Čís. 4912.

Opilost je stavem vylučujícím zlý úmysl jen, je-li provázena ztrátou pachatelova vědomí o činu nebo takovým jeho zkalením, v němž pachatel nepostřehuje buď vůbec neb aspoň úplně a správně skutkové okolnosti, za nichž jedná, a nemá správné představy o tom, k jakému výsledku směřuje jeho čin.
Oslavování Hitlera (výkřikem »Heil Hitler«) naplňuje po objektivní stránce skutkovou podstatu přečinu podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep., děje-li se buď za okolností, jež nenechávají pochybností o tom, že oslava la je ve vztahu k podvratným snahám hnutí (strany jím vedené), čelícím proti územní celistvosti a nedílnosti (ústavní jednotnosti) československé republiky, nebo děje-li se za okolností, jež ukazují na vztah oslavy k uplatnění protidemokratických ideí vůdcovských v ústavě republiky.
I jednotliví příslušníci národa mohou býti podle okolností terčem hrubého a štvavého hanobení, jež podle úmyslu pachatelova má zasáhnouti celý národ a ohroziti obecný mír po rozumu § 14 čís. 5 zák. na ochr. rep.
Výrok jest považovati za pronesený veřejně, byl-li sice pronesen ve výčepu, kde sedělo jen několik málo osob, ale další osoby naplňující s nimi pojem zástupu byly přítomny v místnostech sousedních a výkřik byl i tam postřehnutelný.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1934, Zm I 943/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 25. srpna 1933, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečiny rušení obecného míru podle § 14 čís. 1 a § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky.
Z důvodů:
Zmateční stížnost nevytýká žádnou zmatečnost rozsudkovému zjištění, že obžalovaný pronesl dne 28. března 1933 v Sch. výroky »Heil Hitler« a »Sch ... auf die Čechen«. Zjištění, že výroky byly proneseny veřejně před značným množstvím lidu, napadá stížnost výtkou odporu se spisy a nedostatku důvodů, leč bezdůvodně. Netvrdí, že rozsudek nesprávně reprodukuje obsah spisový, jak by to výtka odporu se spisy po zákonu vyžadovala. Poukaz na svědectví osob pouze potvrzujících, že nebyly stále ve výčepní místnosti a že neslyšely onen výrok, buďto vůbec, aneb aspoň ne celý, nemůže zvrátiti odůvodněnost závěru, že výkřiky obžalovaného byly proneseny veřejně ve smyslu § 39 čís. 2 zákona na ochranu republiky. Jak je zjištěno, provolal obžalovaný »Heil Hitler« opětovně při tanci, tedy v sále; z výpovědi svědka Josefa Š-y je zřejmo, že volání z výčepní místnosti je také v sále dobře slyšitelné, a je proto zcela irrelevantní, kolik osob bylo přítomno právě tehdy ve výčepu, když obžalovaný tam dle J.-ova svědectví později hlasitě křičel »Heil Hitler, sch ... auf die Čechen«. Považuje-li rozsudek na podkladě svědectví J-ova a Š-ova za prokázáno, že obžalovaný ony výroky pronesl před značným množstvím lidí v hostinci při taneční zábavě vojenských odvedenců, nemůže stížnost vůbec vytýkati zmatek nedostatku důvodů pro toto zjištění. Budiž tu též poznamenáno, že výrok je považovati za pronesený veřejně ve smyslu § 14 čís. 1 a 5 zákona na ochranu republiky, stalo-li se tak ve výčepu hostinské místnosti, kde snad sedělo jen několik málo osob, ale další osoby naplňující s nimi pojem zástupu byly přítomny v místnostech sousedních a výkřik byl též tam postřehnutelný; při tom nezáleží na tom, zda skutečně více osob potvrdilo, že zaslechly závadná slova. Při hlavním přelíčení navrhla obhajoba důkaz: 1. svědectvím Františka Josefa S-a a Jindřicha S-a o tom, že obžalovaný přišel domů v onu noc zcela opilý, že dostal tehdy od rodičů 120 Kč na útratu při odvodu a že z toho propil 92 Kč 50 h; 2. svědectvím Anny M-ové o tom, že již v jejím hostinci byl úplně zpit a 3. znalcem, že vypiv alkoholu za 92 Kč 50 h musel býti při své konstituci opilý úplně. Pro zamítnutí těchto návrhů uplatňuje nyní stížnost zmatek neúplností řízení. Neprávem.
