Čís. 4911.

Porušení předpisu § 265 tr. ř. je zmatkem čís. 11 § 281 tr. ř.
Zmateční stížnost, uplatňující opomenutí předpisu § 265 tr. ř., je však neodůvodněná, přihlíží-li rozsudek ve skutečnosti k onomu předpisu, třebaže se ho výslovně nedovolává.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1934, Zm I 535/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 10. května 1933, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem spoluviny na zločinu vyhnání plodu podle §§ 5, 144 tr. zák. Důvody:
Stěžovatelka uplatňuje číselně důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 c) tr. ř., v pravdě však s ohledem na obsah stížnosti důvod zmatečnosti čís. 11 § 281 tr. ř. Zmatečnost rozsudku spatřuje stížnost v tom, že nebylo použito předpisu § 265 tr. ř., ač předmětem rozsudku ze dne 10. května 1933 je čin z ledna 1930 a obžalovaná byla mezitím již odsouzena právoplatným rozsudkem okresního soudu v České Lípě ze dne 13. ledna 1932 do tuhého vězení na 48 hodin. Námitka tato má skutečně oporu v judikatuře, neboť rozhodnutí zrušovacího soudu čís. 2310 a 3117 sb. n. s. sdílí názor uplatňovaný ve zmateční stížnosti. Rozhodnutí čís. 3958 sb. n. s. se sice od tohoto právního názoru odchýlilo, avšak pozdější rozhodnutí čís. 4117 znovu zaujalo dřívější právní stanovisko rozhodnutí čís. 2310 a 3117 sb. n. s.
I kdyby se tudíž v zásadě právnímu názoru uplatňovanému ve zmateční stížnosti přisvědčilo, bylo ji přes to v souzeném případě zamítnouti jako neodůvodněnou, neboť nalézacímu soudu při výměře trestu zřejmě neušel předpis § 265 tr. ř., i když se naň v rozsudku výslovně neodvolává. Podle obsahu protokolu o hlavním přelíčení učinil soud zjištění ze spisu okresního soudu v Čes. Lípě. V důvodech o nepřiznání podmíněného odsouzení soud výslovně zjišťuje, že obžalovaná byla rozsudkem okresního soudu v České Lípě ze dne 13. ledna 1932 odsouzena pro krádež (přestupek krádeže podle § 460 tr. zák.) do tuhého vězení na 48 hodin nepodmíněně a že byla vyslovena ztráta práva volebního. Kdyby si nalézací soud nebyl uvědomil, že oba rozsudky jsou v poměru § 265 tr. ř., byl by vyslovil, že podmíněné odsouzení je v souzeném případě vyloučeno podle § 2 zák. čís. 562/19 sb. z. a n. Avšak soud odepřel podmíněné odsouzení z důvodů arbitrétních (§ 1 odst. 1 zák. čís. 562/19 sb. z. a n.), jak z odůvodnění výroku jasně plyne. Mimo to uložený trest 3 měsíců těžkého žaláře i s připočtením trestu 48 hodin tuhého vězení zůstává hluboko pod spodní hranicí zákonné trestní sazby § 145 druhá věta tr. zák. (1 rok těžkého žaláře), takže i tato okolnost zřejmě mluví proto, že nalézací soud při výměře trestu k předpisu § 265 tr. ř. přihlížel, i když to výslovně v rozsudku nevyjádřil.

Citace:

č. 4911. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 52-53.