Čís. 4959.

Přepadení Svatoplukových kasáren v Židenicích.
Pod pojem »násilí« ve smyslu § 1 zák. na ochr. rep. je zahrnouti každý čin, třeba byl i sám o sobě trestný dle toho kterého jiného místa zákonného, pokud slouží ku provedení zločinu úkladů a není svou povahou a trestem těžší než tento zločin; pojmem »násilí« ve smyslu § 1 zák. čís. 50/1923 jsou vyčerpána i ideálně se sbíhající jednání, jež byla prostředkem ku spáchání zločinu úkladů.
Pro pojem »chystá se« v § 12 čís. 1 odst. 2 zák. na ochr. rep. stačí vědomost o tom, že pachatel má v úmyslu pokusiti se o podnik vytčený v § 1 cit. zák., aniž třeba vědomosti o všech složkách a podrobnostech předsevzatého plánu.
Rozhoduje, že bylo nabyto vědomosti o objektivních znacích skutkové podstaty trestného činu a je lhostejno, může-li osoba, která čin chystá, ze subjektivních důvodů býti vzata ku zodpovědnosti či nikoliv.
V subjektivním směru stačí vědomí, že uložené oznamovací povinnosti nebylo ihned vyhověno.
Delikt omisivní (§ 12 zák. na ochr. rep.) svou povahou vylučuje předpoklad § 1 zák. čís. 123/1931, že spáchaný čin svědčí o snaze pachatele vykonati vliv na uspořádání věcí veřejných nebo sociálních.
Ustanovením § 22 zák. čís. 51/1923 byl vytvořen opravný prostředek sui generis, odpovídající zvláštní povaze řízení před státním soudem.
Rozhoduje o dovolací stížnosti, je nejvyšší soud nejen oprávněn, nýbrž i povinen závěry státního soudu po stránce subjektivní přezkoumati na základě skutečností, jež státní soud zjistil po stránce objektivní.
Smlouvy o vydání a průvozu zločinců jsou součástí formálního trestního práva vnitrostátního a zavazují příslušný soud trestní, aby zjistil, zda v konkrétním případě není snad dle obsahu těchto smluv trestní řízení pro určitý čin vyloučeno.
Dostal-li se však obžalovaný na území zdejšího státu bez předchozího extradičního řízení, netřeba pátrati dále, jak k tomu došlo.
Je výhradným právem cizího státu, v němž se uprchlý zločinec domáhá asylu, chce-li mu útočiště poskytnouti čili nic. Z okolnosti, že pachatel žádal za právo asylu a že byl vyhoštěn dříve, než bylo o jeho žádosti rozhodnuto, nebo že byl dopraven do státu, z něhož uprchl, aniž byl vydán, nemůže ničeho vyvozovati ve svůj prospěch, poněvadž nemá subjektivního nároku na poskytnutí asylu.
(Rozh. ze dne 28. března 1934, Zm II 401/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o dovolacích stížnostech obžalovaného Ladislava K-a a veřejného obžalobce do rozsudku státního soudu v Brně ze dne 26. června 1933 takto právem:
Dovolací stížnost obžalovaného Ladislava K-a se částečně zamítá, částečně poukazuje na další rozhodnutí.
Dovolací stížnosti veřejného obžalobce, napadající rozsudek státního soudu ohledně obžalovaných Ladislava K-a, Jana M-a, Bedřicha Š-a a Františka N-ého, se částečně vyhovuje, napadený rozsudek se zrušuje jednak ve výroku, jímž tito obžalovaní byli osvobozeni od obžaloby pro zločin úkladů podle § 1 zák. čís. 50/23 a uznáni vinnými Ladislav K. zločinem podle § 68 tr. zák., § 87 tr. zák., § 5 tr. zák. a § 21 bod 1 zák. čís. 50/23, § 9 tr. zák. a § 31 bod 1 zák. čís. 50/23, obžalovaní Jan M., Bedřich Š. a František N. zločinem podle § 68 tr. zák., jednak ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících, a obžalovaní Ladislav K., Jan M., Bedřich Š. a František N. uznávají se vinnými, že v noci na 22. ledna 1933 v Brně-Židenicích pokusili se násilím změniti ústavu republiky, pokud jde o demokraticko-republikánskou formu státu, čímž spáchali zločin podle § 1 zák. čís. 50/23.
Dovolací stížnosti veřejného obžalobce, napadající rozsudek státního soudu ve výroku, jímž obžalovaný Rudolf G-a byl osvobozen od obžaloby pro zločin podle § 12 bod 1 a 2 zák. čís. 50/23, se částečně vyhovuje, napadený rozsudek se v této části zrušuje, a obžalovaný Rudolf G-a uznává se vinným, že v lednu 1933 v Praze, dověděv se věrohodným způsobem, že se chystá zločin podle § 1 zák. čís. 50/23, opomenul to neodkladně oznámiti věrohodným způsobem úřadu a že tím spáchal zločin neoznámení trestných podniků podle § 12 bod 1 odst. 2 zák. čís. 50/23.
Z důvodů:
Proti rozsudku státního soudu podali dovolací stížnost:
A. obžalovaný Ladislav K.,
B. veřejný žalobce.
A. Dovolací stížnost obžalovaného Ladislava K-a.
1. Zmatek podle § 281 bod 4 tr. ř.
Podle protokolu o hlavním přelíčení učinil obhájce obžalovaného Rudolfa G-y Dr. L. návrh, aby byly vyžádány spisy ministerstva pro věci zahraniční a spisy ministerstva spravedlnosti o tom, jakým způsobem byli obžalovaní K. a G. vydáni jugoslávskými úřady, jakým způsobem se dostali do Rumunska a jakým způsobem byli vydáni z Rumunska. Obhájce obžalovaného Ladislava K-a připojil se k tomuto návrhu. Státní soud zamítl tento návrh s odůvodněním, že jde o příslušnost státního soudu, která byla právoplatně kladně rozřešena usnesením státního soudu ze dne 3. dubna 1933, jež bylo obžalovaným doručeno a proti němuž není opravného prostředku. Dovolací stížnost, uplatňujíc shora zmíněný formální zmatek, snaží se dokázati, že neprovedením učiněného návrhu byla porušena stěžejní zásada řízení, totiž vyšetření materielní pravdy, poněvadž by prý provedením návrhu byly zjištěny skutečnosti, pro které čin stěžovatelů nemůže býti stíhán.
Dovolací stížnosti nelze přiznati oprávnění. Návrh byl zamítnut právem, poněvadž jediná rozhodná okolnost, o kterou tu jde, totiž zda byl obžalovaný K. Československé republice vydán a do ní dopraven na základě řízení vydávacího ve smyslu platných mezistátních smluv čili nic, byla zjištěna způsobem, jakoukoli pochybnost vylučujícím, totiž přípisem ministerstva spravedlnosti ze dne 4. března 1933, které sdělilo, že ani o vydání ani o průvoz československých státních příslušníků Ladislava K-a a Duchoslava G-a z Jugoslávie přes Rumunsko nebylo zakročeno podle smlouvy mezi Československou republikou a královstvím Jugoslávie ze dne 17. března 1923, o úpravě vzájemných právních styků čís. 146 Sb. z. a n. z roku 1924, po případě podle úmluvy mezi Československou republikou a královstvím Rumunským ze dne 7. května 1925 o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních čís. 172 Sb. z. a n. z roku 1926. Bylo proto zbytečno o téže okolnosti vyžadovati spisy ministerstva pro věci zahraniční a ministerstva spravedlnosti, o nichž stěžovatel nemůže ani tvrditi, že skutečně existují.
Jinak dovolací stížnost vychází sice ze správného názoru, že smlouvy o vydání a průvozu zločinců jsou součástí formálního trestního práva vnitrostátního a že zavazují příslušný soud trestní, aby zjistil, zda v konkrétním případě není snad podle obsahu těchto smluv trestní řízení pro určitý čin vyloučeno — této povinnosti však státní soud dostál. Zjistil totiž, a to na základě přípisu jedině rozhodného úředního místa, že o vydání a průvoz obžalovaných podle platných smluv vůbec zakročeno nebylo, že tedy nejde o osoby ve smyslu oněch smluv vydané, to jest takové, o nichž zavedeno a provedeno bylo řízení extradiční mezi súčastněnými státy podle platných smluv o vydávání zločinců, nýbrž že jde o osoby, jež bez předchozího extradičního řízení faktickou cestou se dostaly nebo byly dopraveny do území československého státu. Za tohoto stavu věci nebyl státní soud povinen pátrati dále, jakým způsobem se tyto osoby na území zdejšího státu dostaly.
Dovolací stížnost jest dále na omylu, pokud tvrdí, že státní soud měl pátrati a zjišťovati, zda oni obžalovaní nebyli vyhoštěni z Rumunska dříve, než bylo rozhodnuto o jejich žádosti za poskytnutí asylu a než bylo žádáno za povolení průvozu podle čl. 13 smlouvy o vydávání zločinců, a zda stát československý neporušil ony smlouvy tím, že dal obžalovaného K-a doprovázeti členy sboru neuniformované stráže bezpečnosti z pohraniční stanice jugoslávsko-rumunské. Všecky tyto okolnosti by nevylučovaly trestní stíhání obžalovaných, i kdyby byly pravdivými. Státní soud správně uvedl, že je výhradným právem cizího státu, v němž uprchlý zločinec se domáhá práva asylu, chce-li mu útočiště poskytnouti čili nic. Z okolnosti, že pachatel žádal za právo asylu a že byl vyhoštěn dříve, než bylo o jeho žádosti rozhodnuto, nebo že byl dopraven do státu, z něhož uprchl, aniž byl vydán, nemůže ničeho vyvozovati ve svůj prospěch, poněvadž nemá subjektivního nároku na poskytnutí asylu. Na ustanovení čl. 13 úmluvy o vydávání zločinců mezi Československem a Rumunskem čís. 176/26 Sb. z. a n. se dovolací stížnost odvolává neprávem, poněvadž smlouva tato upravuje průvoz pachatele podle této smlouvy vydaného, netýká se tedy případů, v nichž k vydání nedošlo, jak se stalo v souzeném případě.
Z připíšu policejního ředitelství v Brně, z něhož dovolací stížnost cituje jen první odstavec, vychází na jevo, že obžalovaní K. a G. byli v pohraniční rumunské stanici Jambolie, kam byli dopraveni detektivy jugoslavskými, převzati rumunskou pohraniční kontrolou za přítomnosti několika členů československé stráže bezpečnosti, odtud pak odvedeni za doprovodu šéfa stanice komisaře D-a a komisaře M-u do Timišvara, odkud pokračováno bylo v cestě přes Oradea a Satumare za doprovodu detektiva rumunské sigurancie M-u do Halmei na československo-rumunské hranici, kde byli převzati československými bezpečnostními orgány. Z toho je patrno, že orgány československé policie nepodnikly na území státu rumunského žádného opatření a stíhání, jak snaží se dolíčiti dovolací stížnost neúplným citováním řečeného přípisu. Průvodní návrh obhájcův byl tedy po právu zamítnut také, pokud směřoval ke zjištění způsobu, jakým se obžalovaný K. dostal do Rumunska po případě do Československé republiky. Vytknutá vada nemohla míti rozhodujícího vlivu na výrok o vině, poněvadž jde o okolnosti pro posouzení věci nerozhodné (§ 22 odst. 2 zák. čís. 51/23).....
