Čís. 4913.

Přijal-li a pro sebe použil majitel domu ve vnucené správě od nájemníka proti zápovědi nájemné, nezáleží s hlediska § 3 zák. čís. 78/1883 na tom, že je přijal jako pohledávku ze směnky, v níž byl novací přeměněn původní obligační nárok ze smlouvy nájemní.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1934, Zm I 531/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčeni zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 6. května 1932, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem maření exekuce podle § 3 zák. ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.
Z důvodů:
Po věcné stránce — čís. 9 a) § 281 tr. ř. — namítá stěžovatel, že ochrany § 3 zák. čís. 78/1883 ř. zák. požívají pouze platná již práva zástavní, nikoliv teprve nastávající; že za důchod z nemovitosti, podléhající vnucené správě, lze označiti pouze nájemné jako takové smluvené, nikoliv další plnění, ujednané vedle nájemného z jakéhokoliv právního titulu; v souzeném případě lze prý tím méně pokládati za součást nájemného spadajícího do zabaveného důchodu ze sekvestrované nemovitosti, když obligační nárok obžalovaného vůči S-ovi na plnění oněch 4000 Kč byl novací změněn na závazek směnečný a obžalovaný přijatou směnkou — stejně jako jinými součástmi jmění nezabaveného — směl volně disponovati. Na tento směnečný závazek se prý nevztahuje činnost sekvestrova; obžalovanému prý nebyl prokázán úmysl směřující ke zmenšení sekvestrované činže. Peníz obžalovaným přijatý a jím odstraněný není prý důchodem z nemovitosti ve smyslu § 119 ex. ř. Než zmateční stížnost je na omylu. § 3 zák. o mař. ex. poskytuje ochranu úředním opatřením proti svémocnému nakládání s věcí (po případě s jejími užitky) opatřením takovým postiženou. Právním statkem v tomto § chráněným je tudíž vážnost úředního opatření, záležejícího ve vnucené správě, zabavení neb obstavení věci; tato autorita se porušuje, odnímá-li pachatel věc nebo její užitky z moci a disposice úřadu, nakládaje jí (nebo jimi) tak, jako by nebylo úředního zákroku. Omezení, jež podle §§ 98, 99 ex. ř. nastane ve volné disposici pachatelově s věcí sekvestrovanou a s jejími užitky, jsou nutným následkem úředního opatření, jehož nerušené provedení je právě proti svémocným disposicím majitelovým zabezpečeno trestní sankcí § 3 zák. o mař. ex. Poněvadž se ke skutkové podstatě přestupku vyhledává pouze, by pachatel věc nebo její užitky, které jsou z úředního rozkazu ve vnucené správě, odňal úřednímu nakládání, nezáleží na tom, zmenšil-li svým svémocným zásahem sekvestrovanou činži a zda měl úmysl k tomu směřující čili nic; stačí, že odstranil důchod z nemovitosti ve vnucené správě se nalézající, by s ním exekuční soud nemohl nakládati.
Z exekučních spisů vychází na jevo, že obžalovaný byl jako dlužník obvyklým formulářem vyrozuměn o povolení exekuce vnucenou správou domu č. p. 1402 na K. V. pro vykonatelnou pohledávku vymáhající věřitelky N. spořitelny, a že byl tímto formulářem čís. 183 vyzván, by se zdržel každé disposice výnosem z domu postiženého vnucenou správou. Toto usnesení mu bylo doručeno 29. září 1931. Přes to obžalovaný, jak soud formálně bezvadně zjišťuje, přijal dne 14. října 1931 od Josefa S-a 3500 Kč, které v částce 1432 Kč 50 h představují nájemné z bytu pronajatého obžalovaným v domě postiženém vnucenou správou, který je tudíž částí výnosu domu ve vnucené správě se nalézajícího, neodvedl jej vnucenému správci, nýbrž použil ho svémocně pro sebe a svou rodinu, a tudíž odstranil výnos z nemovitosti postižené vnucenou správou, o němž mu bylo známo, — jak soud rovněž zjišťuje, že disposice jím náleží exekučnímu soudu, a tedy tento výnos odstranil, aby s ním tento úřad nemohl nakládati. Lhostejno je, že obžalovaný přijal onu částku, představující nájemné z nemovitosti, jako pohledávku ze směnky, v niž byl novací přeměněn původní obligační nárok ze smlouvy nájemní, poněvadž změnou právního důvodu závazku se nemění jeho hospodářský důvod a to je pro posouzení otázky, jde-li o výnos (důchod ze sekvestrované nemovitosti) čili nic, — jedině rozhodující.

Citace:

č. 4913. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 57-58.