Opilost je stavem vylučujícím zlý úmysl jen, je-li provázena ztrátou pachatelova vědomí o činu nebo takovým jeho zkalením, v němž pachatel nepostřehuje buď vůbec neb aspoň úplně a správně skutkové okolnosti, za nichž jedná, a nemá správné představy o tom, k jakému výsledku směřuje jeho čin.
Pro toto posouzení jsou především rozhodné okolnosti, za nichž se čin stal; svědčí-li tomu, že pachatel v době činu vědomí neztratil ani neměl je zkaleno do té míry, jak bylo naznačeno, netřeba prováděti důkazy o tom, co závadnému činu předcházelo nebo po něm následovalo. Posouditi stupeň opilosti lze též zpravidla soudu beze znalců právě z okolností případu, a je zkoumati, pokud tyto okolnosti v souzeném případě byly k posouzení tomu dostatečné. Nalézací soud především usuzuje z údajů svědků J-ho a Š-y na pachatelův stav, nerovnající se opilosti ve smyslu zákona; svědci ti nepodali soudu jen svůj úsudek o výsledku svých pozorování, nýbrž uvedli řadu určitých skutečností, připouštějících objektivní posouzení případu soudem. Význam těchto skutečností nemohl býti oslaben nabízenými důkazy.
Stížnost je částečně neodůvodněna i, pokud uplatňuje smatečnosti práva hmotného proti posouzení výroků samých; částečně však není ve směru tom provedena po zákonu. Výkřik »Heil Hitler«, ač při konkrétních okolnostech jednotlivého případu je možná i jiná právní kvalifikace, naplňuje po objektivní stránce skutkovou podstatu přečinu podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. republiky, užije-li se ho za okolností, jež ukazují na jeho vztah ku právním statkům chráněným v tomto ustanovení zákona. Je obecně známo, že Hitler jako vůdce strany národně-socialistické v Německu je v představě širokých vrstev obyvatelstva československé republiky považován za představitele hnutí, které podle obecně již známých programových prohlášení strany jím vedené usiluje o to, by byli všichni Němci, obývající v jinostátních s Německem sousedících územích, sloučeni s říšskými Němci v t. zv. Třetí říši. Těmito snahami hnutí je tedy ohrožována ve své celistvosti i Československá republika, pokud jde o území obývané příslušníky národnosti německé. Strana ta uplatňuje dále nejen ve své organisaci, ale i ve snahách ústavně-politických t. zv. princip vůdcovský, jenž se, pokud by šlo o jeho politické uplatnění v ústavě státní, zásadně příčí demokraticko-republikánské formě republiky Československé. Je-li tedy Hitler jako představitel tohoto hnutí oslavován za okolností, jež nenechávají pochybnosti o tom, že tato oslava je ve vztahu k podvratným snahám hnutí strany jím vedené, jež jsou namířeny proti územní celistvosti, nedílnosti a tím i jednotnosti Československé republiky, zaručené její ústavou (§ 3 ústavní listiny), tudíž proti její ústavní jednotnosti, je takové výroky podřaditi objektivně pod ustanovení § 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky, neboť v takovém případě jsou způsobilé, by vyvolaly, po případě povzbudily nepřátelské zaujetí proti tomu, že kraje republiky obývané Němci k ní příslušejí, za těchto okolností mohou vzbuditi, po případě posíliti tužbu po uskutečnění snah, jež směřují k jejich sloučení s říší německou a tím i k jejich odtržení od Československé republiky. Stejně může býti oslava Hitlerova způsobilou pobuřovati proti demokraticko-republikánské formě státu, užije-li se jí za okolností, jež ukazují na vztah její k uplatnění protidemokratických ideí vůdcovských v ústavě republiky. Takové okolnosti mohou pak býti též spolehlivým důkazním podkladem pro dovodění subjektivní náležitosti přečinu podle § 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky.
