Čís. 230 dis.

Předpoklady, za nichž lze konati kárné líčení v nepřítomnosti obviněného advokáta, po případě zříditi mu zástupce dle § 44 kár. stát. Není řádným obesláním obviněného k ústnímu přelíčení, jak je má na mysli § 44 kár. stát. (§ 79 tr. ř.), byla-li doporučená zásilka odevzdána listonošem kancelářské úřednici obviněného, mající plnou moc (poštovní), jež sice příjem v doručovací kartě potvrdila, avšak zdráhala se podepsati zpáteční lístek, a oznámila-li kancelář obviněného výboru advokátní komory, že zásilku nebylo lze churavému obviněnému doručiti a že se ponechává k další disposici v kanceláři.
(Rozh. ze dne 11. prosince 1934, Ds II 19/34.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie vyhověl v neveřejném zasedání, slyšev zástupce generální prokuratury, odvolání obviněného z nálezu kárné rady advokátní komory v Brně ze dne 2. června 1934, zrušil tento kárný nález a věc vrátil do prvé stolice, a to kárné radě advokátní komory v Praze, by o ní znovu jednala a rozhodla.
Důvody:
Obviněný má právo zúčastniti se v kárném řízení ústního líčení, při němž, dostaví-li se k němu, má býti vyslechnut a má právo se patřičně hájiti. Tohoto práva na bezprostřední obranu může se ovšem obviněný vzdáti buď výslovně projevem souhlasu, by se ústní líčení konalo v jeho nepřítomnosti, buď mlčky tím, že, byv k líčení řádně předvolán, ani se k němu nedostaví, ani jinak si nehledí zabezpečiti zachování svého práva na osobní přítomnost při něm. Jen za těchto předpokladů lze konati líčení v jeho nepřítomnosti. Tyto předpoklady však nebyly splněny v případě, o nějž jde, poněvadž řádné doručení obsílky k líčení dně 2. června 1934 vůbec prokázáno není.
Ze sdělení poštovního úřadu vysvítá, že doporučená zásilka ze 26. května 1934 s obsílkou obviněnému k ústnímu líčení na 2. června 1934 odevzdána byla listonošem dne 28. května 1934 kancelářské úřednici obviněného, mající plnou moc — roz. poštovní — z 1. července 1931, jež ovšem příjem v doručovací kartě potvrdila, avšak zdráhala se podepsati zpáteční lístky. Dne 31. května 1934 došel pak výboru advokátní komory, jak v kárném nálezu samém uvedeno, z kanceláře obviněného přípis ze 30. května 1934 bez podpisu, že doporučenou zásilku DR nebylo lze churavému obviněnému doručiti a že zásilky ponechány k další disposici v kanceláři. Z toho stavu věci vysvítá nade vší pochybnost, že nelze v tomto případě mluviti o řádném obeslání obviněného k ústnímu přelíčení, jak je na mysli má § 44 discipl. statutu, po případě § 79 tr. ř.
Tento nedostatek řádného obeslání obviněného nebyl napraven ani tím, že kárná rada ustanovila v den před ústním líčením podle odst. 2 § 44 kár. statutu plnomocníka-advokáta; vždyť zákonné předpoklady pro toto opatření tu vůbec nebyly, kdyžtě tu nešlo o případ, že »se nevědělo, kde obviněný se zdržuje« (viz první věta odst. 2 § 44 cit. zák.), nehledíc ani k tomu, že přece § 44/2 cit. zákona předpokládá plnomocníka řádně informovaného, kdežto v tomto případě plnomocník, byv ustanoven v den před ústním přelíčením, navrhl odročení věci, poněvadž vůbec nemohl prostudovati spisy a získati informace. Bylo proto již z toho důvodu vyhověti odvolání a to podle obdoby § 26 zákona z 21. května 1868, č. ř. z. 46 ihned v zasedání neveřejném a uznati, jak uvedeno, při čemž byla věc odkázána kárné radě advokátní komory v Praze, poněvadž opatření toto podle povahy věci a obsahu projevů stavších se ve spisech jeví se býti účelným.

Citace:

Č. 230 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 592-594.