Čís. 211 dis.

O porušení cti a důstojnosti stavu soudcovského nejde jen, dostalo-li se závadné soudcovo jednání k vědomosti širšího okruhu osob, jež nejsou příslušníky stavu soudcovského; stačí, nemohlo-li takové soudcovo jednání podle okolností zůstati skrytým, nýbrž musily-li se o něm dověděti i osoby, u nichž mohlo v důsledku toho vzniknouti pokořující mínění o dotyčném soudci neb o stavu soudcovském vůbec. V subjektivním směru stačí nedbalost záležející v tom, že vinník si neuvědomil pravý ráz svého jednáni proto, že neuvažoval o něm s pečlivostí, jíž bylo třeba a jež byla možnou.
Spadá sem, dopustil-li soudce, aby znalec při komisích dával zapisovateli peněžité částky, o něž se pak se zapisovatelem dělil.
(Rozh. ze dne 10. září 1934, Ds I 42/33.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech soudců nevyhověl po neveřejném ústním líčení odvolání obviněného z nálezu vrchního soudu v Praze jako kárného soudu pro soudcovské úředníky ze dne 2. září 1933, jímž byl obviněný uznán vinným služebním přečinem podle § 2 zákona ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák.
Z důvodů:
Nelze souhlasiti s názorem odvolání, že o porušení cti a důstojnosti stavu soudcovského jde jen, dostalo-li se závadné soudcovo jednání k vědomosti širšího kruhu osob, jež nejsou příslušníky stavu soudcovského; neboť tento právní názor nenalézá opory v ustanoveních §§ 45 a 47 soudní instrukce ze dne 3. května 1853, čís. 81 ř. zák. a v ustanovení 2. odstavce § 2 kárného zákona pro soudce ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák., jež jsou pro posouzení této otázky rozhodnými. V pravdě nezáleží ve směru odvoláním naznačeném na tom, zda se závadné jednání soudcovo dostalo k vědomosti většího nebo jen zcela nepatrného počtu osob; stačí, nemohlo-li takové soudcovo jednání podle okolností zůstati skrytým, nýbrž musily-li se o něm dověděti i osoby, u nichž mohlo v důsledku toho vzniknouti pokořující mínění o dotyčném soudci neb o stavu soudcovském vůbec. V souzeném případě byl tento předpoklad dán; neboť o jednání obviněného, o něž tu jde, věděli, jak odvolání samo připouští, soudní znalec Č. a zapisovatel obviněným ke komisim tu v úvahu přicházejícím přibraný, tedy osoby, u nichž mohlo v důsledku toho, ač odvolání to popírá, vzhledem k rázu jednání obviněného vzniknouti nepříznivé mínění o obviněném jako soudci, ba i o stavu soudcovském vůbec.
Odvolání nelze přiznati oprávněnost ani, pokud tvrzením, že nebylo nutno uložiti obviněnému kárný trest přeložení ve stejné hodnosti na jiné místo služební bez nároku na náhradu útrat přesídlení, nýbrž že by bylo stačilo jen napomenutí obviněného, naznačuje, že v jednání obviněného kárným nálezem zjištěném lze nanejvýš spatřovati nepřístojnost, nikoli tedy služební přečin podle § 2 kárného zákona pro soudce ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák. Tento zákon nestanoví přesně hranici mezi nepřístojností a služebním přečinem. Podle § 2 tohoto zákona jest porušení povinností, uložených soudcům úřadem nebo služební přísahou trestati buď pořádkovými nebo kárnými tresty podle toho, zda porušení povinností se jeví jen nepřístojností či vzhledem ke způsobu, stupni, opakování neb okolnostem přitěžujícím služebním pře- činem. Při uvažování, zda v tom kterém případě jde o nepřístojnost či o služební přečin, je přihlížeti k ustanovením §§ 3 a 6 posléze citovaného zákona o trestech. Kdežto § 3 tohoto zákona stanoví na nepřístojnost tresty napomenutí a důtky, je podle § 6 téhož zákona trestem na služební přečin přeložení ve stejné hodnosti na jiné služební místo bez nároku na náhradu útrat přesídlení, nebo přesazení na dočasný odpočinek, nebo propuštění ze služby. Z citovaných ustanovení §§ 2 a 6 kárného zákona pro soudce vysvítá, že jest uznati na služební přečin, je-li provinění soudce podle způsobu, stupně, opakování nebo podle přitěžujících okolností takové, že nepřipouští, by vinník byl ponechán na dosavadním služebním místě nebo ve službě vůbec (rozh. č. 23 dis. sb. n. s.). Jsou-li tu tyto předpoklady, je porušení povinností kvalifikovati jako služební přečin, nikoli jen jako nepřístojnost.
