhr. zák.), anebo že byla vypověděná nemovitost, o jejíž vyklizení jde, buď podle § 3 a) záb. zák. ze záboru právoplatně vyloučena, nebo podle § 7 nebo 11 záb. zák. právoplatně ze záboru propuštěna, nebo konečně podle § 20 příď. zák. právoplatně vlastníku ponechána, plyne, že, když není důvodu odporu podle čís. 2, Státní pozemkový úřad vede exekuci úplným právem, není tu tedy nezákonného výkonu moci veřejné a nemůže tedy býti řeči o nějaké škodě stěžovatelově z výkonu toho vyplývající, při čemž se odkazuje na rozhodnutí čís. 8982 sb, n. s, a obsažený v něm výklad § 162 jedn. řádu.