B. Dovolací stížnost veřejného obžalobce.
Pokud jde o přepadení kasáren pěšího pluku čís. 43 v Židenicích, zjistil státní soud toto:
K přepadení těchto kasáren chystal se obžalovaný K. již od listopadu 1932. V této době dal Rudolf U., zemský organisátor NOF. v Brně svolati do sekretariátu v Brně náčelníky z kraje uherskohradišťského a tišnovského, od nichž chtěl míti hlášení početných stavů, to jest počtu členstva, za účely organisačními. Sebráním těchto početných stavů pověřil obžalovaného K-a, který sice ve straně žádné funkce neměl, byl však U-ou používán k různým výpomocným organisačním pracím. Koncem listopadu a začátkem prosince 1932 docházeli náčelníci do sekretariátu, kde s nimi K. jednal. Dostavili se Jakub Š., Jan K-ý, Josef F., Jan N., Emanuel V. a Fabián K-a. K. jim předstíral, že komunisté se chystají provésti státní převrat, že podle názoru vojenských úřadů není vojsko samo s to, by pokusu o převrat čelilo, a že proto za souhlasu vojenských hodnostářů mají fašisté v rozhodnou chvíli posíliti v kasárnách vojsko. Vyzýval náčelníky, aby k tomu cíli přivedli do Brna členstvo, a hned sám odhadoval a určoval, kolik z kterého kraje by mohlo lidí přijíti. Na základě početných stavů přes to, že náčelníci projevovali k plánu jim sdělenému nedůvěru, sestavil K. plán na obsazení kasáren pěš. pl. 43 a 10. Počítal s tím, že kasárny pěš. pl. 43 obsadí fašisté z Bučovska a Moravského Slovácka, kasárny pěš. pl. 10 fašisté z Tišnova a Hrušovan. Aby měl vhodného velitele, obrátil se K. v první polovici ledna 1933 na inž. Zdeňka H-a, jemuž předstíral, že komunisté hodlají se zmocniti kasáren a že fašisté jim to mají překaziti. H. sešel se však dne 17. ledna 1933 v Praze s Rudolfem G-ou, od něhož zjistil, že zpráva K-ova není pravdivá, a převzal od G-y dopis pro Rudolfa U-u, by se U-a s K-em pro šíření podobných provokačních řečí vypořádal. Dne 20. ledna 1933 večer dal K. příkaz obžalovanému Bedřichu Š-ovi, by v noci na 22. ledna 1933 přivedl lidi z Bučovska k Velké Klajdovce u Brna, předstíraje mu, že komunisté se chystají ráno 22. ledna 1933 provést převrat a fašisté mají tomu předejíti. Fašisté z Bučovska mají proto obsaditi kasárny pěš. pl. 43. Dne 20. ledna 1933 vyzval K. dopisem obžalovaného Františka N-ého, by 21. ledna přijel do Brna.
Dne 21. ledna 1933 sešel se K. v Brně s Antonínem V-ou, krajským organisátorem z Tišnova, o němž doufal, že přivede v noci tišnovské fašisty ke kasárnám pěš. pl. 10. S V-ou navštívil štábního rotmistra J-a v jeho bytě v týchž kasárnách. K večeru téhož dne sešel se K. s Duchoslavem G-em a Josefem R-ou, s nimiž po 18. hod. zajel do bytu praporčíka T-a vedle kasáren pěš. pl. 43. Před 20. hodinou poslal K. z bytu T-ova Duchoslava G-a na nádraží, by ke kasárnám pěš. pl. 43 přivedl N-ého, který přijel z Římova, a brněnské fašisty B-e a S-a. Z bytu T-ova odešel K. společně s Josefem R-ou kolem 23. hod. Šli na návrší nad kasárnami, kam za tmy dorazili M. a Š. se svými lidmi. Kobsinek zavedl lidi do rokle blíže kasáren a postavil stráž, aby nepobíhali a nerozutekli se. Zatím přišli tam G., N., B. a S. K. nařídil Josefu R-ovi, by K-ovým autem zavezl G-a ke kasárnám pěš. pl. 10, aby V-ovi vyřídil rozkaz k nástupu o půl noci. Když R. s G-em odjeli, uspořádal K. v rokli shromážděné lidi a rozdělil je na několik oddílů po deseti až patnácti lidech. N-ému nařídil, aby převzal velení nad četou, která půjde první. Poněvadž N. neměl zbraně, dal mu K. svůj revolver. Na to vyzval N-ého, M-a, Š-a, aby si vybrali do první čety odvážné a pokud možno ozbrojené lidi. Úkolem této první skupiny bylo obsaditi v kasárnách strážnici a telefonní ústřednu. Revolvery byli ozbrojeni M., Š., K., Antonín J. a H. Š. měl mimo to dýku a K. bodlo.
Na to K. vystoupil na vyvýšené místo a hlasitě, takže ho všichni musili slyšeti, pronesl ke shromážděným řeč asi tohoto obsahu: »Jest národní převrat v celé republice. Úkolem shromážděných bude převzíti kasárny pěš. pl. 43, které jsou pod nimi, kdežto jiné skupiny obsadí ostatní kasárny v Brně. Strachu míti netřeba, poněvadž v kasárnách je pouze asi šedesát vojáků. Přebírání kasáren bude jen formální, poněvadž důstojníci a rotmistři o tom vědí. Se zemským velitelem V-ým je věc vyjednána a zemské vojenské velitelství převezme G-a.« Dále vybízel přítomné, aby si každý v kasárnách vzal pušku, převlékl se do uniformy, nasadil si přilbu, by slibovali vojákům, že dostanou denně 5 Kč žoldu, a by je vybízeli, by se k nim přidali. Kdyby proti očekávání se některý voják postavil na odpor, má býti bez milosti zastřelen. Ráno velká armáda potáhne na Prahu. Sliboval shromážděným, že dostanou podle svých schopností místo ve státní službě, kdo by však věc zradil a utekl, tomu hrozil, že bude zastřelen.
Poněvadž jednotlivci seznali, že jde o násilný útok na kasárny, uprchlo jich několik ihned ze shromáždiště. Když se přiblížila půlnoc, nařídil K. četě N-ého, by zahájila útok. N. měl obsaditi hlavní stráž. Š. a H. telefonní ústřednu. N. dal se s četou na pochod k zadní zdi kasáren, kterou přelezli na místě, kde byla nejnižší, ačkoli podle rozkazu K-ova měla první četa přelézti zeď u zadní brány, aby nenarazila na strážného. V době, kdy ještě všichni nepřelezli, byli zpozorováni vojínem F-em, který v té části konal strážní službu. Tento vykřikl na ně »Stůj!«, běžel za nimi, vystřelil na poplach a zůstal pak hlídati Petra D-a, který zůstal státi. Ostatní utíkali ke strážnici. Před strážnicí u hlavního vchodu stál na stráži vojín R. N., který utíkal první, vzkřikl na něho »Stůj, ruce vzhůru!« při čemž držel v ruce revolver. R. dal se na útěk ke strážnici křiče »Do zbraně! Pomoc!«, byl však sražen třemi útočníky, kteří ho vyzvali, by jim dal klíč od brány. Když viděli, že R. má klíč zasunutý na prstě, strhli mu jej s prstu, načež ho chopili a vstrčili do strážnice. Zatím N. vběhl s dvěma členy své čety do strážnice, všichni namířili na vojíny, tam se nalézající, revolvery a volali »Vzdejte se, nebo vás zastřelíme!« Desátník A. odrazil jednomu z útočníků, který na něho namířil, ruku, byl však v tom uchopen dvěma jinými útočníky. Chtěl chytiti bodlo, někdo ho však udeřil přes ruku, takže mu bodlo vypadlo. Když viděl bodlo v rukách jiného útočníka, chtěl mu je vyrvati, ten se však bodlem po něm ohnal, chtěje ho bodnouti do ruky. Při tom mu bodlem prorazil plášť, bluzu a svetr pod bluzou, takže je prořízl. Na to ho onen muž uchopil za prsa a mrštil jím do kouta. V ně kolika okamžicích byli všichni vojíni na strážnici přemoženi a útočníky donuceni postaviti se tváří ke zdi a dáti ruce vzhůru, k čemuž je útočníci nutili napřaženými zbraněmi, hrozíce jim zastřelením, jestliže neuposlechnou. N-ému postavil se na odpor vojín Š., při zápase vyšla N-ému rána z pistole, kterou byl Š. lehce raněn na předloktí. V tom přiskočili dva útočníci a Š-a odzbrojili. Útočníci žádali od odzbrojených vojínů na strážnici náboje, a když tito jim je nevydali, odebrali jim je sami. Na to přemlouvali vojáky, aby se nevzpírali, že je převrat, že oni za krátko se převléknou do uniforem, že je povedou a že budou míti denně 5 Kč žoldu. Dále žádali vojáky, aby jim vydali klíče od skladiště a zadní brány. Zatím co odzbrojení vojáci stáli na strážnici s rukama zdviženýma, došli na strážnici dozorčí orgánové rot a jeden stájný, kteří byli rovněž na chodbě útočníky odzbrojeni a na strážnici donuceni, aby se postavili ke stěně a zvedli ruce. Jeden z útočníků, kteří vyběhli ven mezi prvními na strážnici, udeřil vojína K-u pěstí do tváře, až krvácel.
Jakmile vojíni na strážnici byli odzbrojeni, utíkal N. do pokoje kasárenského dozorčího důstojníka, kterouž funkci zastával praporčík J. Když J. otevřel dveře, vedoucí z pokoje dozorčího důstojníka, byl napaden H-em, který mu nasadil pistoli na čelo. V té době byl již na chodbě chomáč útočníků, z nichž jeden nasadil četaři J-ovi pistoli na prsa a vzkřikl »Náboje a ruce vzhůru!«, J. mu však pistoli vyrval, a když viděl, že praporčík J. je ohrožován H-em, přiskočil a srazil H-ovi ruku, při čemž vyšla rána, která však nikoho nezasáhla. Praporčík J. využil tohoto okamžiku, vyskočil oknem na dvůr a utíkal do ubikací technické roty, kde způsobil poplach. Dva útočníci vrhli se ihned za J-em, kteréhož okamžiku využil četař J., a vyběhl ven z budovy k hlavní bráně. Tam stálo šest útočníků pod přístřeším pro pušky a jeden stál u vchodu do kasáren. Jeden z těchto mužů uchopil J-a za límec a tlačil ho, maje pistoli v ruce, zpět na strážnici, žduchaje ho do zad a vyhrožuje mu zastřelením. Na strážnici ho tento útočník donutil, aby se postavil ke stěně, a žádal od něho náboje. Jeden z útočníků pak četaři J-ovi odebral bodlo. Hned pak přišli na strážnici dva útočníci s pistolemi, aby J-a střežili. J. za chvíli předstíral, že ho bolí ruce, a tu hlídači svolili, aby ruce připažil. J. se při tom obrátil a viděl, že strážcové jsou čtyři, a že dva byli ozbrojeni puškami a dva pistolemi. Zatím padlo venku několik výstřelů, a když J. spatřil, že útočníci jsou tím překvapeni, využil toho, vyběhl na dvůr a běžel k technické rotě, aby přivolal pomoc.