Posuzuje-li se však jednání obviněného kárnými nálezem zjištěné, t. j. jednání záležející v tom, že v roce 1933 a i dříve jako soudce přijal v četných případech, pří komisích, jež odbýval v K. v ústavu pro choromyslné (v záležitostech rejstříku L) a při nichž fungoval jako soudní znalec MUDr. Č., od tohoto znalce pro sebe a pro zapisovatele částky po 30 Kč, o něž se pak se zapisovatelem dělil, správněji řečeno, že v těchto případech dopustil, aby onen znalec vyplatil zapisovateli částky po 30 Kč, a pak se zapisovatelem, o tyto částky se dělil, ač v těchto případech sám i zapisovatel účtovali cestné i poloviční dietu, takže na ony částky po 30 Kč žádného nároku neměli, a ač si musil býti vědom toho, že porušuje svým jednáním čest a vážnost svého stavu, se shora uvedených hledisek, nelze kárnému nálezu důvodně vytýkati mylné právní posouzení věci, shledal-li v tomto jednání obviněného skutkovou podstatu služebního přečinu podle § 2 kárného zákona pro soudce ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák.; neboť zjištěné jednání obviněného uzavírá v sobě po stránce objektivní a subjektivní hrubé a opakované porušení služebních povinností obviněnému ustanoveními §§ 45 a 47 soudní instrukce s hlediska cti a důstojnosti stavu soudcovského uložených, a to provinění takové, jež nepřipouští, by obviněný byl dále ponechán na dosavadním služebním místě.
Pokud jde o subjektivní stránku služebního přečinu, tvrdí ovšem odvolání, že si obviněný neuvědomil, že porušuje svým jednáním čest a důstojnost svého stavu, avšak přehlíží při tom, že tato jím tvrzená skutečnost nemůže obviněného nikterak vyviniti. Vždyť již sám způsob, jakým obviněný přijímal peněžité částky — prostřednictvím zapisovatele k jednání přibraného, s nímž se dělil na polovinu — poukazuje zcela zřejmě na provinění obviněného i ve směru subjektivním. Ke skutkové podstatě služebního přečinu obviněnému za vinu dávaného stačí ostatně v subjektivním směru nedbalost záležející v tom, že si vinník neuvědomil pravý ráz svého jednání proto, že neuvažoval o něm s pečlivostí, jíž bylo třeba a jež byla možnou. Že jest otázku, zda si obviněný mohl při náležité pečlivosti uvědomiti, že porušuje svým jednáním čest a důstojnost stavu soudcovského, zodpověděti kladně, je vzhledem k povaze jednání obviněného a vzhledem k povolání obvině- ného pokládali za nepochybné. Při tom budiž vzhledem k vývodům odvolání poznamenáno, že skutečnost odvoláním tvrzená, že tu šlo o starý, již za předchůdce obviněného v úřadě ustálený zvyk, nenasvědčuje podle své povahy tomu, že obviněný nemohl si při náležité pečlivosti uvědomiti, že tu jde o zvyk neslučitelný se ctí a důstojností stavu soudcovského, tedy o zavržitelný zlozvyk.
Skutečnosti odvoláním zdůrazňované, že obviněný prováděl úkony v záležitostech rejstříků Cd a Td v K. jen, šlo-li o právo chudých, a že je přibíral k případům rejstříku L, aniž za tyto komisionelní úkony v záležitostech rejstříků Cd a Td někdy něco likvidoval, že nepřerušil nikdy svou pragmatikální dovolenou k vůli komisím v K., že jeho chování v úřadě bylo vždy bezvadné, ba že se mu dostalo pochvalných uznání presidenta soudní tabule v Košicích a presidia krajského soudu v Ml. Boleslavi, nemohou nic měnili na tom, že jednání obviněnému kárným nálezem za vinu dávané zakládá skutkovou podstatu služebního přečinu podle § 2 kárného zákona pro soudce ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák.

Citace:

Č. 211 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 555-558.