Čís. 4917.

Skutkové podstaty zločinů podle § 214 tr. zák., podle §§ 2, 12 č. 1 al. 2 zák. na ochr. rep. a přečinu podle § 17 č. 1 al. 2 zák. na ochr. rep.
Nejde o zločin § 214 tr. zák. ani o zločin § 12 č. 1 al. 2 zák. na ochr. rep., neoznámil-li kdo čsl. úřadům, že čsl. státní příslušník slouží v úderných oddílech (SA.) v Německu, zvěděl-li o tom teprve, když již zločin ten (§ 2 zák. na ochr. rep.) byl dokonán.
(Rozh. ze dne 7. února 1934, Zm I 940/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu, v Plzni ze dne 26. září 1933, pokud napadla rozsudek ve výroku, jímž. byl obžalovaný zproštěn podle § 259 čís. 2 tr. ř. z obžaloby pro zločin podle § 214 tr. zák. Z důvodů:
Obžalovanému Antonínu R-ovi dávala obžaloba za vínu, že se dopustil zločinu podle § 214 tr. zák. tím, že tajil pátrající vrchnosti půtahy, které by mohly vésti k objevení zločinu nebo pachatele, to jest že úmyslně hleděl zabrániti, by nevyšly najevo nebo že to aspoň hleděl stížiti. Napadeným rozsudkem byl obžalovaný podle § 259 čís. 2 tr. ř. z obžaloby pro tento zločin zproštěn. Obžaloba i rozsudek mají tu na mysli skutečnost, že obžalovaný věděl, že čsl. státní příslušník Josef K. slouží v úderných oddílech (SA.) v Německu, poněvadž mu tato okolnost byla sdělena Antonínem F-em, a že o ní nabyl vědomosti z dopisu, který dostal od SA. v M., v němž se tato organisace obžalovaného dotazovala, zda Josef K. je členem strany a zda jeho manželka bere podporu. Službu Josefa K-e v SA. vzhledem k organisačnímu včlenění SA. do strany NSDAP. v Německu, v jejímž programu jest i násilné odtržení části území obývané německým obyvatelstvem od Čsl. republiky a přivtělení jeho k německé říši, dlužno ovšem alespoň in objecto podřaditi pod zločin podle § 2 zákona na ochranu republiky.
Zmateční stížnost není odůvoděna. Skutková podstata zločinu podle § 214 tr. zák. předpokládá úmyslné tajení půtahů, tedy takovou činnost nebo vůbec chování se pachatele, kterým je bráněno pátrající vrchnosti, by nezvěděla okolnosti sloužící k objevení zločinu neb pachatele buď vůbec neb aby jí to bylo alespoň stiženo; § 214 tr. zák. neukládá však za povinnost, aby ten, kdo se dozví o zločinu, ihned to oznámil pátrající vrchností. V obžalobě není vůbec tvrzeno, v čem spočívalo tajení půtahů pátrající vrchnosti obžalovaným, jakou činnost obžalovaný vyvinul, pokud se týče, jak se vůbec choval, aby z toho mohl býti učiněn závěr, že úmyslně tajil půtahy, by K-ův trestný skutek zůstal pátrající vrchnosti utajen. Nic podobného obžaloba o obžalovaném Antonínu R-ovi netvrdila, ani v řízení nalézacího soudu nevyšlo najevo nic, co by takové činnosti nebo takovému chování se obžalovaného nasvědčovalo, a ani zmateční stížnost na nic takového nepoukazuje. Chování se obžalovaného, jak je obžaloba podle důvodů obžalovacího spisu mínila postihnouti, nelze podřadili pod skutkovou podstatu zločinu podle § 214 tr. zák. Proto právem nalézací soud neuznal obžalovaného vinným tímto zločinem.
Zprošťující výrok není podle uplatňovaného hmotněprávního důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. vadný ani s hlediska § 12 čís. 1 alin. 2 zákona na ochranu republiky, který na rozdíl od § 214 tr. zák. ukládá přímo za povinnost v případech v něm uvedených učiniti neodkladně vrchnosti oznámení. Podle § 12 zákona na ochranu republiky dopouští se zločinu nepřekažení nebo neoznámení trestných podniků: 1. kdo opomine překaziti trestné činy uvedené v §§ 1, 2, 6 až 9 téhož zákona, ačkoliv tak mohl učiniti snadno a bez nebezpečí pro sebe a osoby blízké, a 2. kdo se doví věrohodným způsobem, že se chystá takový zločinný podnik, nebo že byl spáchán čin uvedený v § 6 čís. 2 a 3, a opomene to neodkladně oznámiti věrohodným způsobem úřadu (neb ohroženému). V prvním případě jde tudíž o nepřekažení trestného podniku, což pojmově předpokládá, že pachatel počal již s jeho vykonáváním, čin však že nebyl ještě dokonán; v druhém případě má zákon výslovně na mysli zločinný podnik teprve chystaný, pokud jde o činy trestné, uvedené v §§ 1, 2, 6 až 9 zákona na ochranu republiky; byly-li již spáchány, platí povinnost je oznámiti pouze při zločinech podle § 6 čís. 2 a 3 zákona na ochranu republiky. (Srov. Milota k § 12.) V projednávané trestní věci bylo obžalovanému dáváno za vinu, že tajil půtahy o zločinu Josefa K-e, ač věděl, že Josef K. slouží v SA. v Německu, což zvěděl z dopisu, jejž od SA. dostal, a později i z písemné informace Antonína F-e, že se tedy podle vlastního tvrzení obžaloby o službě K-ově v SA. dověděl teprve, když K. už ve službě té byl, nikoli tedy, že věděl o Josefu K-ovi, že zamýšlí do služeb SA. vstoupiti a že se teprve chystá, by z Čsl. republiky odešel do Německa a tam v SA. sloužil. Že tuto službu K-ovu v SA. je alespoň in objecto podřaditi pod skutkovou podstatu zločinu podle § 2 zákona na ochranu republiky, bylo již uvedeno, a není třeba doličovati, že v těchto mezích nešlo o případ § 6 čís. 2 a 3 zákona na ochranu republiky. V době, kdy se podle toho obžalovaný Antonín R. dověděl o zločinu K-ově, byl jím zločin ten již dokonán. Neoznámení dokonaného zločinu, třebas šlo o případ § 2 zákona na ochranu republiky, není však ohroženo trestní sankcí § 12 alin. 2 téhož zákona. Obžalovaný proto nebyl povinen ani podle § 12 zák. na ochranu republiky trestný skutek Josefa K-e oznamovati neodkladně věrohodným způsobem úřadu a tím méně mohl jej překaziti, dozvěděv se o něm v době, kdy Josef K. sloužil již za hranicemi. Nalézací soud proto nepochybil, když skutečnost, že obžalovaný neoznámil úřadu zločin K-ův, nepodřadil ani pod § 12 zákona na ochranu republiky. Bylo proto zmateční stížnost, napadající výrok osvobozující obžalovaného pro neoznámení zločinu K-ova úřadům, zamítnouti.

Citace:

č. 4917. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 64-66.