V té době, co se odehrávaly vylíčené scény, vnikli do kasáren ostatní útočníci, pokud se nenacházeli v četě N-ého. Vedení této druhé skupiny měl K., který nařídil útočníkům vyraziti ke kasárnám ihned, jakmile padla rána z pušky F-ovy. K. rozdělil již dříve útočníky na pět skupin po desíti až patnácti lidech, avšak při postupu k zadní bráně se tyto skupiny pomíchaly, takže všichni šli v jednom houfu. Brána byla vyvrácena násilím. Vojín K., jenž měl v budově technické roty službu jako dozorčí desátník, byl vyburcován praporčíkem J-em, vyběhl na dvůr a když tam spatřil skupinu civilistů, běžel vzbuditi mužstvo. Pak zase vyběhl na dvůr, maje v ruce pušku, ale bez nábojů. V tom uviděl skupinu asi čtyř útočníků, mezi nimi četaře J-a. Proto vykřikl »Četař J. vpřed, ostatní stát!« Poněvadž útočníci neuposlechli a postupovali dále, nasadil K. jednomu z nich pušku na prsa, byl však ostatními přepaden, odzbrojen, a Š. vystřelil na něho ze zadu z revolveru. K. se skácel, doplazil se pak do strážnice a byl tam vojíny obvázán. Útočníci se z počátku dokonce proti tomu vzpírali, aby raněný byl ošetřen. Spolu s K-em vyběhl z budovy technické roty vojín B., byl však přepaden útočníky, kteří mu vyrvali pušku, a jeden z nich přiložil mu pistoli k hlavě vyzývaje ho, aby se vzdal. Na to byl B. odveden na strážnici a tam hlídán spolu s ostatními vojíny.
Zatím útočníci vnikli do ubikací technické roty, ozbrojili se puškami a vyrazili pažbami pušek výplň ve dveřích, vedoucích do skladiště střeliva. Jeden z nich vynesl ze skladiště bedničku s náboji, jež si někteří z útočníků rozebrali. Na to někteří vyšli na dvůr a stříleli po vojácích, jiní rozešli se po ubikacích. Do světnice čís. 13 vešli nejprve dva muži ozbrojení puškami s nasazenými bodly, jeden z nich byl již oblečen ve vojenském plášti a měl přilbu na hlavě. Přistoupili k lůžku vojína D-a a vyzvali ho, aby se vzdal. D. uposlechl, posadil se na slamník, a oba útočníci odešli. D. šel se pak podívat, co se děje, na chodbě však na něho namířili dva útočníci pušky, tážící se, kam jde. D. řekl, že na stranu, načež ho oba doprovodili na záchod. Když se zase vrátil do světnice čís. 13, vešlo tam několik útočníků s puškami s nasazenými bodly a posadili se na postele. I tito nechtěli žádného vojáka pustiti ven. Někteří z útočníků, kteří tam vnikli, přemlouvali vojáky, aby se k nim přidali, že dostanou 5 Kč denního žoldu. Zatím zburcoval praporčík J. vojáky v budově poddůstojnické školy, kde nařídil trubači, aby troubil na poplach. Týž tak učinil, když však troubil, bylo na něho z venčí vystřeleno. Když probuzení vojáci vstávali a vycházeli na chodby, vnikli do budovy čtyři útočníci ozbrojení puškami s nasazenými bodly, vběhli do světnice, kde byli ubytováni vojáci V. a H., namířili na ně puškami a říkali, že je převrat, kasárny že jsou obsazeny, vojáci však že nemusí se ničeho obávati, že dostanou 5 Kč žoldu, aby se vzdali a nikam nechodili, kdo by chtěl odejíti, že bude zastřelen. Za chvíli útočníci ze světnice odešli a vojín V. vyšel na chodbu ozbrojen puškou, aby věc hlásil kapitánovi. Když vyšel z budovy, byl zadržen čtyřmi útočníky, z nichž tři odešli k budově technické roty. V tom uchopil pušku čtvrtého útočníka, který mu zbraňoval odejíti, a vytrhl mu ji. V tom již vyběhli na chodbu jiní vojíni poddůstojnické školy, sestoupili po schodech do prvního poschodí a chtěli dolů do přízemí, kde byli překvapeni asi desíti útočníky ozbrojenými puškami s nasazenými bodáky. Vzkřikli na ně »Zpátky!«, načež útočníci ustoupili za stěnu, rozdělující schodiště. Náhle spatřil vojín N., že jeden z útočníků míří na vojína B-u, a střelil na něho. V zasaženém útočníku byl zjištěn Cyril S., který pak při převozu do nemocnice zemřel. V této době vyběhl na dvůr vojín H., na něhož byly od strážnice vypáleny čtyři rány. Také vojíni K., V. a S. srazili se se třemi útočníky, ozbrojenými puškami, kteří je vyzvali ke vzdání, vojíni však obrátili pušky a několika ranami zahnali útočníky na dvůr, kde se rozprchli. V této době byli poplachem probuzeni vojíni v jiných budovách. Dozorčí desátník K. vyběhl na dvůr, a když spatřil venku civilisty, vzburcoval mužstvo a utíkal k hlavní strážnici. Když byl vzdálen asi deset kroků, objevil se ve dveřích strážnice jeden z útočníků a míře na K-a revolverem křičel na něho, aby položil pušku, jinak že střelí. K. uskočil ke hlavní bráně a ze krytu za pilířem vypálil proti útočníku jednu ránu. Vojín M. chtěl rovněž vyběhnouti na dvůr, jakmile však se objevil u dveří, bylo proti němu od strážnice vystřeleno několik ran. Totéž stalo se i vojínům I-ovi a F-ovi. Když svobodník L. s několika vojíny vyběhl na dvůr, bylo proti nim vystřeleno několik ran od budovy technické roty nebo od kuchyňského traktu. Vojíni se svobodníkem L-em plížili se pak podél zdi až k vojenskému zátiší, kde se ukryli, byli však útočníky zpozorováni a tito zahájili proti nim palbu. Vojíni střelbu opětovali, při čemž byli poraněni útočníci J. a K. V tom již vtrhla hlavní branou do kasáren policie, z důstojníků dostavili se kapitán K. a štábní kapitán F. Policie přikročila ihned k pátrání po útočnících, kteří byli odzbrojováni a zatýkáni. Někteří z útočníků při tom ještě stříleli na policii a vojáky. Část útočníků utekla z kasáren a střílela po pol. insp. M-ém a strážníku H-ovi, když tito postupovali do kasáren. Když jmenovaní policisté došli ke hlavní bráně, bylo i tam proti nim vystřeleno.
V činech všech obžalovaných, kteří se tohoto přepadení kasáren súčastnili, spatřoval spis obžalovací mimo jiné skutkovou podstatu zločinu úkladů podle § 1 zák. čís. 50/23. Státní soud všechny obžalované od obžaloby v tomto směru osvobodil, vycházeje z úvah rázu veskrze subjektivního. Ohledně obžalovaného Ladislava K-a praví se v rozsudku, že státní soud nemůže učiniti pramenem svého poznání výpověď obžalovaného Ladislava K-a ani potud, pokud jde o otázku jeho zlého úmyslu směřujícího k trestnému činu. Na tento jeho úmysl nutno usuzovati z konkrétních okolností a skutečností, v tomto řízení zjištěných, které se jeví jakožto poznatelný projev jeho úmyslu, a po jichž posouzení a hodnocení lze rozlišiti, co obžalovaný K. skutečně zamýšlel a co jen předstíral jiným a ve své autosugesci a lhavosti nalhával i sám sobě. Uvažuje pak některá, tedy nikoli všechna skutková zjištění, učiněná po stránce objektivní, dospívá státní soud k závěru, že K-ovi netanula na mysli nějaká vážná akce, směřující ku provedení státního převratu, nýbrž že mu šlo výlučně a výhradně jen o přepadení pokud se týče zabrání kasáren pěš. pl. 43 v Brně, nikoli o nějakou další činnost nebo nějaký výsledek. Vysvětlení činu tohoto obžalovaného a také svého stanoviska shledává státní soud v K-ově zvláštní povaze a sklonu k dobrodružství. Činem tímto chtěl prý K. prokázati svoji ráznost, své vojenské vlohy a zdatnost u jiných jím tak obdivovanou, zkrátka upozorniti na sebe činem vojenského rázu. Pro úsudek a závěr, že osamocená akce přepadení kasáren Svatoplukových měla mu býti prostředkem k násilné změně ústavy, zejména pokud jde o demokraticko-republikánskou formu státu, není ve výsledcích průvodního řízení žádného podkladu, vyjma ve vlastní výpovědi obžalovaného Ladislava K-a, která však, jak již bylo uvedeno, nemůže pro jeho nehodnověrnost býti pramenem soudcovského poznání. Státní soud dospěl tudíž k přesvědčení a zjištění, že zlý úmysl obžalovaného Ladislava K-a nesměřoval ke zločinu, uvedenému v § 1 zák. čís. 50/23.
