Čís. 228 dis.

Ke skutkové podstatě podvojného zastupováni ve smyslu § 10 adv. ř. stačí převzetí zastupování v souvislé věci proti dřívějšímu mandantu; není třeba, by šlo o tutéž věc.
(Rozh. ze dne 11. prosince 1934, Ds II 13/32.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl v neveřejném zasedání odvolání obviněného z nálezu kárné rady moravské advokátní komory v Brně ze 24. září 1932, pokud jím byl uznán vinným kárným přečinem porušení povinností povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu.
Z důvodů:
Obviněný byl napadeným kárným nálezem uznán (mimo jiné) vinným přečinem porušení povinností povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu, jehož se dopustil tím, že zastupovav Ludvíka F-u, stavitele v B. v roce 1926 ve sporu C II 265/26 proti firmě B-ská rafinerie cukru pro rušenou držbu, převzat v souvislé věci proti témuž dřívějšímu mandantu Ludvíku F-ovi později zastupování Rudolfa S-a v B. ve sporu C II 539/31 rovněž pro rušenou držbu u okresního soudu v Břeclavi. Odvolatel napadá názor kárného nálezu, že šlo v obou případech o tutéž záležitost aneb že obě záležitosti spolu souvisely a uplatňuje zároveň v tomto směru neúplnost řízení. Než výtky tyto neobstojí.
Především v souzeném případě nerozhoduje, zda šlo tu o tutéž záležitost, ježto k naplnění skutkové podstaty podvojného zastupování ve smyslu § 10 adv. řádu stačí, že šlo o převzetí zastupování v souvislé věci proti dřívějšímu mandantu. V tomto směru byl pak též obviněný podle výroku kárného nálezu uznán vinným. Vývody odvolání není pak nijak vyvrácena správnost zjištění kárné rady učiněného na základě obsahu sporných spisů okresního soudu v Břeclavi C II 265/26 a C II 539/31, jakož i porovnání ze 14. dubna 1926, že není pochybnosti o tom, že obě záležitostí (C II 265/26 a C 11 539/31) spolu úzce souvisely, i když by snad mohly býti pochybnosti, že šlo v obou případech o tutéž záležitost. Vždyť v obou těchto záležitostech šlo o žaloby Ludvíka F-y pro rušenou držbu užívání cesty vedoucí k lesu »na pohansku«, tak zvané cesty anglické.
Ze zjištění plyne, že správným je i závěr kárné rady, že v obou případech šlo o tutéž cestu, o právo Ludvíka F-y této cesty používati a o rušení tohoto práva. Obsahem pak obou spisů C II 265/26, C II 539/31 a porovnání ze 14. dubna 1926 je věc do té míry objasněna, že nebylo vůbec třeba, by kárná rada provedla ještě další důkazy navrhované obviněným, čímž padá výtka neúplnosti řízení činěná v tomto směru. Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním a zejména i k okolnosti, že právě na základě námitek obviněného jako zástupce Rudolfa S-a ve sporu C II 593/31 ,že jde o výprosu podle § 974 obč. zák., byla žaloba Ludvíka F-y o rušenou držbu y druhé stolici zamítnuta, dlužno přisvědčiti též právnímu názoru kárné rady, že obviněný, který Ludvíka F-u v prvém sporu C II 265/26 zastupoval a při vyjednávání o porovnáni ze 14. dubna 1926 spolupůsobil, byl povinen své straně věrností (§ 9 adv. řádu), kterou nutno zachovati nejen během zastupování, nýbrž i po jeho skončení a že nebyl oprávněn převzíti zastupování druhé strany ve sporu C II 539/31, nýbrž že měl toto zastupování bezpodmínečně odmítnouti (§ 10 advok. řádu). Neučinil-li tak, pak v souzeném případě porušil tím povinnosti povolání jemu uložené advokátním řádem a zároveň zlehčil tím také čest a vážnost stavu, neboť jeho závadný postup dostal se k vědomosti i jiných osob, které nejsou příslušníky stavu advokátského a mohl u nich vyvolati nepříznivý úsudek též i o ostatních členech advokátského stavu. Po stránce subjektivní nevyviňuje obviněného, že podle svého tvrzení byl přesvědčen, že jedná korektně, neboť subjektivní nepoznání kárné podstaty o sobě neomlouvá právě tak jako neznalost trestního zákona v řízení trestním. Okolnost pak, z jaké pohnutky učinil Ludvík F. na obviněného oznámení u advokátní komory, je nerozhodnou.

Citace:

Č. 228 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 589-591.