Čís. 4987.

Ochrana cti příslušela politickým stranám i před platností zákona čís. 108/1933; žalovati mohou činitelé podle organisačního řádu strany k jejímu zastupování na venek oprávnění.
Byli-li uraženi vůdcové strany, přísluší žalobní právo nejen členům předsednictva, nýbrž i členům ústředního výkonného výboru strany v době činu.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1934, Zm I 451/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 1. dubna 1933, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem zanedbání povinné péče podle § 6 zákona čís. 124/24, spáchaným na členech ústředního výkonného výboru čsl. strany n. s. a podle § 259 čís. 2 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle § 488, 493, 491 tr. zák. a § 1 zákona čís. 124/24, spáchaný na straně samé; vyhověl však zmateční stížnosti čsl. strany n. s. jako soukromé obžalobkyně, napadený rozsudek zrušil ve zprošťujícím výroku a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji před tříčlenným senátem v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl, dbaje při tom pravoplatného výroku rozsudku, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem podle § 6 zákona čís. 124/24 sb. z. a n. spáchaným na Václavu K-ovi a ostatních jednotlivých soukromých žalobcích. Z důvodů:
1. Zmateční stížnost obžalovaného opírajíc se o důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5, 9 a) tr. ř. (nesprávně i 9 e), napadá rozsudek prvé stolice jen, pokud přiznal aktivní legitimací k podání soukromé obžaloby i 24 soukromým obžalobcům; uplatňuje, že napadený rozsudek vyložil prý mylně pojem »vůdců strany« tak široce, že by se vůbec vztahoval na »členy vedení strany«. Stížnost je tu zřejmě na omylu, neboť je sice pravda, že první ze stíhaných vět viní zvláště vůdce národně-socialistické strany z bezcharakternosti, leč ostatní závadné věty článku, o nějž jde, směřují, jak stížnost sama uznává, proti straně národně-socialistické vůbec. Tu však sdílí stížnost sama, dovolávajíc se podobných rozhodnutí nejvyššího soudu, názor, že výtky proti souboru osob — v souzeném případě proti politické straně — lze stíhati jako urážku na cti jednotlivců, pokud jsou míněny jako urážky jednotlivých osob k tomuto souboru náležejících a pokud jim lze tak rozuměti, že tudíž aktivní legitimace jednotlivců jakožto soukromých obžalobců vyžaduje, aby tu byl znatelný věcný vztah k osobě soukromého obžalobce. Lze ještě připojiti, že záleží na tom, zda v takovém případě podle poznatku třetích osob může býti útok pokládán za útok proti soukromému obžalobci (rozhodnutí 3962 sb. n. s.), pokud se týče zda pro to jednotlivec, o nějž jde, se musí obávati, že bude třetími osobami pokládán za osobu nebo za jednu z osob, na něž se urážlivý projev vztahuje (rozhodnutí čís. 4173 sb. n. s.). A tu stížnost zase zřejmě uznává, že aktivní legitimace podle uvedených zásad přísluší v souzeném případě osobám, které byly v čele strany a vyvíjely za ni vedoucí činnost, leč popírá — a to podle toho, co již dovoděno, vlastně jen po skutkové stránce, — že tomu tak je v příčině oněch 24ti soukromých obžalobců. Podle toho, co bylo předesláno, nezáleží tudíž na tom, zda pojem »vůdce« v úzkém slova smyslu, jak jej stížnost vymezuje, a v němž označuje svědek T. za vůdce strany senátora K-e, dopadá na soukromé obžalobce, o něž jde, nýbrž na tom, jde-li u nich o osoby, jimž podle jejich funkcí ve straně přísluší rozhodující vliv na vedení strany.
Pokud však stížnost po této stránce dovozuje, že jen členové předsednictva strany, skládajícího se podle čl. 20 organisačního řádu strany jen z 10ti členů, přicházejí v úvahu jako činitelé strany vedoucí, tvrdí něco, co nemá opory ve výsledcích hlavního přelíčení, tudíž novotu v řízení zrušovacím nepřípustnou (§ 258 odst. 1, § 288 odst. 2 čís. 3 tr. ř.). Ostatně plyne právě z uvedeného článku 20. organisačního řádu opak; vždyť se tam praví, že předsednictvo strany vyřizuje (scil. samostatně) běžné věci administrativní povahy, ale provádí opatření v záležitostech politických a organisačních podle usnesení ústředního výkonného výboru strany. Tím je tedy členům tohoto výboru přiznán rozhodující vliv na vedení strany a ovšem též uložena odpovědnost za ně, jak to ještě zřetelněji vysvítá z čl. 21. organisačního řádu, upravujícího dalekosáhlou a důležitou činnost tohoto výboru. Podle úvodu tohoto článku určuje dokonce tento výbor vůbec postup i taktiku strany. Článek 18. označuje jej za výkonný orgán ústřední organisace. Nutno poukázati i na svědectví Josefa T-y, pokud uvedl, že členové ústředního výkonného výboru jsou vesměs vůdci strany a to určitých skupin strany. Za těchto okolností je nezávažné, že m-cký redaktor T. a Jan J., vedoucí administrace časopisu Č. S., neznali některé ze soukromých obžalobců. Nemusel se proto napadený rozsudek zabývati touto okolností, co stížnost — zřejmě jako zmatek neúplnosti podle čís. 5, ale podle toho, co uvedeno, neprávem — vytýká. Vychází-li tudíž napadený rozsudek po skutkové stránce z přesvědčení, že oni soukromí obžalobci jsou členy vedení strany, má toto přesvědčení logickou a formálně postačující oporu ve výsledcích průvodního řízení, pokud jde opravdu o členy ústředního výkonného výboru. Právní závěr, že osoby stranu vedoucí, totiž vykonávající rozhodující vliv na vedení strany, jsou oprávněny k podávání soukromé obžaloby pro urážky, o něž jde, stížnost podle toho, co již bylo předesláno, ani nenapadá. Bylo proto zmateční stížnost obžalovaného podle § 288 odst. 1 tr. ř. jako bezdůvodnou zamítnouti.