Pokud jde o obsah řeči, pronesené K-em v rokli nad kasárnami bezprostředně před provedením útoku, vyvozuje z ní státní soud závěry jednak pro posouzení zlého úmyslu obžalovaného K-a, jednak pro posouzení zlého úmyslu i ostatních obžalovaných útočníků. V rozsudku se praví, že z řeči je viděti, čeho obžalovaný K. chtěl dosíci, k čemu shromážděné sváděl a co jim předstíral, aby je svedl a k činu přiměl. V první řadě jim nalhával, že je národní převrat v celé republice. Předstíral jim tedy stav již hotový, že národní převrat je již proveden. Jak vznikl a kdo jej přivodil, zda se tak stalo cestou zákonnou nebo násilím, to K. neřekl. Nevyzýval ostatní obžalované, aby oni národní převrat přivodili, aby svým jednáním dosavadní stav, pokud se týče vládní formu změnili a to prostředky násilnými, nýbrž tvrdil, že převrat už tu je a to převrat národní v celé republice. — Není prý ani třeba vyvraceti nepravdu tohoto K-ova tvrzení, poněvadž poměry obecně známé ukázaly, že v celé republice se nestal v té době ani nejmenší pokus o jakýkoli státní převrat. Předstíráním národního převratu prý zamýšlel obžalovaný K. podle přesvědčení státního soudu jen pohnouti ostatní účastníky ke provedení svého plánu, který vysvětlil takto: »Úkolem obžalovaných útočníků bude převzíti kasárny pěš. pl. 43 v Židenicích. Převzetí je vyjednáno s generálem V-ým, vědí o něm i důstojníci i rotmistři, nikoli však také vojáci. Z vojáků však není třeba míti strachu, poněvadž je jich v kasárnách málo. Až útočníci vniknou do kasáren, nechť přemlouvají vojáky, aby se k nim přidali, nechť jim slibují 5 Kč žoldu denně. Kdyby některý voják se postavil na odpor, buď bez milosti zastřelen. Buď přepadena a odzbrojena hlavní stráž a obsazena telefonní centrála.« Z uvedeného bylo opět jen výmyslem obžalovaného K-a, že převzetí kasáren obžalovanými je smluveno s generálem V-ým a že o něm vědí rotmistři a důstojníci. Účel, který předstíráním této nepravdivé okolnosti K. sledoval, je týž, jako když proti pravdě říkal, že je národní převrat v celé republice.
Velmi závažnými pro trestnost obžalovaných útočníků jsou však další výroky K-ovy, že o převzetí kasáren nevědí vojáci, že však obžalovaní nemusí míti z nich strach, poněvadž je jich v kasárnách málo — jen asi šedesát, — že mají do kasáren vniknouti, přemlouvati vojáky, aby se k nim přidali, zejména slibováním 5 Kč žoldu, a zastřeliti vojáka, jenž by se postavil na odpor. Neméně rozhodujícího významu jest i rozkaz daný první četě, přepadnouti a odzbrojiti stráž a obsaditi telefonní centrálu.
Z výroků těchto musí býti každému jasno, že jimi jest nabádáno k násilí proti vojákům, kteří by se převzetí kasáren vzpírali a bránili. Vojáci v kasárnách, i podle tvrzení K-ova, o převzetí nevěděli. Proto bylo lze, ano bylo nutno očekávati, že se vojáci budou chystati k odporu. K potlačení tohoto odporu nařizoval K. užití násilí. Aby násilí psychické nebo fysické mohli vykonávati, měli obžalovaní útočníci ihned po vniknutí do kasáren se ozbrojiti, a kdyby některý voják kladl odpor, použíti proti němu i střelné zbraně. Násilí se mělo zejména použíti při obsazení hlavní stráže. Vojáci však měli býti získáni i tím způsobem, že je útočníci měli vyzývati, aby se k nim přidali, to jest, aby se proti nim nestavěli a jim neodporovali, pokud se týče jim při převzetí kasáren byli nápomocni. Prostředkem pro získání vojáků měl býti slib žoldu 5 Kč denně.
Jest otázkou, zda obžalovaní útočníci z řeči K-ovy mohli nebo musili poznati, že jde jen o převzetí kasáren, takže jen to bylo účelem a cílem, k němuž se nesl jejich úmysl, či zda obsazení kasáren bylo jen prostředkem k dosažení cíle jiného, dále sahajícího, totiž násilné změny ústavy, jak míní veřejná obžaloba. Tento obžalobou předpokládaný další účel je prý však vyvrácen zjištěnými úvodními slovy K-ovými, že v celé republice je národní převrat. Obžalovaní neměli ani podle slov K-ových nějaký převrat teprve provésti, poněvadž podle jeho tvrzení »převrat« již byl proveden, třeba jen v K-ově fantasii. Obžalovaní měli jen převzíti kasárny; k žádné další činnosti je K. nevybízel. Výrokem, učiněným ke konci řeči, že prý ráno potáhne celá armáda — ve skutečnosti ovšem neexistující — na Prahu, nebyli obžalovaní vybízeni k další bojovné činnosti, že by snad oni měli jeti jako součást nějaké armády na Prahu. Okolností touto — rovněž vymyšlenou a jen ve fantasii K-ově představovanou — chtěl K. patrně dodati svým předcházejícím slovům důrazu. Mnozí z obžalovaných také přiznali, že po řeči K-ově poznali, že jde o násilný útok na kasárny; proto někteří poznavše, že jde o čin trestný, uprchli z místa, jiní sice zůstali a vnikli do kasáren, ospravedlňují se však, že se báli, že by jinak byli zastřeleni, jak K. vyhrožoval. Úmysl obžalovaných, kteří v rokli nad kasárnami vyslechli K-ovu řeč, směřoval tedy jen ku převzetí, to jest obsazení kasáren, účelem jejich jednání bylo jen obsazení kasáren, úmysl jejich tedy nesměřoval vůbec k tomu, aby způsobili násilím změnu ústavy, zejména demokraticko-republikánské formy státu.
Dovolací stížnost veřejného žalobce napadá správnost těchto závěrů státního soudu s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281 bod 9 a) tr. ř., domáhajíc se přezkoumání těchto závěrů, učiněných po stránce subjektivní. K důvodům této žádosti dovolací stížnosti jest podotknouti toto:
Dle § 23 odst. 3. zák. čís. 51/23 jest se nejvyššímu soudu při rozhodování o dovolací stížnosti říditi předpisy §§ 284 až 293 tr. ř. a zák. čís. 3/78. Přicházejí tedy v úvahu i předpisy § 288 odst. 2. bod 3 tr. ř., že nejvyšší soud, rozhoduje ve věci samé, musí podkladem svého rozhodnutí učiniti ty skutečnosti, které zjistil soud prvé stolice, nepřekročiv obžalobu. Dosavadní judikatura nejvyššího soudu vykazuje sice rozhodnutí, v nichž pod skutečnosti, zmíněné v § 288 odst. 1 bod 3 tr. ř., byly zařazovány i závěry o duševních stavech a dějích, prakse tato však nebyla nikdy důsledná. Nejvyšší soud však při rozhodnutí o dovolací stížnosti, činící předmět věci, považuje za celkem nerozhodno, jakou praksi vytvořil nejvyšší soud při rozhodování o zmatečních stížnostech ve smyslu trestního řádu a zejména o výkladu ustanovení § 288 odst. 2. bod 3 tr. ř., poněvadž ustanovením § 22 zák. čís. 51/23 byl vytvořen opravný prostředek povahy od zmateční stížnosti naprosto odlišné, opravný prostředek sui generis, odpovídající zvláštní povaze řízení před státním soudem. Nehledíc ani k tomu, že tento opravný prostředek byl na rozdíl od zmateční stížnosti pojmenován »dovolací stížnost«, takže již jeho pojmenování naznačuje různou povahu obou opravných prostředků, nelze dovolací stížnost opírati o všecky důvody zmatečnosti, přípustné podle § 281 tr. ř. pro zmateční stížnost, nýbrž jen o některé z nich. Podle § 22 odst. 1. bod 1 zák. čís. 51/23 lze dovolací stížností uplatňovati jen zmatky materielní (§ 281 bod 9 až 11 tr. ř.), zmatky formální lze pak podle § 22 odst. 1. bod 2 cit. zák. uplatňovati jen, když byla hrubě porušena některá stěžejní zásada trestního řízení, a i to podle odstavce druhého téhož paragrafu jen v případě, když vytýkaná vada měla rozhodující vliv na výrok o vině. Z ustanovení § 23 odst. 3. cit. zák. plyne, že při dovolacím důvodě, uvedeném v § 22 odst. 1. bod 2, jest užíti ustanovení platných o zmatečním důvodu, uvedeném v § 281 bod 4 tr. ř. Z toho plyne, že dovolací stížností nelze uplatňovati ostatní formální zmatky, zejména zmatek podle § 281 bod 5 tr. ř. Kdyby tedy ustanovení § 288 odst. 2. bod 3 tr. ř. mělo býti pro obor dovolací stížnosti ve smyslu § 22 zák. čís. 51/23 vykládáno tak, jak činila dřívější judikatura nejvyššího soudu při rozhodování o zmatečních stížnostech, došlo by se k důsledku, že by závěry státního soudu o subjektivní stránce činu nebylo vůbec lze přezkoumati, že by tedy státní soud o otázce úmyslu, vědomí, příčetnosti a j. rozhodoval s konečnou platností. Z obsahu zák. čís. 51/23 neplyne, že by zákonodárce byl chtěl rozsah dovolací stížnosti takovým způsobem omeziti a rozsudek státního soudu v jedné z jeho nejdůležitějších částí učiniti nepřezkoumatelným. Kdyby tento úmysl byl měl, byl by ho jistě jasně vyjádřil. Následkem různé povahy zmateční stížnosti a dovolací stížnosti jest tedy lhostejno, jak se dosavadní prakse stavěla při rozhodování o zmateční stížnosti k ustanovení § 288 odst. 2. bod 3 tr. ř. Nejvyšší soud, opíraje se o zřejmý úmysl zákonodárce pokládá se nejen za oprávněna, nýbrž i za povinna závěry státního soudu, učiněné po stránce subjektivní, přezkoumati na základě skutečností, jež státní soud zjistil po stránce objektivní. Nejvyšší soud pokládá tudíž dovolací stížnost veřejného žalobce, uplatňující věcné zmatky podle § 281 bod 9 a) tr. ř. a jiné na tom základě, že závěry státního soudu, učiněné ve směru zločinu úkladů podle § 1 zák. čís. 50/23, neodpovídají skutkovým zjištěním, učiněným po stránce objektivní, za provedenou po zákonu.
Při přezkoumání rozsudku po této stránce jest především uznati správným stanovisko státního soudu, vyslovené v rozsudku, že totiž vinu jednotlivých obžalovaných ve směru subjektivním je posuzovati individuelně ohledně jednoho každého zvláště bez ohledu na případné zavinění druhého. Bude tudíž i při rozhodování o dovolací stížnosti veřejného žalobce tímto způsobem postupováno.
Obžalovaný Ladislav K.
