Čís. 4948.

Ustanovení § 6 čís. 4 zák. o podm. ods. řeší jen případ, kde první trest byl uložen podmínečně. Případ, že první trest byl bezpodmínečný nebo že byl dodatečně nařízen jeho výkon, v § 6 čís. 4 cit. zák. upraven není, a neplatí proň zásada, že oba tresty musí sdíleti stejný osud co do podmínečnosti nebo nepodmínečnosti.
(Rozh. ze dne 15. března 1934, Zm I 262/33).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chrudimi ze dne 22. listopadu 1932, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 201 a) tr. zák. a zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl obžalovanému oduznán podmíněný odklad trestu, jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost, napadající zmatkem čís. 11 § 281 tr. ř. výrok, jímž byl obžalovanému. oduznán podmíněný odklad trestu jest odůvodněna.
Nalézací soud opírá uvedený svůj výrok o to, že obžalovaný byl rozsudkem okresního soudu v Nasavrkách ze dne 18. prosince 1929 odsouzen pro přestupek podle § 431 tr. zák., při čemž trest byl sice uložen podmínečně, ale dodatečně byl — usnesením ze dne 18. března 1932 — nařízen jeho výkon, a že jsou tu podmínky § 265 tr. ř., ježto předmětné trestné činy spadají alespoň částečně do doby před vynesením prvého rozsudku. Nalézací soud vychází z právního názoru, že byl, poněvadž jde vzhledem k zásadě § 265 tr. ř. vpravdě o trest jediný, podle § 6 čís. 4 zák. čís. 562/19 povinen trest vysloviti bezpodmínečně. Tento názor jest však mylný. Ustanovení § 6 čís. 4 zák. čís. 562/1919 řeší pouze případ, že prvý trest byl uložen podmínečně a — jak dlužno doplniti — že výkon trestu nebyl dosud dodatečně nařízen. Neboť jen za tohoto předpokladu může soud vynášející pozdější rozsudek o tom rozhodovati, »mají-li býti vykonány oba tresty, či má-li býti podmíněně odložen také trest dodatečně přisouzený«. Případ, že prvý trest byl bezpodmínečný nebo že byl dodatečně nařízen výkon trestu podmínečně uloženého, není v § 6 čís. 4 zák. čís. 562/1919 výslovně upraven. Právě z této okolnosti dlužno však usuzovali (argumentům a contrario), že pro tento právě zmíněný případ neplatí zásada, že oba tresty musejí sdíleti stejný osud co do jejich podmíněnosti nebo nepodmíněnosti. K témuž závěru nutí ostatně, jak zmateční stížnost právem uvádí, i úvaha, že ustanovení § 265 tr. ř. má podle svého znění býti dobrodiním pro obžalovaného, že by však tento účel byl pozměněn v pravý opak, kdyby soud vynášející pozdější rozsudek byl nucen vysloviti trest bezpodmínečně prostě proto, že byl bezpodmínečně uložen trest prvý, k němuž se nachází druhý trest v poměru § 265 tr. ř. Nalézací soud vykročil tedy ze své trestní moci, když obžalovanému oduznal podmíněný odklad trestu jedině z toho důvodu, že považuje následkem uvedeného nesprávného výkladu zákona podmíněné odsouzení za vyloučeno. Bylo tedy rozsudek, pokud se týče dotyčného výroku zrušiti jako zmatečný a věc vrátiti soudu prvé stolice, na němž bude, aby, vycházeje ze zásadní přípustnosti podmíněného odkladu v daném případě, znovu zkoumal a o tom rozhodl, jsou-li tu podmínky pro přiznání podmíněného odkladu po rozumu § 1 zák. čís. 562/1919 čili nic.

Citace:

č. 4948. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 119-120.