Čís. 213 dis.

Usnesl-li se kárný senát vrchního soudu upustili od kárného vyšetřování proti obviněnému soudci pro služební přečin (vyšetřování v tom směru zastavili), nesmí v této věci pokračovali dále v řízení pro nepřístojnost, nýbrž musí postoupiti spisy příslušnému presidentovi krajského soudu; uložil-li sám pořádkový trest důtky, vykročil z mezí své příslušnosti; odvolání obviněného je přípustné, i když se tak stalo v neveřejném sedění bez předchozího ústního líčení; nejvyššímu soudu je k oné zmatečnosti přihlížeti, třebaže ji odvolání výslovně neuplatňuje.
(Rozh. ze dne 10. září 1934, Ds II 4/34.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech soudců vyhověl v neveřejném zasedání odvolání obviněného soudce do usenesení kárného senátu vrchního soudu v Brně ze dne 5. ledna 1934, jimiž mu byl za služební nepořádek podle § 2 zák. ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák. uložen podle § 3 lit. b) téhož zákona pořádkový trest důtky, zrušil napadené usnesení v uvedeném výroku a kárnému senátu vrchního soudu v Brně uložil, aby postoupil spisy příslušnému presidentovi k dalšímu úřednímu jednání.
Odůvodnění:
Zákon ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák. rozlišuje mezi pořádkovými a kárnými tresty (§§ 2, 3 a 6) a stanoví, kdo k vyslovení těchto trestů je příslušným (§§ 4 a 7). Překročení mezí příslušnosti činí kárný nález zmatečným.
V tomto případě usnesl se kárný senát vrchního soudu v Brně dne 5. ledna 1934 upustiti podle § 16 citovaného zákona od zavedení kárného vyšetřování proti odvolateli pro služební přečin podle § 2 citovaného zákona a §§ 46 a 47 soudní instrukce ze dne 3. května 1853, čís. 81 ř. zák. z té příčiny, že jako soudce ve věci Ck II 371/32 nepostupoval při sepisování protokolu a průvodního usnesení podle předpisů zákona a že v době od roku 1931 při ústních jednáních ve sporech jím projednávaných vykonával svůj úřad tak, že vznikly značné průtahy a četné nedodělky, ježto jednání ta neposkytují za zjištěných okolností k tomu dostatečného podkladu, uložil mu však zároveň v neveřejném zasedání bez ústního líčení »za tato provinění tvořící sužební nepořádek dle § 2 zák. ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák.« podle § 3 lit. b) téhož zákona pořádkový trest důtky.
Z ustanovení § 16 posléze citovaného zákona vysvítá, že kárný senát vrchního soudu nesměl, jakmile se usnesl upustiti od zavedení kárného vyšetřování proti obviněnému pro služební přečin, t. j. vyšetřování v tomto směru zastaviti, v řízení v této věci pokračovati, nýbrž měl, byl-li toho náhledu, že v jednání obviněného by mohla býti spatřována nepřístojnost, spisy k dalšímu úřednímu jednání postoupiti příslušnému presidentovi (krajského soudu v Olomouci), jenž byl, jakmile kárné vyšetřování bylo kárným senátem zastaveno, podle § 4 posléze citovaného zákona výhradně povolán k tomu, by posoudil, zda tu jde o nepřístojnost a by v případě kladném uložil obviněnému jeho provinění přiměřený trest pořádkový. Z toho, co uvedeno, plyne, že kárný senát vrchního soudu, uloživ obviněnému v souzeném případě za nepřístojnost pořádkový trest důtky, vykročil z mezí své příslušnosti. Ač usnesení, jímž byl obviněnému tento trest uložen, bylo kárným senátem učiněno v neveřejném zasedání bez předchozího ústního líčení, dlužno odvolání obviněného z tohoto odsuzujícího výroku uvedeného usnesení považovati za přípustné, neboť příčilo by se duchu zákona ze dne 21. května 1868, č. 46 ř. zák., připouštějícího v § 5 stížnost do usnesení představeného soudu, jímž byl soudci uložen pořádkový trest důtky, a v § 24 odst. 2 odvolání z nálezu kárného senátu vrchního soudu, jímž byl soudci po ústními kárném líčení uložen pořádkový trest, kdyby pořádkový trest uložený soudci nepříslušným úřadem byl pokládán za nenaříkatelný a kdyby soudce měl v důsledku toho v takovém případě zůstati bez právní ochrany. Nezáleží na tom, že odvolání obviněného uvedenou zmatečnost napadeného usnesení výslovně neuplatňuje; zmatečnost, o niž tu jde, dlužno klásti na roveň podstatné vadě řízení po rozumu 1. odstavce § 26 posléze citovaného zákona a dlužno k ní v důsledku toho přihlížeti z povinnosti úřední tak, jako kdyby byla odvoláním uplatňována.
Bylo tudíž odvolání obviněného dle 1. odstavce § 26 opětně citovaného kárného zákona pro soudce v neveřejném zasedání vyhověti, uvedené usnesení v napadené části zrušiti a učiniti další potřebné opatření (srov. nálezy Ds II 6/24 a Ds II 10/24 Nejv. soudu).

Citace:

Č. 213 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 562-564.