Již shora bylo na to poukázáno, že státní soud, čině ohledně tohoto obžalovaného své závěry po stránce subjektivní, uvážil jen některá, tedy nikoli všechna skutková zjištění, učiněná po stránce objektivní. V tomto směru bylo rozsudkem zjištěno: doznáním Ladislava K-a samého, že definitivní plány na obsazení kasáren pěš. pl. 43 začal sestavovati koncem roku 1932; výpovědí majora Hynka Š-a, že mu K. jednou vyličoval vojenské tažení proti Brnu a žádal ho o pomoc v případě nějaké fašistické akce nebo převratu; výpovědí téhož majora Š-a, že mu K. ukazoval na mapě, jak vojsko bude od Znojma postupovati k Brnu; výpovědí Stanislava M-y, že jednou při setkání mu K. rozvinoval široce založený plán tažení na Prahu za spoluúčasti létadel, a sdělil mu, že má vypracovaný plán, jak předejíti sloučení komunistů se socialisty; výpovědí Františka A-ého, že K. chystal plány na převrat k 28. říjnu 1929; výpovědi téhož Františka A-ého, že když byl Rudolf G-a odsouzen v sázavské aféře, K. prohlašoval, že bude nutno udělati převrat, že je všecko připraveno, že vojsko o tom ví, že bude nutno akci provésti i bez G-y a postaviti ho před hotovou věc. Za několik dnů potom přišel K. k A-ému a tvrdil, že G-a s tím souhlasí, že má k A-ému důvěru, že A-ý povede jeden oddíl a bude komisařem ve Znojmě, že převrat bude v noci na 28. října 1929, že A-ý dostane asi týden před tím dopis od T-a, že od něho dostane mundury a zbraně, že je zaveze na K-ův statek v D. K., tam se chlapci do toho oblekou a pak se pojede do Brna udělati převrat. Když pak asi 14 dnů po 28. říjnu se A-ý s K-em sešel a tázal se, proč ten převrat neudělal, řekl mu K., že se to odložilo a že toho nechal; doznáním K-a samého, že se měl provésti převrat, že se to však mělo státi dne 28. října 1930, že A-ému nabízel velení nad nějakou jednotkou, že však kurýři mu dali pokyn, aby se převrat neprovedl; výpovědí Václava H-y, že asi v roce 1931 snažil se K. získati pro provedení převratu italskou domobranu, jejíž předsedou byl H. K. mu vypravoval, že do plánu jsou zasvěceni vysocí hodnostáři vojenští, policie a četnictvo. Ukazoval mu na mapě, jak budou postupovati jednotlivé divise, zejména rozvinoval plán útoku na Prahu vojskem z Milovic, Hradce Králové a Českých Budějovic; výpovědí Dra Jana Š-a, že mu K. koncem roku 1931 vypravoval, že G-a se k ničemu nehodí, že to musí vzíti sám do rukou, že má uchystáno pět set mužů na koních, že tou jízdou obklopí kasárny pěš. pl. 43 ze předu i ze zadu, zbraně že nepotřebuje, protože je dostane v kasárnách, všichni důstojníci tam že jsou jeho kamarádi, že ho přijmou a vyzbrojí. Když se Dr. Š. K-a ptal, co bude potom, nemohl dáti odpovědi; výpovědí Jana K-ého, že koncem listopadu nebo začátkem prosince 1932 vyprávěl mu K., že komunisté chystají převrat nebo puč, a že župa Kyjovská bude míti za úkol blokovati kasárny v Uherském Hradišti a Hodoníně. Prohlašoval, že plánu komunistů se musí předejíti, že udělá převrat, že se vezmou kasárny, že důstojníci o tom vědí a že se na oko zajmou; výpovědí téhož Jana K-ého, že dostavil se jako náčelník uherskohradišťského kraje koncem 1932 na pozvánku do sekretariátu NOF v Brně, kde ho přivítal K. s tím, že již na něho čeká, a vypravoval mu, že komunisté chystají puč nebo převrat, a že slovácká župa má blokovati a obsaditi kasárny v Uherském Hradišti a Hodoníně. K. odmítl návrh K-ův jako nesmysl a blbost a ptal se ho, kde je U-a. K. na to řekl, že U-a je nemocen, a že o tom, co K. právě řekl, nemusí nic věděti; výpovědí téhož Jana K-ého, že začátkem ledna 1933 mu K. vypravoval, že byl s generálem V-ým a P-ou na večírku Galipolců, že tito se ho ptali, když už fašisté začnou, že vojsko samo začíti nemůže, že však to armáda pak převezme. K. prohlásil, že převrat bude dělati on; výpovědí štábního kapitána Matěje K-a, že K. mu říkal, že se Němcům v republice nadržuje, že komunisté se chtějí násilím zmocniti vlády, že je k nápravě poměrů třeba nastoliti diktaturu, že o zavedení diktatury se uvažuje i v poslaneckých kruzích, že je k ní nakloněn i president Masaryk. Vykládal mu o svých stycích s generálem V-ým a P-ou, s policejním ředitelem Drem K-em, že v okolí Brna je organisováno šest tisíc lidí, ozbrojených brokovnicemi, že K. má všecky pluky, že generál V-ý a jeho náměstek sympatisují se zavedením diktatury, že však generál V-ý se jako cizinec nechce vměšovati do vnitřních poměrů státních; výpovědí Jakuba Š-ého, že v polovici prosince 1932 setkal se s K-em v sekretariátě NOF v Brně, kde mu K. vypravoval, že komunisté chystají nepokoje, že z Oslavan jich potáhne na Brno osm tisíc, k tomu že přistoupí čtyři tisíce komunistů brněnských. že je nebezpečí, že vojsko bude slabé, že K. mluvil s generály V-ým, P-ou a Č-ou, že fašisté mají vojsku poskytnouti pomoc proti komunistům; výpovědí téhož Jakuba Š-ého, že mu K. dne 15. prosince 1932 v sekretariátě NOF. v Brně vypravoval, že komunisté chtějí udělati převrat, a že fašisté mají za souhlasu generála V-ého a P-y býti v pohotovosti, aby podporovali vojsko v obraně proti komunistům. Když se ho Š. ptal, jaké stanovisko k tomu zaujímá U-a, řekl K., aby před ním o tom nemluvil, poněvadž by mu (K-ovi) U-a vynadal; výpovědí téhož Jakuba Š-ého, že ho K. při setkání dne 9. nebo 10. ledna 1933 opět upozorňoval, že se chystá vážná akce, aby fašisté byli připraveni, kdyby musili pomoci vojsku; výpovědí Emanuela V-a, že v druhé polovici prosince 1932 byla ve V. N. pořádána důvěrná fašistická schůze, na které řečnil Jakub Š. a upozornil, že komunisté něco chystají, že fašisté jako vlastenci musejí býti připraveni, aby to nedopadlo jako v Rusku. Když později V. setkal se s K-em v sekretariátě NOF. v Brně, tázal se ho K., co u nich Š. říkal, a když mu to V. řekl, prohodil K., že je dobře a více nemluvil; výpovědí Josefa F-a, že koncem prosince 1932 vypravoval mu K., že komunisté hodlají na Slovácku něco podniknouti, a že fašisté kyjovští, kdyby stát byl ohrožen, by mohli přijíti na pomoc. Začátkem ledna 1933 mu K. vypravoval, že mu bylo generálem V-ým řečeno, že fašisté mají překaziti nápor komunistů, a že se proto mají zjistiti početné stavy, aby se fašisté mohli postaviti proti komunistům. K. vysvětloval, že to provádějí generálové V-ý, Ž. a K., a že povinností fašistů ze Slovácká je, aby se dostavili k Velké Klajdovce, že je tam bude čekati Robert B. a ještě nějaký delegát, ti že je zavedou do kasáren v Židenicích, tam se převléknou do uniforem a důstojníci jim dají další rozkazy; výpovědí téhož Josefa F-a, že K. byl již 20. ledna 1933 rozhodnut,, že provede přepadení kasáren. Podřekl se totiž, že potřebuje lidi na zítřek; výpovědí Fabiana K-y, že v prosinci 1932 mu K. vypravoval, že komunisté chystají v Brně veliké demonstrace a upozorňoval K-u, že fašisté musejí po boku vojska komunistické demonstrace potlačovati. Tázal se K-y, zda by mohl za tím účelem poslati do Brna členy, K-a ho však odbyl, že nikoho nepošle; výpovědí téhož Famiána K-y, že mu 18. ledna 1933 K. v sekretariátě NOF. v Brně řekl, kolik pošle do Brna lidí. K-a to odmítl, poněvadž se obával, že by při potlačování komunistických demonstrací mohl někdo přijíti k úrazu, a pak znaje K-a jako výstředního a tlachavého člověka, nebral jeho řeči vážně. Když však potom před nádražím v Brně viděl shluk lidí a slyšel za jízdy vlakem o komunistických nepokojích, zmínil se o tom dne 19. ledna 1933 na schůzi tišnovských fašistů; výpovědí Antonína V-y, že 21. ledna 1933 mu K. v sekretariátě NOF. v Brně vyprávěl, že komunisté chtějí této noci dělati v Brně demonstraci, puč nebo převrat, že fašisté mají jíti vojsku na pomoc, že půjdou do kasáren, tam budou oblečeni a ozbrojeni a budou vojsku dělati zálohu. Při návštěvě V-ově dne 21. ledna 1933 v sekretariátě NOF. v Brně dělal si K. úsměšky z Josefa B-y, náčelníka ze Slavkova, který vypravoval o průběhu schůzí, »jak to kecání bude ještě dlouho trvati, že by se na to mělo jíti s klackem.« Když B. odešel, vypravoval K., že komunisté chtějí této noci (na 22. ledna 1933) udělati demonstraci, že fašisté mají jíti vojsku na pomoc, že přijdou do kasáren a budou tam oblečeni a vyzbrojeni. G-a prý o tom neví, ale ví o tom ge neralita, a bude to v celé republice. Na to vybídl K. V-u, aby přivedl v noci sto mužů z Tišnova. V. jel pak s K-em do kasáren pěš. pl. 10 a byl s ním v bytě Františka J-a. Poněvadž se však obával, že by mohlo dojíti k násilí, rozhodl se, že se půjde informovati k U-ovi a skutečně tam zašel; doznáním K-a samého, že týž žádal Jana B-e, aby do večera 21. ledna 1933 sehnal asi dvacet spolehlivých lidí a přivedl je na brněnské nádraží, odkud je měl Duchoslav G. společně s Františkem N-ým přivésti ke kasárnám pěš. pl. 43; výpovědí Zdeňka H-a, že v první polovici ledna 1933 K. ho navštívil v jeho kanceláři, vyprávěl mu, že komunisté chtějí se zmocniti státních objektů, že se bude proti nim dělati protiútok, tázal se H-a, zda by převzal vedení jednoho proudu a nabízel mu hodnost plukovníka; výpovědí Bedřicha Š-a, když 20. ledna 1933 večer mu K. dal rozkaz, aby Bučovské přivedl do Brna, tázal se Š. K-a, zda o tom ví U-a a R. K. mu na to řekl, že se nikoho nemá na to ptáti, že G-a brněnskému vedení nevěří; výpovědí Josefa R-y a Duchoslava G-a, že dne 21. ledna 1933 přišel asi k 5. hodině odpolední Josef R. do bytu G-ova se vzkazem od K-a, aby se G. dostavil určitě asi o 17. hodině do kavárny »Na Slovanech«. G. tam přišel, K. ho vyzval spolu s R-ou, aby nasedli do jeho auta a vezl je do Židenic. Za jízdy prohlásil K.: »Dnes to bude. Dostal jsem rozkazy. Dnes zabereme Svatoplukovy kasárny.« Když před kasárnami vystoupili z auta, tu na otázku G-ovu, zda je to organisováno, odpověděl K., že je to dobře organisováno, a že současně bude proveden útok i na kasárny pěš. pl. 10, který vykoná V. Dodal, že dostal zprávu, že komunisté chtějí podniknouti útok a že tomu předejde. Všeobecně se zmínil, že bude změna režimu; dále jest zjištěno, že když G. zavedl N-ého do rokle nad kasárnami, vzal ho K. stranou a sdělil mu, proč ho zavolal do Brna. Řekl mu, že je státní převrat a že jejich úkolem je převzíti kasárny pěš. pl. 43; výpovědí Josefa R-y a Duchoslava G-a, že když oba jmenovaní u kasáren pěš. pl. 10 nikoho nenašli, vrátili se autem rychle zpět do rokle a tam to oznámili K-ovi. V této době ozval se z kasáren výstřel vojína F-a. K. po zprávě G-ově řekl, že to nevadí, že to zde u kasáren provede, a dal rozkaz, aby útočníci vnikli do kasáren. Když pak K. ze střelby v kasárnách a z poplachu seznal, že vojáci kladou odpor a že někteří útočníci z kasáren prchají, utekl také a hleděl se společně s G-em vyhnouti trestnímu stíhání útěkem do ciziny.
