Čís. 4926.

Zákon neomezuje výrok o ztrátě čestných práv občanských (§ 32 zák. čís. 50/1923) na zdejší státní příslušníky; jde proto o zmatek čís. 11 § 281 tr. ř., nevyslovena-li ztráta oněch práv z důvodu, že obžalovaný je cizím státním příslušníkem, ač uznáno, že zločin (podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep.) spáchal z pohnutek nízkých a nečestných.
Jde o zmatek čís. 11 § 281 tr. ř., zaměnil-li nalézací soud peněžitý trest, který mínil uložiti podle § 29 zák. čís. 50/1923 kumulativně s trestem žaláře, ihned, použiv § 260 a) tr. zák., v trest na svobodě.
(Rozh. ze dne 20. února 1934, Zm II 440/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu trestního v Brně ze dne 8. září 1933, pokud jím nebyla u obžalované, odsouzené pro zločin výzvy k trestným činům podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep., vyslovena podle § 32 téhož zákona ztráta čestných práv občanských, — zrušil napadený rozsudkový výrok, uznal, že obžalovaná pozbývá čestných práv občanských; dobu trvání tohoto vedlejšího trestu, pokud není ustanovena v zákoně, stanovil na tři roky. Zároveň zrušil podle § 290 tr. ř. výrok, že se obžalovaná vedle trestu žaláře v trvání 5 měsíců, zostřeného postem čtrnáctidenně, odsuzuje podle § 29 zák. na ochr. rep. s použitím § 260 a) tr. zák. k dalšímu trestu žaláře v trvání 20 dnů, a uznal právem, že se obžalované podle § 29 zák. na ochr. rep. ukládá peněžitý trest 1000 Kč (tisíc Kč), na jehož místo v případě nedobytnosti nastupuje trest žaláře v trvání 20 dnů.
Důvody:
Nalézací soud odsoudil obžalovanou pro zločin podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. za použití § 54 tr. zák. do žaláře na 5 měsíců, zostřeného postem 14 denně, uznal, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, nevyslovil však ztrátu čestných práv občanských podle § 32 zák. na ochr. rep. odůvodňuje to tím, že obžalovaná — jež je státní příslušnicí rakouskou, nemajíc čsl. státního občanství, nepožívá čestných práv občanských.
Tento výrok právem napadá zmateční stížnost státního zastupitelství důvodem čís. 11 § 281 tr. ř. V 2. odst. § 32 zák. na ochr. rep. je blíže uvedeno, co ztráta čestných práv občanských znamená, a z toho je jasně patrno, že zákon nemínil výrok o ztrátě čestných práv občanských omeziti na státní příslušníky republiky Československé. Tak mluví zákon o ztrátě vyznamenání, řádů a čestných odznaků, jež nejen že mohou býti udělovány příslušníkům cizích států (§ 2 odst. 2 a § 4 zák. ze dne 10. dubna 1920, čís. 243 sb. z. a n.), nýbrž dokonce z části jsou jim vyhraženy (vlád. nař. ze dne 7. prosince 1922, čís. 362 sb. z. a n.). I akademické hodnosti mohou zde získati cizí státní příslušníci, ba mohou býti i připuštěni k povoláním, pro něž taková hodnost je podmínkou (§§ 2, 4, 5 a 6 zák. ze dne 28. června 1929, čís. 114 o výkonu lékařské prakse). Zajisté nelze též zásadně vyloučiti, že i cizí státní příslušník by mohl požívati plat z milosti nebo nějaký jiný plat z peněz veřejných. Stížnost poukazuje dále právem i k tomu, že nejde jen o ztrátu práv již nabytých, nýbrž i o ztrátu způsobilosti k jich nabytí, jež může trvati ohledně některých práv až 10 let, ve kteréžto době by odsouzený mohl nabýti zdejšího státního občanství, takže i s tohoto hlediska jeví se omezení dotyčného ustanovení na zdejší státní příslušníky mylné, an zákon sám tu rozdíl nečiní. Ježto nalézací soud uznal, že obžalovaná spáchala čin z pohnutek nízkých a nečestných, vykročil zřejmě ze své moci trestní, když při velícím znění § 32 zák. na ochr. rep. neuznal u obžalované na ztrátu čestných práv občanských. Bylo tedy zmateční stížnosti státního zastupitelství vyhověti a rozsudek v tomto směru doplniti.
Nalézací soud vykročil však dále ze své trestní moci i potud, že trest peněžitý, jejž mínil obžalované uložiti podle § 29 zák. na ochr. rep. kumulativně s trestem žaláře, zaměnil ihned použitím § 260 a) tr. zák. v trest na svobodě. Postup tento je zřejmě nezákonný, odporující ustanovení § 33 tr. zák., ježto trestní zákon v předpisech o trestání zločinů nezná ustanovení obdobného § 260 a) tr. zák., které připouští záměnu peněžitého trestu jako výjimku ze zásady § 259 tr. zák. jen při vyměřování trestu pro přečin nebo přestupek. K této vadě rozsudku jest podle § 290 tr. ř. přihlížeti z moci úřední, poněvadž obsahuje nesprávné použití zákona v patrný neprospěch obžalované (čís. 11 § 281 tr. ř.), jež podle zákona bude si musiti odpykati náhradní trest na svobodě za případný kumulativní trest peněžitý jen, nesežene-li peníze na úhradu trestu a nebude-li lze příslušnou částku na ní vymoci, což předem nelze naprosto vyloučiti. Bylo proto příslušný výrok rozsudku zrušiti a uznati právem, jak se stalo, ježto zjištěná činnost obžalované, totiž podněcování ke zločinům vojenským, tedy ke zločinům zvláště nebezpečným, vyžaduje, by účinnost trestu byla náležitě zvýšena.

Citace:

č. 4926. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 81-82.