Čís. 4988.

Ustanovení § 177 tr. zák. vztahuje se ke všem případům § 176 tr. zák.
(Rozh. ze dne 24. dubna 1934, Zm I 708/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalované do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 10. června 1932, pokud jím byla uznána vinnou zločinem spoluvinny na krádeži podle §§ 5, 171, 176-2 c) tr. zák., zrušil rozsudek v napadeném výroku o vině obžalované Anny H-ové a důsledkem toho i ve výroku o trestu, jakož i ve výrocích s tím souvisejících jako zmatečný a uznal obžalovanou Annu H-ovou vinnou, že od roku 1930 až do května 1931 v Žatci radou nastrojila, že Bedřich R. pro svůj užitek z držení a bez přivolení Oty G. odňal cizí movité věci v ceně nepřevyšující 1000 Kč, a že se s ním již napřed o podíl v zisku a užitku srozuměla, čímž se dopustila přestupku spoluviny a účastenství na krádeži podle §§ 5, 460 tr. zák.
Z důvodů:
Stížnosti nelze upříti důvodnost, pokud z důvodu čís. 10 § 281 tr. ř. napadá výrok soudu, že spoluvina — a účastenství — na krádeži jsou u obžalované kvalifikovány jako zločin, poněvadž R. páchal krádeže na svém mistrovi (§ 176-2 c) tr. zák.). Nalézací soud snaží se dosti obšírně odůvodniti názor, že ustanovení § 177 tr. zák. nemá místo v případech, kdy čin pachatelův stává se zločinem krádeže z důvodů § 176-2 b) a c) tr. zák., nýbrž prý jen v případech § 176-1 a 2 a) tr. zák. Názor ten je však mylný. Doslov § 177 tr. zák., který prostě cituje § 176, tr. zák. a nerozeznává, jak to činí nalézací soud, nepřipouští výkladu, jejž si osvojil soud nalézací. Literatura (Finger 1. 1912, str. 553, který tu teoreticky rozlišuje mezi ryze osobními a objektivně osobními poměry) a judikatura (rozh. čís. n. s. 4337) souhlasí v tom, že ustanovení § 177 tr. zák. vztahuje se ke všem případům § 176 tr. zák., takže obžalované nelze přičítati zločin spoluviny — a účastenství — na krádeži, když čin přímého pachatele jest kvalifikován jen podle § 176-2 e) tr. zák. Rozsudek dovolává se, k čemuž i stížnost správně poukazuje, neprávem rozhodnutí nejvyššího soudu víd. sb. 3991, neboť v případě tam projednávaném byl poškozený k návodcům v poměru § 176-2 c) tr. zák. Rozsudku nelze přisvědčiti ani v tom, že by odporovalo intencím zákona, kdyby při kvalifikaci krádeže podle § 176-2 b) a c) tr. zák. byl návodce mírněji posuzován nežli pachatel sám, neboť zákon posuzuje případy § 176-2 b) a c) tr. zák. přísněji patrně proto, poněvadž se zároveň porušuje zvláštní oněmi poměry vyžadovaná povinnost k poctivosti a klame důvěra z poměrů oněch podle jejich zvláštního rázu plynoucí. Bylo tedy v tomto ohledu zmateční stížnosti obžalované Anny H-ové vyhověti, zrušiti rozsudek v napadené části ve výroku o vině a důsledkem toho i ve výroku o trestu obžalované uloženém a ve výrocích s tím souvisejících, zároveň pak na podkladě dostatečných skutkových zjištění soudu nalézacího uznati obžalovanou Annu H-ovou vinnou přestupkem spoluviny a účastenství na krádeži podle §§ 5, 460 tr. zák. a vyměřiti jí nový trest podle § 460 tr. zák.

Citace:

č. 4988. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 205-206.