Čís. 4925.

Jde-li o tiskopis, jehož rozšiřování bylo soudním nálezem zakázáno, poněvadž v některých místech shledána skutková podstata trestných činů, jest nalézací soud — zprošťuje rozšiřovatele z obžaloby pro tyto trestné činy, poněvadž nedospěl ku přesvědčení, že závadný obsah znal — povinen (§ 262 tr. ř.) zabývati se otázkou, ne jde-li aspoň o skutkovou podstatu přečinu čl. III č. 3—5 zák. čís. 142/1868 v ideálním souběhu s přečinem § 24 tisk. zák.
(Rozh. ze dne 20. února 1934, Zm I 116/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížností státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 31. října 1932, pokud jím byl obžalovaný podle § 259 čís. 2 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro zločin podle § 15 čís. 3 a přečiny podle § 15 čís. 2 a § 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek v části zprošťující obžalovaného z obžaloby pro zločin podle § 15 čís. 3 a přečiny podle § 15 čís. 2 a § 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky, jakož i ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících a věc vrátil témuž soudu první stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Podle skutkového předpokladu nalézacího soudu předal obžalovaný v květnu 1931 15 brožurek s nadpisem »Verhindert den drohenden Krieg« Jindřichu G-ovi s příkazem, aby je rozprodal. Soud uznal obžalovaného proto — a pro rozdávání dvou jiných tiskopisů (letáků) mimo místnost řádně k tomu ustanovenou — vinným přestupkem podle § 23 zákona o tisku čís. 6/1863 ř. zák., zprostil ho však z obžaloby pro zločin podle § 15 čís. 3 a přečin podle §§ 15 čís. 2 a 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky čís. 50/1923, poněvadž nedospěl ku přesvědčení, že obžalovaný závadný obsah brožurky znal. Právem napadá zmateční stížnost státního zastupitelství tento osvobozující výrok z důvodu, že se soud nezabýval vůbec otázkou, nezakládá-li jednání obžalovaného alespoň skutkovou povahu přečinu podle čl. III čís. 3 až 5 odst. 2 zákona čís. 142/1868 (ve znění § 42 zák. čís. 50/1923) a v ideálním souběhu s tím přečinu podle § 24 zákona o tisku (rozhodnutí víd. sb. 2243 a 2616; Liszt, Lehrbuch des oesterr. Pressrechtes, 1878, str. 332 a 336), ač šlo o tiskopis, jehož rozšiřování bylo nálezem krajského trestního jako tiskového soudu v Praze ze dne 25. června 1929 zakázáno, poněvadž v určitých místech shledána skutková podstata naznačených trestných činů. Nalézací soud zřejmě porušil tím svoji povinnost plynoucí z ustanovení § 262 tr. ř. a zatížil rozsudek zmatkem — ne sice, jak stížnost se domnívá, podle čís. 7, ale podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. Bylo proto rozsudek v napadené části, jakož i ve výroku o trestu a výrocích souvisejících zrušiti jako zmatečný. Zrušovacímu soudu nelze však ještě ve věci samé rozhodnouti, poněvadž jen skutkově zjišťovací činností, vyhraženou soudu nalézacímu, lze vyřešiti otázku, jednal-li obžalovaný nedbale, jakž vyžaduje podstata čl. III zákona čís. 142/1868 a ovšem i — při nejmenším — § 24, I. příp. zák. o tisku čís. 6/1863 (rozh. nejv. s. čís. 2257).

Citace:

č. 4925. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 79-80.