Čís. 5090.

Zákon o státním vězení čís. 123/1931 žádá v § 1 (1) zvláštní zavržitelnost činu způsobem provedení, použitými prostředky nebo zaviněnými následky, nepovažuje za zvláště zavržitelný již politický cíl sám o sobě.
Jde o vykročení z moci trestní (§ 281 čís. 11 tr. ř.), zostřen-li trest, který se má vykonati podle předpisů o výkonu trestu státního vězení, postem (§ 4 zák. čís. 123/31).
(Rozh. ze dne 26. září 1934, Zm I 75/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací usnesl se v neveřejném sezení, konaném po ústním líčení o zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 2. listopadu 1933, jímž byl obžalovaný odsouzen pro přečin rušení obecného míru podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. do tuhého vězení na 1 měsíc, zostřeného postem, kterýžto trest se má vykonati podle předpisů o výkonu trestu státního vězení, o odvolání státního zastupitelství z posléz uvedeného výroku takto: Odvolání se zamítá. O zmateční stížnosti státního zastupitelství uznal pak právem: Zmateční stížnosti se vyhovuje, rozsudek nalézacího soudu se zrušuje z důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 11 tr. ř. ve výroku, jímž byl trest tuhého vězení, který se má vykonati podle předpisů o výkonu trestu státního vězení, zostřen postem a uznává se právem, že se tento trest zostřuje jedenkráte samovazbou. Důvody:
Napadeným rozsudkem byl obžalovanému uložen pro přečin rušení obecného míru podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. trest tuhého vězení na jeden měsíc bezpodmínečně. Ač bylo současně vysloveno, že trest ten bude ve smyslu § 1-2 (správně § 1-1 čís. 2) zákona o státním vězení vykonán podle předpisů o výkonu státního vězení, byl obžalovanému trest ten zostřen jedním postem.
Výroku o zostření trestu, obžalovanému uloženého, vytýká zmateční stížnost veřejného obžalobce, že jím soud při vyměřování trestu vykročil ze své moci trestní, tedy důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 11 tr. ř. Poněvadž však státní zástupce podal zároveň odvolání z výroku, že má býti uložený trest tuhého vězení vykonán podle předpisů o výkonu trestu státního vězení, bylo při vyřízení zmateční stížnosti rozhodnuto především v neveřejném sedění podle § 296 tr. ř. o odvolání v předurčující otázce druhu trestu, po případě jeho výkonu, neboť teprve podle tohoto rozhodnutí lze rozhodnouti ve věci samé, pokud se má zmateční stížnosti vyhověti nejen v otázce, zda byl zákon porušen, ale též případné pochybení nalézacího soudu napraviti rozhodnutím ve věci samé (§ 288 čís. 3 tr. ř.).
O uloženém trestu tuhého vězení bylo správně vysloveno, že se má vykonati podle předpisů o výkonu trestu státního vězení. I když výroky obžalovaného nenasvědčují tomu, že obžalovaný zamýšlel vykonati jimi vliv též na uspořádání věcí sociálních, jak je mylně uvedeno v rozsudku, stačí, že směřovaly k uspořádání věcí veřejných, což odvolání samo uznává. Popírá-li přes to možnost upotřebení předpisů zákona o státním vězení proto, že považuje za zvlášť zavržitelné, že si obžalovaný přál míti uspořádánu Československou republiku po vzoru sovětského Ruska, nelze mu v tom přisvědčiti, neboť považuje za zvlášť zavržitelný již politický cíl sám o sobě, kdežto zákon žádá zvláštní zavržitelnost činu způsobem jeho provedení, použitými prostředky nebo zaviněnými následky. Obžalovaný však nehlásal k dosažení politického cíle své strany potřebu nebo vhodnost takových prostředků, které i v politickém boji nutno zvláště zavrhovati, jako na př. občanskou válku, vojenskou zradu a pod. Odvolání pak ani samo netvrdí, že by byly zaviněny řečí obžalovaného nějaké zvlášť zavržitelné následky. Přes to tedy, že politický program a cíl hlásaný obžalovaným odporuje zásadně demokraticko-republikánské formě našeho státu, začež je obžalovaný právě uznán vinným přečinem rušení obecného míru pobuřováním, nelze čin jeho poznačiti za zvláště zavržitelný, tím méně za spáchaný z pohnutky nízké a nečestné, kterou odvolání sice tvrdí, ale nijak nedoličuje. Proto bylo odvolání veřejného obžalobce zamítnuto jako bezdůvodné.
Jeho zmateční stížnost proti výroku o zostření trestu je však odůvodněna. Zákon o státním vězení ustanovuje v § 4-1. odst., že trest státního vězení a trest na svobodě, který má býti vykonán podle předpisů o výkonu státního vězení, může soud v rozsudku zostřiti jen samovazbou nebo vypovězením a to jen tehdy, a do té míry, pokud to trestní zákon u onoho druhu trestu, který byl uložen, dovoluje nebo nařizuje. Podle § 253 tr. zák. lze při trestu vězení (tuhého vězení) z obou druhů zostření přípustných podle § 4-1 zákona o státním vězení použíti jen zostření samovazbou (§ 253 lit. d) tr. zák.). Zostření vypověděním tu místa nemá, ježto ani v §§ 240, 249 tr. zák. ani § 33 zák. na ochr. rep. nebylo vypovědění zavedeno při přečinech jako zostření trestu, nýbrž jako trest vedlejší. Ostatně i podle § 33 zák. na ochr. rep. je vypovědění přípustno jen u cizinců (ovšem za všech podmínek v cit. § uvedených). Obžalovaný však je čsl. příslušník. Mohl tedy býti trest mu uložený zostřen jen samovazbou.
Zostřil-li tedy soud první stolice proti výslovnému ustanovení § 4 zákona o státním vězení v rozsudku trest obžalovanému vyměřený postem, porušil tím právě cit. zákon, který při trestech v něm uvedených toto zostření nikdy nepřipouští, a vykročil tím ze své moci trestní. Je tedy stižen napadený rozsudek vytýkaným zmatkem. Bylo proto vyhověti zmateční stížnosti veřejného obžalobce, zrušiti napadený rozsudek ve výroku o zostření trestu obžalovanému uloženého a vysloviti, že trest ten se mu zostřuje jednou samovazbou.

Citace:

Čís. 5090. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 360-362.