Praví-li proto rozsudek, že obžalovaný svým voláním »Heil Hitler« pobuřoval »proti čsl. státu pro jeho vznik (program NSDAP., ztělesněný ve jménu Hitler)«, vyjadřuje tím jen formou zkrácenou, co právě bylo o významu hesla toho uvedeno. Netřeba tu posuzovati, pokud se program strany, jejíž snahy jsou v heslu »Heil Hitler« vyjádřeny, též splňuje; k pobuřování podle § 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky stačí, že je výrok ten způsobilý vyvolali nepřátelský vztah ke statkům v tomto ustanovení zákona chráněným, z nichž tu v úvahu přichází především ústavní jednotnost Čsl. republiky ve vztahu na její územní nedílnost, která je dotčena snahami o odtržení území Němci obývaných od republiky. Není třeba, by závadná slova skutečně měla in concreto za následek pobuřující účinek; dostačí, že jsou způsobilá vyvolati nepřátelské smýšlení v uvedeném směru. Nemění proto nic na věci skutečnost, že slova ta provolával podnapilý mladík, a to tím méně, uváží-li se okolnosti, za nichž se to stalo v pohraničí osídleném Němci a při zábavě, pořádané při odvodu k vojenské službě ve vojsku Čsl. republiky. Způsobilost pobuřovací v souzeném případě je dána těmito okolnostmi, zejména tím, že se tak stalo ve společnosti branců při odvodech, tedy v době, kdy bezpodmínečná loyalita a oddanost ke státu je samozřejmou občanskou povinností každého a naopak projev tomu se příčící může působili tím intensivněji. Že pak obžalovaný byl si vědom pobuřujícího významu tohoto pozdravu ve vztahu na Československou republiku, což má rozsudek na zřeteli a vyjadřuje to slovy »při dobrém vědomí«, prokazuje právě onen dodatek hanobící český národ, jenž sám o sobě ovšem tvoří nad to skutkovou podstatu přečinu podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky. Jím jest zřetelně naznačeno, že pozdravem Hitlerovi chtěl obžalovaný vzbuditi nepřátelský vztah proti Československé republice ve smyslu snah, jež směřují proti společnému soužití obyvatelstva české a německé národnosti v jednotné Československé republice; obžalovaný český národ hrubě pohanil, zdravě současně Hitlera, považovaného za representanta snah velkoněmeckých, namířených též proti ústavní jednostnosti Československé republiky. Je proto zřejmo, že zmateční stížnost napadá i tuto složku přečinu podle § 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky neprávem.
Výrok »Sch .... auf die Čechen« podřadil nalézací soud právem pod předpis § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky jako surově a štvavě hanobící český národ. Zmateční stížnost, pokoušejíc se dáti výroku výklad jen prosté urážky přítomných Čechů J. a Š., a to objektivně i podle úmyslu pachatelova, ustrojuje si dodatečně svémocně nový skutkový stav, odlišný od rozsudku, pro nějž není ani v obhajobě obžalovaného ani jinak ve spisech opory, a není v této části provedena po zákonu. Budiž tu jen připomenuto, že i jednotliví příslušníci národa mohou býti podle okolnosti terčem hrubého a štavého hanobení, jakmile ono podle pachatelova úmyslu má zasáhnouti celý národ a může býti způsobilé ohroziti obecný mír. Tomu tak v souzeném případě bylo, jak plyne z vyložené již souvislosti výroku s pozdravem Hitlerovi. To chtěl patrně rozsudek i vysloviti, pokud způsobem poněkud nevhodným uvádí, že obžalovaný hanobil uvedeným již výrokem národní menšinu v místě; vždyť nelze český národ vůbec nikde v Československé republice označiti jako národní menšinu, i když snad je v určitém území číselně v převaze národnost jiná.

Citace:

č. 4912. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 53-57.