Čís. 234 dis.

Porušení povinnosti povoláni a poškození cti a vážnosti stavu, uzavřel-li advokát vědomě smlouvu, kterou zákon (dvor. dekret ze 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s.) zakazuje.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1934, Ds II 25/34.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl v neveřejném zasedání odvolání obviněného z nálezu kárné rady moravské advokátní komory v Brně ze dne 26. září 1934, jímž by odvolatel uznán vinným přečiny porušení povinnosti povolání a zlehčení ctí a vážnosti stavu. Důvody:
Správné důvody nálezu nebyly odvoláním vyvráceny. Je bezvýznamno, že Josef M. ve sporu C 187/33 udal, že byl při dražbě přítomen jako pozorovatel, když je zjištěno, že je ředitelem Lidové banky, která při exekuční dražbě spoludražila a měl tedy přítomný její ředitel možnost dávati vhodné pokyny právnímu zástupci banky Dr. J-ovi, který za banku dražil. Nešlo o to, by se dražby zdržel obviněný, ale banka a osoba jejího ředitele byla za jeho přítomností při dražbě vhodným subjektem pro uzavření dohody o neúčasti banky na dalším dražení; proto byla zjištěná dohoda obviněného s ředitelem banky správně posuzována s hlediska neplatné smlouvy podle dvorského dekretu ze 6. června 1838, č. 277.
Zákona č. 1/1933 sb. z. a n. nyní platného dovolala se kárná rada vhodně na osvědčení toho, že jde o čin porušující čest a vážnost stavu, kdyžtě zákonem brzy po spáchání činu obviněného vydaným bylo takové jednání, jakého se dopustil, prohlášeno dokonce za přestupek; tím nebyl jeho čin posouzen podle pozdějšího zákona, ale byl osvědčen mravní základ obecního nazírání na zavržitelnost činu v době jeho spáchání.
Okolnost, že M. se ve své žalobě snažil zakrýti právní neplatnost závazku obviněného tvrzením, že pohledávka proti obviněnému vzešla mu za poskytnuté informace, nezmenšuje vinu obviněného, když sám uplatnil ve sporu námitku neplatnosti závazku na základě cit. dvorského dekretu, neomeziv se na popření tvrzeného titulu žalobcova a na případnou námitku neplatnosti abstraktního slibu platebního. Jeho tvrzení, že se zavázal zaplatiti 2.000 Kč mimo dražbu a mimo soudní síň odporuje jeho seznáním dosavadním, že slíbil M-ovi 2.000 Kč již při dražbě.
Uzavřel-li však vědomě smlouvu, kterou zákon zakazuje, porušil oproti svému klientu povinnost povolání, oproti M-ovi pak čest a vážnost stavu a to ať již hned předem počítal s tím, že svůj podle práva neplatný závazek nesplní či teprve po žalobě se rozhodl uplatniti tuto námitku; § 1174 ob. obč. zák. umožňoval mu, by svůj závazek mimosporně splnil a nevydával tak uplatněním byť i o právní předpis opřené námitky stav advokátní necti a nevážnosti. Ta hrozí advokátnímu stavu z toho, že jeho člen použil ve svém povolání prostředku nezákonného a tím někoho uvedl v omyl k jeho ať již domnělé či skutečné škodě. Do této situace dostal se obviněný sám svým jednáním, dokonce povědomým; za těchto okolností byl povinen cti a vážnosti stavu dbáti více než vlastní výhody ve sporu. Proto poukazuje neprávem na to, že poukazuje neprávem na to, že použil ve sporu jen práva zákonné obrany i na to, že M. chtěl vytlouci něco pro sebe a ne pro banku. Větu, ve které okresní soud ve Vizovicích nepříznivě posoudil seznání obviněného ve sporu, poukázav na její znehodnocení porušením písemného závazku, o jehož neplatnosti věděl, odvolatel pomíjí a neotřásl tedy ani v tomto směru správným důvodem napadeného nálezu.

Citace:

Č. 234 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 601-602.