Z těchto skutkových zjištěni jest zřejmo, že K. se již delší dobu zabýval myšlenkami na provedení převratu. Svědek František A-ý potvrdil, že K. chystal plány na převrat již ke dni 28. října 1929, což K. doznal s tou úchylkou, že se tak mělo státi k 28. říjnu 1930. Svědek Václav H. potvrdil, že K. asi v roce 1931 snažil se pro provedeni převratu získati italskou domobranu. Podle výpovědi svědka Jana K-ého prohlásil mu K. začátkem ledna 1933, že převrat bude dělati on. Podle výpovědi majora Hynka Š-a vyličoval mu K. v době nezjištěné vojenské tažení proti Brnu a žádal ho o pomoc v případě nějaké akce nebo převratu. Podle výpovědi Františka N-ého a doznání K. samého vzal K. N-ho, když byl N. G-em přiveden do rokle nad kasárnami, stranou a řekl mu, že je státní převrat a úkolem jejich jest převzíti kasárny pěš. pl. 43. Z tohoto stavu věcí vyplývá, že myšlenka obsaditi kasárny pěš. pl. 43 nevznikla v K-ovi náhle, že nebyla výplodem oka mžitého, neuváženého nápadu, nýbrž že byla v mysli jeho připravována po delší dobu, léta trvajíc.
Pro posouzení otázky, co rozuměl K. pod slovem »převrat«, dává vysvětlení jednak výpověď štábního kapitána K-a, že se K. k němu vyslovil, že k nápravě poměrů jest třeba nastoliti diktaturu, s kterýmž plánem prý sympatisují i generál V-ý a jeho náměstek, jednak výpovědi spoluobžalovaných Josefa R-y a Duchoslava G-a, že K. osudného dne, když již byli před kasárnami pěš. pl. 43, prohlásil, že bude změna režimu. Svou řeč v rokli nad zmíněnými kasárnami zahájil K. výrokem: »jest národní převrat v celé republice!« Tento výrok, pronesený bezprostředně před útokem na kasárny, ať již jeho smyslem bylo, že převrat jest hotovou věcí, jak praví rozsudek, nebo že bude nyní prováděn, jak zdá se nasvědčovati daná situace, značí ve spojení se zjištěným výrokem, že bude změna režimu, co bylo cílem K-ovým. Když rozsudek praví, že státní soud nemůže výpověď K-ovu, učiněnou před soudem, učiniti pramenem svého poznání ani potud, pokud jde o otázku jeho zlého úmyslu, směřujícího k trestnému činu, opomenul hodnotiti citovaný zjištěný výrok o změně režimu, ačkoli výrok ten stal se osudného dne krátce před činem, a ačkoli státní soud na témž místě praví, že na úmysl obžalovaného nutno usuzovati z konkrétních okolností a skutečností, v tomto řízení zjištěných. Kdyby byl státní soud hodnotil také tento výrok, jakož i zjištěnou skutečnost, že K. ve své řeči, pronesené bezprostředně před útokem na kasárny, sliboval účastníkům místa ve státní službě, a že nedlouho před činem sliboval Zdenku H-ovi místo plukovníka, byl by stěží mohl dojíti k závěru, vyslovenému v rozsudku, že K-ovi netanula na mysli nějaká vážná akce, směřující k provedení státního převratu, nýbrž že mu šlo výlučně a výhradně jen o přepadení po případě obsazení kasáren pěš. pl. 43, a nikoli také o nějakou další činnost nebo nějaký výsledek. V tomto směru připouští sice státní soud v rozsudku, že K. udal, že po obsazení kasáren se měly obsaditi i jiné budovy a úřady v Brně, nevyvozuje však z toho dalších důsledků a spokojuje se prostou úvahou, že prý K. nepromyslil a nedomyslil, kým, jakými prostředky, podle jakého plánu a jakým způsobem bude přemožena policie, čítající v Brně několik set vycvičených a ozbrojených mužů.
Za tohoto stavu věci vytýká dovolací stížnost veřejného obžalobce právem, že ze slov »Je národní převrat«, jimiž K. zahájil svou řeč v rokli nad kasárnami, nelze ještě činiti závěr, že převrat byl již proveden, jak činí státní soud v rozsudku, a že závěr státního soudu, vrcholící v úvaze, že zlý úmysl obžalovaného K-a nesměřoval ke zločinu úkladů ve smyslu § 1 zák. čís. 50/23, jest mylný. Ona skutková zjištění rozsudku vylučují, že obžalovaný K., jenž přece věděl, že celou akci vede sám, byl by se pro svou osobu mohl domnívati, že převrat jest již proveden, a on že jen pokračuje v tom, co předsevzali a již vykonali jiní. Pro něho nemohlo býti pochybnosti, že zabrání kasáren mělo býti prvním činem, uskutečňujícím jeho vlastní plány. Že čin tak vážné povahy jako násilné zabrání kasáren, jenž za sebou musil přivoditi dalekosáhlé důsledky, ať už se zdařil nebo ne, nemohl zůstati osamocen, jest samozřejmo a nelze souhlasiti se závěrem státního soudu, že K-ovi nešlo o nic více než o obsazení kasáren. O co mu dále šlo, jest zřejmo z jeho předchozích zjištěných projevů, z nichž plyne, že měl na mysli buď nastolení diktatury neb aspoň změnu režimu, a na totéž poukazuje i jeho výrok v řeči, pronesené bezprostředně před útokem na kasárny, že ráno potáhne veliká armáda na Prahu.
Na obžalovaného Ladislava K-a byla podána obžaloba pro zločin úkladů ve smyslu § 1 zák. čís. 50/23. Zločinu tohoto se dopustí, kdo se pokusí násilím změniti ústavu republiky, pokud jde o demokraticko-republikánskou formu státu. Po stránce objektivní je dokázáno, že stal se násilný čin, totiž pokus o zabrání kasáren. Pokud pak jde o stránku subjektivní, plyne z výroků obžalovaného K-a, jak státním soudem byly zjištěny a shora rekapitulovány, že zabrání kasáren mělo býti základem změny režimu po případě nastolení diktatury. Mělo-li připravované nastolení diktatury nebo změny režimu býti provedeno činem takového dosahu, jako bylo násilné zabrání velikých kasáren, jest zřejmo, že nemohlo jíti o věc rázu nepatrného, nýbrž o dosažení cílů jiných, jsoucích v určitém přirozeném poměru k použitým prostředkům. Dnešní ústava republiky vylučuje zásadně každou diktaturu. Měla-li tedy býti nastolena diktatura po případě provedena změna režimu takovým způsobem, jak se skutečně stalo, mohlo se tak státi jen násilnou změnou ústavy, pokud jde o její demokraticko-republikánskou formu.
Obžalovaný Ladislav K. hájí se také tím, že prý zabrání kasáren mělo míti účel, aby zabráněno bylo násilnému zamýšlenému komunistickému puči. Je zjištěno, že K. po delší dobu řeči tohoto rázu roztrušoval. Poslední události však ukázaly, že tyto řeči K-ovy sloužily jen ku zakrytí jeho pokusů o provedení převratu. Že sám těmto řečem věřiti nemohl, plyne zřejmě z toho, že po celou dobu, co tyto řeči pronášel, nestalo se nic, co by nasvědčovalo nějakému komunistickému puči nebo vůbec podniku. Poněvadž pak je zjištěno, že obžalovaný K. osudného dne mluvil o změně režimu a o státním převratu, ve své řeči však, pronesené v rokli nad kasárnami bezprostředně před zahájením útoku na kasárny, se o nějakém komunistickém puči vůbec nezmínil, což by se nedalo nijak vysvětliti, kdyby K. byl měl něco takového vůbec na mysli, jest možným jen ten závěr, že K. šel výhradně za cílem, který ve své řeči v rokli naznačil, totiž za uskutečněním převratu dosahu takového, jak již shora bylo naznačeno. Závěr státního soudu, vyslovený v rozsudku, že zlý úmysl obžalovaného K-a nesměřoval ke zločinu úkladů podle § 1 zák čís. 50/23, neodpovídá tedy skutečnostem, zjištěným po stránce objektivní, a dovolací stížnosti veřejného obžalobce nelze upříti oprávnění, pokud z důvodu zmatečnosti podle § 281 bod 9 a) správně 10 tr. ř. se domáhá, aby obžalovaný K. byl uznán vinným zločinem úkladů podle § 1 zák. čís. 50/23. Nelze jí však přisvědčiti, pokud žádá také, aby tento čin obžalovaného K-a byl ve spojení s delikty, jimiž tento obžalovaný byl rozsudkem státního soudu již uznán vinným, kvalifikován také ještě jako zločin podle § 83 tr. z. a §§ 190, 192, 194 tr. zák.
Zločin úkladů podle § 1 zák. čís. 50/23 předpokládá násilí. Co jest »násilí«, stanoví § 39 bod 1 téhož zákona, a označuje je jako skutečný čin násilný. Za takový čin nutno pokládati užití fysické síly proti osobám nebo věcem. Pod pojem »násilí« ve smyslu § 1 cit. zák. jest tedy zahrnouti každý čin, třeba byl i sám o sobě trestný podle toho kterého jiného místa zákonného, pokud slouží ku provedení zločinu úkladů a není svou povahou a trestem těžší než tento zločin. Všecko zjištěné jednání obžalovaného K-a, ať už rozsudkem bylo nebo podle dovolací stížnosti mělo bytí kvalifikováno jako zločiny podle §§ 68, 83, 87, 190 tr. zák., bylo v daném případě prostředkem ku spáchání zločinu úkladů, a všecky tyto činy nejsou ničím jiným, než naplněním pojmu »násilí«, který jest nejdůležitějším znakem zločinu úkladů. Všecky tyto činy jsou tudíž vyčerpány pojmem »násilí« a stojí oproti zločinu úkladů v poměru souběhu ideálního. Totéž platí i o svádění a nedokonaném svádění ke zločinu podle § 21 čís. 1 zák. čís. 50/23, jímž obžalovaný K. byl vinným uznán. I když tyto delikty nejsou »násilím« ve smyslu § 1 zák. čís. 50/23, jsou přece také jen prostředkem ku spáchání tohoto zločinu a stojí rovněž ke zločinu úkladů v poměru souběhu ideálního. Na tomto stanovisku stojí ostatně i spis obžalovací, který — snad přehlédnutím — řadí i svádění vojáků k vojenskému zločinu pod činy násilné, jak uvedeny jsou pod bodem 1 a) až e) spisu obžalovacího, a viní obžalovaného K-a, že tyto činy vykonal proto, aby jimi vyvolal zmatek a nepokoj, uchvátil moc ve státě a uskutečnil změnu státního zřízení atd.
Podle ustálené judikatury nejvyššího soudu nemůže veřejný obžalobce s hlediska § 281 bod 10 tr. ř. přivésti v neprospěch obžalovaného k platnosti ideální souběh soudem první stolice nerozpoznaný nebo nesprávně popřený, nýbrž může se uplatňováním zmíněného zmatku domáhati jen toho, aby skutek byl podřaděn pod onen zákon, jenž jest z několika zákonů k němu se vztahujících nejpřísnější, nikoli však také, aby skutek byl podřaděn pod všechny v úvahu přicházející trestní předpisy. V důsledku toho bylo zamítnouti dovolací stížnost veřejného obžalobce, pokud se domáhá, aby obžalovaný Ladislav K. byl vedle zločinu úkladů uznán vinným také sbíhajícími se zločiny veřejného násilí podle § 83 tr. zák. a loupeže podle §§ 190, 192, 194 tr. zák., a současně bylo zrušiti výroky, jimiž byl obžalovaný K. uznán vinným zločiny podle §§ 68, 87 tr. zák., §§ 5 a 9 tr. zák. a § 21 bod 1 zák. čís. 50/23, poněvadž veškeré tyto činy jsou vyčerpány již pojmem »násilí« ve smyslu § 1 zák. čís. 50/23, a pokud jde o zločin podle § 21 cit. zák. povahou zločinu úkladů v tomto konkrétním případě. Bylo tudíž při částečném vyhovění dovolací stížnosti veřejného obžalobce uznati obžalovaného Ladislava K-a vinným zločinem úkladů podle § 1 zák. čís. 50/23. Spis obžalovací žádal sice, aby bylo uznáno, že tento čin byl spáchán za okolností zvláště přitěžujících, dovolací stížnost však se nedovolává této zvýšené trestnosti činu, a nelze ve smyslu § 290 tr. ř. přes meze dovolací stížnosti napadený rozsudek v tomto směru přezkoumati....
Obžalovaný Rudolf G-a.
Státní soud zjistil tento skutkový stav:
V první polovici ledna 1933 pokusil se Ladislav K. navázati bližší styky s inženýrem Zdeňkem H-em. Vyzval ho proto písemně, aby 10. ledna přišel do kavárny »Museum«. Když H. nevyhověl, pozval ho telefonicky na schůzku na 11. ledna a když se H. ani tentokráte nedostavil, navštívil ho K. v jeho kanceláři ve Škodových závodech na Cejlu a vypravoval mu, že ho k němu posílá G-a, jenž prý mu vzkázal po své sestřenici Marii G-ové, že komunisté se připravují během jednoho až dvou měsíců se zmocniti státních objektů, kasáren, policejního ředitelství a jiných, že se má proti komunistům vystoupiti a udělati protiútok a že se připustí, aby komunisté státní objekty obsadili, aby byl proti nim důkaz, že jim šlo o něco protistátního. Tázal se H-a, zda by nepřevzal v boji proti komunistům vedení jednoho proudu, a tvrdil, že akce proti komunistům se děje s vědomím a podle plánu generálního štábu. K. sliboval H-ovi hodnost plukovníka a předstíral mu, že výzbroj a důstojnický oděv obstará vojenské velitelství. Jest prý také třeba posíliti vojsko, poněvadž staří vojáci odešli domů a policie je málo. H-ovi nezdála se věc pravděpodobnou a řekl, že pojede do Prahy a zeptá se na to G-y. K. ho na to upozornil, že G-a asi věc popře, poněvadž musí býti tajena, načež mu H. řekl, že mu to G-a, s nímž se zná léta, řekne, a když ne, tak že se zeptá svých kamarádů, důstojníků v generálním štábu. Když H. K-ovi řekl, že v nejbližších dnech pojede do Prahy, bylo ujednáno, že se pak K. u něho zastaví a zví výsledek jeho zakročení.
H. přijel do Prahy dne 17. ledna, zastal G-u v sekretariátě NOF. a tázal se ho, zda k němu poslal K-a. Když G-a řekl, že nikoli, vyprávěl mu, co mu K. řekl. G-a se zprvu smál, že K. je periodický blázen, že zase začíná bláznit a žvanit, když však mu H. řekl, že prý K-ovi poslal vzkaz po sestřenici G-ové, rozzlobil se G-a, zavolal několik svědků a vyzval H., aby mu své sdělení znova opakoval. Na to se G-a telefonicky informoval o věci u Marie G-ové a když tato oznámila, že K-a vůbec nezná a že s ním nemluvila, prohlásil G-a, že je všecko lež a provokace, zavolal sekretářku a nadiktoval jí protokol tohoto znění:
»V Praze dne 17. ledna 1933.
Protokol sepsaný dne 17. t. m. na základě sdělení bratra inž. H-a, který dnešního dne přijel do Prahy za účelem vyřízení svých vlastních záležitostí. Bratr inž. H. mi sdělil, že ve čtvrtek nebo v pátek minulého týdne ho navštívil v továrně nadporučík K., který se na něho obrátil jakoby se vzkazem ode mne, zdali by nepřijal funkci plukovníka, nepostavil se v čelo určitého proudu k zabírání kasáren velitelství v Brně. Nadporučík K. tvrdil, že prý já jsem k tomu dal pokyn udánlivě po mojí sestřenici, která v tu dobu byla v Brně na návštěvě u svých rodičů a tam měla přinésti tajné instrukce.«
Když Zdeněk H. podepsal tento protokol, potvrdiv souhlas, nadiktoval Rudolf G-a prohlášení tohoto znění:
»Prohlašuji tímto před svědky, že je to vědomá nepravda, že je to lživá zpráva za účelem provokačním, že nikoho jsem nepověřil podobným vzkazem, ani úmysl takový neměl, a okamžitě dám jasné direktivy zemskému organisátoru v Brně, aby vyšetřil tuto věc a aby vzal na vědomí, že veškeré jednoty fašistické musejí zachovati klid v rámci platných zákonů, a nesmí se nikdo dáti strhnouti k nějakým nezákonným neprozřetelnostem.«
Prohlášení toto podepsal Rudolf G-a a tři svědkové. Po podpisu vyslovil svědek V. mínění, že by se mělo ihned učiniti na K-a trestní oznámení, ovšem v zájmu cti Rudolfa G-y, jenž podle mínění přítomných byl řečmi K-ovými sesměšňován. G-a však prohlásil, že věc nejprve vyšetří, až pojede zpět ze Slovácká že se staví v Brně a věc projedná. Zpáteční cesta ze Slovácká byla stanovena na den 23. ledna 1933.
Na to nadiktoval Rudolf G-a pro Rudolfa U-u dopis, který v původním doslovu zněl takto:
»Velmi důležité!
Vážený bratře majore!
Bratr kapitán inž. H. mně sdělil určité zprávy, nad kterými žasnu a nevím, co si mám mysleti. Nebudu opakovati celé sdělení, bratr kapitán ti to sám důvěrně sdělí. Je přirozeno, že ani slovo se nezakládá na pravdě. Žádám Tě, abys při té příležitosti si pozval bratra nadporučíka K-a a jeho se přímo zeptal, zdali podobné zprávy rozšiřoval a kde je vzal. Jakmile zjistíš, že rozšiřoval, bylo by dobře, kdybys se ihned na místě s ním vyrovnal a to, že mu dáš pár facek a vyhodíš jej ven.
S pozdravem gen. rl. R. G-a.«
Na upozornění svědka Břetislava V-y upravena byla poslední věta takto: ».... bylo by dobře, kdybys se ihned na místě s ním vypořádal.«
Rudolf G-a chtěl tento dopis poslati U-ovi expres rekomando, H. se však nabídl, že jej osobně předá U-ovi v přítomnosti K-ově, ježto téhož dne se vrací do Brna, a že se při tom sám s K-em vypořádá, že ho tak obelhal. H. však dopis U-ovi neodevzdal, poněvadž K. k němu nepřišel a H. věci nepřikládal takové důležitosti, aby dopis musil odevzdati ihned. Dopis odevzdal až po svém zatčení policii.
Na základě těchto skutkových zjištění dospěl státní soud k závěrům: 1. že není opodstatněno podezření, jakoby obžalovaný G-a zmíněné listiny dal zhotoviti jen na oko, že tedy nutno k obsahu těchto listin přihlížeti jako k jeho projevu, odpovídajícímu jeho pravému duševnímu rozpoložení, které bylo vyvoláno zprávou H-ovou, 2. že nelze mluviti o tom, že obžalovaný G-a se ze zprávy H-ovy dověděl věrohodným způsobem o tom, že K. chystá čin, uvedený v § 1 zák. čís. 50/23.
Dovolací stížnost veřejného obžalobce právem napadá správnost závěru, učiněného shora pod číslem 2, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle § 281 bod 9 a) tr. ř., a nelze jí upříti oprávnění, pokud vychází ze správného výkladu předpisu § 12 zák. čís. 50/23. Předeslati sluší, že některá skutková zjištění státní soud, neuvědomiv si zřejmě veškeré zákonné složky zločinu, o nějž jde, věcně vůbec nehodnotil. Tak svědek František A-ý varoval obžalovaného G-u několikráte před K-em, po prvé roku 1929, když mu K. dal k opsání dopis pro G-u, plný převratných plánů, kterýž dopis odevzdal A-ý G-ovi v Kyjově a upozornil ho, že jde patrně o provokaci a léčku na G-u, a po druhé v roce 1930, když A-ý při setkání s G-ou tomuto vypravoval, že K. chystal na den 28. října 1929 převrat. Tehdy se G-a velmi rozhněval, když uslyšel, že K. tvrdil, že dostával od G-y instrukce, a prohlásil, že K. zase blázní. V roce 1930 vyšetřoval svědek R. z rozkazu G-ova případ, kdy byl K. v podezření, že po schůzi Dra Perglera v Brně v podnapilosti veřejně mluvil, že by se mělo něco začíti a nečekati na hlasy a pod.
I kdyby tedy závěr státního soudu, uvedený shora pod číslem 2., mohl obstáti v případě, že obžalovaný G-a od inž. H-a po prvé slyšel něco o plánech K-ových, není udržitelný při skutkových zjištěních právě uvedených, že totiž obžalovaný G-a byl již dříve vícekráte informován o K-ově počínání a sám jednou již nařídil vyšetření věcí. Další postup obžalovaného G-y po obdržení referátu inž. H-a poukazuje jednak na to, že neměl příčiny o objektivní pravdivosti zprávy H-ovy pochybovati, že o ní také nepochyboval, a že to, o čem mu H. referoval, pokládal za věc velmi důležitou. Za této situace je sice odůvodněn závěr státního soudu, uvedený shora ad 1., že totiž listiny, které obžalovaný G-a dal ve věci sepsati, nebyly zhotoveny jen na oko, — kterýž závěr co do jeho správnosti dovolací stížnost veřejného obžalobce ani nenapadá, — tato okolnost však při posouzení věci se stanoviska zločinu podle § 12 čís. 1 odst. 2. zák. čís. 50/23 nepřichází v úvahu jako moment, který by vinu obžalovaného mohl vyloučiti.
Pokud jde o obsah zprávy inž. H-a, nabyl státní soud přesvědčení, že to, co se obžalovaný G-a od H-a dověděl, nebylo po stránce trestní nic určitého. Dověděl se, že se komunisté chystají zmocniti se kasáren a jiných důležitých státních budov a že se má provésti protiakce zabráním kasáren. Jaká protiakce, jakými prostředky, které kasárny se mají zabrati a ve které době, to vše se od H-a nedověděl. Dobu označil inž. H. podle K-ova údaje neurčitě »během jednoho až dvou měsíců«. Z toho, co inž. H. obžalovanému G-ovi sdělil, nevychází, že by se byl G-a musil domnívati, že se chystá zločinný podnik, uvedený v §§ 1, 2, 6 až 9 zák. čís. 50/23, poněvadž jednak pramen (K-ovy údaje), z něhož se dověděl, že prý se má vystoupiti proti komunistům a že se mají zabírati kasárny, byl naprosto nehodnověrný, takže G-a nemusil míti důvodné podezření, že se skutečně trestný čin chystá, a mimo to obsah zprávy H-ovy nenaplňoval, ba ani nenaznačoval skutkovou podstatu zločinů uvedených v §§ 1, 2, 6 až 9 cit. zák.
Tyto úvahy však neodpovídají jednak zjištěnému skutkovému stavu doplněnému přivoláním skutkových zjištění z roku 1929 a 1930, jak nahoře byla uvedena, jednak nevystihují přesně pojem »chystá se«, vyslovený v § 12 čís. 1 odst. 2. cit. zák. Slovo »chystá se« znamená stadium příprav. Ve stadiu příprav bude pravidelně nemožno přesné konkretisování činu a úmyslu pachatele, stačí tedy vědomost o tom, že pachatel má v úmyslu pokusiti se o podnik vytčený v § 1 cit. zák., aniž třeba vědomosti o všech složkách a podrobnostech předsevzatého plánu. Z protokolu, který obžalovaný G-a sepsal s inž. H-em, plyne, že mu H. referoval, že K. mu nabídl funkci plukovníka, kdyby chtěl se postaviti v čelo určitého proudu k zabírání kasáren velitelství v Brně. I když H. zároveň referoval, že podle výroku K-ova se komunisté chystají zmocniti se kasáren a jiných důležitých objektů a že se má provésti protiakce zabráním kasáren, nebylo obžalovaného G-y tajno, že K. již v roce 1929 připravoval převrat a že i v roce 1930 vedl řeči podobného smyslu a takové povahy, že obžalovaný G-a sám uznal za potřebno naříditi vyšetření věci. Poněvadž o komunistickém puči nebylo ani nejmenšího známo a celková situace, kterou obžalovaný G-a jako aktivní politik znal, na nic podobného neukazovala, bylo jasno, že neexistující a za daného stavu věci nemožný komunistický puč má sloužiti jako pláštík, jímž K. zakrývá svoje vlastní jiné plány. Šel-li K. ve svých převratných plánech tentokráte již tak daleko, že chtěl zabírati kasárny a nabízel místa plukovnická svým spolupracovníkům, nemohla zpráva inž. H-a pro obžalovaného G-u znamenati nic jiného, nežli že to, co K. nyní připravuje, jest jen pokračováním plánů pojatých již v roce 1929 po případě 1930, že tedy K-ovi nejde o nic jiného, nežli o to, aby se zmocnil vlády a strhl na sebe moc ve státě.
Zmocnění se vlády a moci ve státě způsobem násilným, jak to K. naznačil, nemůže se již podle své povahy státi jinak, než odstraněním oněch institucí, na nichž jest vybudován a na nichž zakládá se jeho forma. Stávající demokraticko-republikánská forma státu jest absolutním protikladem každého násilného zmocnění se vlády, jak podle svých projevů měl na mysli K. Pokládal-li tedy obžalovaný G-a sdělení inž. H-a za tak vážné, že učinil ihned opatření shora zmíněná, pak v uvážení toho, co vše K. již mluvil a konal, nemohla zpráva inž. H-a na něho působiti jiným dojmem, než že K. chce provésti plány, pojaté již od roku 1929, že chce zmocniti se vlády a na sebe strhnouti moc ve státě, že tedy chystá úkladný útok, jak ho na mysli má § 1 zák. čís. 50/23.
Z toho plyne, že obžalovaný G-a dověděl se způsobem věrohodným, že K. chystá úkladný podnik, naznačený v § 1 cit. zák. Za tohoto stavu věci nastala pro něho povinnost, oznámiti to neodkladně věrohodným způsobem úřadu. Okolnost, že obžalovaný G-a pokládal K-a za potřeštěnce, nemění ničeho, jak dovolací stížnost s hlediska právního správně vytýká, na této povinnosti, poněvadž rozhoduje, že bylo nabyto vědomosti o objektivních znacích skutkové podstaty chystaného trestného činu, a jest naprosto lhostejno, může-li osoba, která čin chystá, ze subjektivních důvodů býti vzata ku zodpovědnosti nebo ne.
Obžalovaný Rudolf G-a nesplnil této povinnosti. Omezil se jednak na to, že soukromým dopisem požádal zemského organisátora U-u o zakročení, jednak chtěl sám věc vyšetřiti u příležitosti svého zájezdu do Brna na zpáteční cestě ze Slovácka, určené na den 23. ledna 1933. Není sice vyloučeno, že obžalovaný G-a maje na mysli svou funkci vůdce politické strany byl subjektivně přesvědčen, že jeho právě uvedená opatření stačí k tomu, aby případné předsevzetí skutečného provádění plánů K-ových bylo zmařeno. Toto subjektivní přesvědčení však nemůže ho zbaviti zodpovědnosti za to, že nevyhověl rozkazu zákona, chystaný úkladný podnik úřadu ihned oznámiti. Ku trestnosti zločinu podle § 12 bod 1 odst. 2. zák. čís. 50/23 stačí po stránce subjektivní vědomí, že uložené povinnosti oznamovací nebylo ihned vyhověno. Že obžalovaný G-a toto vědomí měl, nemůže býti pochybnosti, poněvadž žádného oznámení neučinil. Nemůže též býti pochybnosti o tom, kdyby své oznamovací povinnosti byl ihned dostál, že by provedení činu K-ova bylo bývalo zabráněno. Zákon, chtěje dosíci tohoto výsledku, ukládá oznamovací povinnost každému bez jakékoli výjimky, a již prosté nesplnění této povinnosti samo o sobě zakládá skutkovou podstatu zločinu podle § 12 bod 1 odst. 2. cit. zák.
Tím je prokázáno, že obžalovaný Rudolf G-a, dověděv se věrohodným způsobem, že se chystá úkladný podnik podle § 1 zák. čís. 50/23, opomenul to neodkladně oznámiti věrohodným způsobem úřadu, a proto bylo dovolací stížnosti veřejného obžalobce vyhověti, pokud domáhá se z důvodu zmatečnosti, uvedeného v § 281 bod 9a) tr. ř., aby byl uznán vinným zločinem neoznámení trestných podniků podle § 12 bod 1 odst. 2 zák. čís. 50/23. Při výroku o vině obžalovaného Rudolfa G-y v tomto směru vycházel nejvyšší soud shodně s názorem generální prokuratury ze skutkového zjištění, dovolací stížností nenapadeného, že obžalovaný Rudolf G-a, obdržev zprávu H-ovu o chystaném podniku K-ově, sepsal s H-em ihned známý protokol, jakož i zvláštní své prohlášení, nadiktoval zvláštní nutný dopis pro Rudolfa U-u s rozkazem, aby věc s K-em ihned vyšetřil a »pro tuto provokaci«, jak ji obžalovaný Rudolf G-a v dopise nazývá, se s K-em ihned vypořádal, že kromě toho nařídil též, že věc při svém návratu ze Slovácka dne 23. ledna 1933 sám vyšetří atd., jakož i že obžalovaný Rudolf G-a neučinil tato opatření pouze způsobem předstíraným a na oko, nýbrž vážně.
Nejvyšší soud, jsa nucen položiti tyto zjištěné skutečnosti za hlavní základ svého závěru, že se obžalovaný Rudolf G-a dověděl věrohodným způsobem o chystaném úkladu K-ově, nemohl bez porušení zásad logického myšlení pro nedostatek potřebných skutkových zjištění učiniti další závěr, že obžalovaný Rudolf G-a se nechal vésti při svém trestném opomenutí úmyslem, aby pachatele K-a při provedení chystaného úkladu podporoval (§ 12 bod 2 zák. čís. 50/23), a to tím méně, že řečená opatření obžalovaného Rudolfa G-a, ačkoliv ho s hlediska zavinění podle § 12 bod 1 cit. zák. vůbec nevyviňují, mohla jím býti pokládána s jeho subjektivního hlediska po případě za způsobilá, aby K-ovi v provedení chystaného úkladu zabránila, třeba že osvědčila se, jak další vývoj věcí ukázal, na naprosto nedostačující. Poněvadž tedy není skutkového základu pro přesvědčení, že obžalovaný Rudolf G-a, jednal v úmyslu, který předpokládá § 12 bod 2 zák. čís. 50/23, byl uznán vinným zločinem neoznámení trestných podniků podle § 12 bod 1 odst. 2 cit. zák.
Pokud jde o otázku druhu vysloveného trestu, jest na to poukázati, že v daném případě jde o delikt čistě omisivní, jenž svou povahou vylučuje předpoklad § 1 zák. čís. 123/31, že spáchaný čin svědčí o snaze pachatele vykonati vliv na uspořádání věcí veřejných nebo sociálních (odst. 1 cit. zák.). Schází tedy předpoklad pro uložení trestu státního vězení, a bylo nalezeno na druh trestu, vysloveného v místě zákonném, jehož v daném případě bylo použito.

Citace:

č. 4959. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 137-159.