2. Pokud jde o soukromou žalobu čsl. strany n.-s., opřel nalézací soud zprošťující výrok o úvahu, že ani politická ani dokonce volební strana není korporací zákonně uznanou ve smyslu § 492 tr. zák., a že proto útokem směřujícím proti politické straně jako takové nemůže býti spáchán přestupek proti bezpečnosti cti ve smyslu §§ 487—491 tr. zák. Napadajíc toto odůvodnění poukazem k důvodům rozhodnutí čís. 1693 sb. n. s., pokud se týče čís. 345 sb. m. spr. jako právně pochybené, uplatňuje stížnost čsl. strany n.-s. jakožto soukromé obžalobkyně zmatek podle § 281 čís. 9 a), nikoli 9c) tr. ř.
Skutečně nejvyšší soud jako soud zrušovací odůvodnil v uvedeném rozhodnutí, proč je politické strany (ve smyslu řádu volebního), pokud se týče zejména volební strany (skupiny), podřaditi pod pojem kolektivních jednot osob fysických v § 492 tr. zák. jako předměty urážky na cti uznaných. Stačí proto odvolati se na důvody tohoto rozhodnutí a netřeba je opakovati. Avšak i rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 3105 a 2951 sb. n. s. vycházejí ze stanoviska, že politické strany nejsou sice spolky ve smyslu zákona spolkového ze dne 15. listopadu 1867, čís. 134 ř. zák., avšak korporacemi zákonně uznanými po rozumu § 492 tr. zák. Po této stránce zdůrazňuje zejména rozhodnutí čís. 3105, že organisace politických stran sice nejsou vůbec zákonem upraveny a že tu jde vlastně o útvar, vzniknuvší za čilého politického rozvoje posledních let mimo zákon, jehož jsoucnost a význam pro politický život nelze popírati, uváží-li se, že zákonodárce sám pověřil politické strany důležitými úkony při volbách do zákonodárných a jiných veřejnoprávních sborů, a že i mimo volební období připadají těmto stranám důležité úkoly veřejnoprávní nejen podle zákona, jako na př. řízení před volebním soudem ve smyslu zákona čís. 125/20 sb. z. a n., nýbrž že skutečně i v parlamentním životě hrají velevýznačnou úlohu, jež má i důležitý vliv na směr vlády a na politické dění státu vůbec.
K tomu budiž ještě dodáno, že tento význam částečně i zákonem upravený a ve skutečném parlamentním životě se jevící, nikterak není omezen na pojem volebních stran (skupin), nýbrž přísluší vůbec politickým stranám. Tomu nasvědčuje zejména smysl, ve kterém užívá pojmu stran zákon ze dne 19. prosince 1919, čís. 663 o stálých seznamech voličských (viz zejména §§ 5, 6, 11); jdeť v tomto zákoně, na který se napadený rozsudek sám dovolává, o strany beze souvislosti s konkrétně nastávající nebo provedenou volbou.
Posléze budiž ještě poukázáno k tomu, že § 5 odst. 1 čís. 3 zákona ze dne 28. června 1933, čís. 108 sb. z. a n. poskytuje ochranu cti výslovně i politickým organisacím, a že podle odůvodnění vládní osnovy k tomuto zákonu (tisk. čís. 830 posl. sněmovny z roku 1930 str. 25) mělo takto býti — ovšem s omezením vyplývajícím z odst. 2 § 5 cit. zákona — výslovně zákonem ustanoveno, co již dosavadní judikatura vyslovila, že totiž politickým stranám přísluší ochrana cti. Kdyby tu byly ještě pro předchozí dobu pochybnosti, musel by je nadobro rozptýliti zákon čís. 201/33 sb. z. a n., neboť má-li vláda právo činnost politických stran zastaviti nebo strany samotné rozpustiti, vysvítá z toho, že zákon uznává tuto organisaci. Uvedeného zákona lze se dovolávati, byť i vyšel až po vynesení rozsudku, protože zákon (viz § 20) nestvořil tento pojem, nýbrž jen vykládal stávající již pojem z politického života převzatý.
Z toho, co tu dovoděno, plyne, že je rozsudek prvé stolice pochyben, pokud odepřel čsl. straně n.-s. možnost býti předmětem trestných činů podle §§ 487 až 491 tr. zák. Bylo proto napadený rozsudek ve výroku zprošťujícím zrušiti podle § 288 odst. 2 tr. ř. a, jelikož rozsudek neobsahuje skutková zjištění, jichž by bylo zapotřebí, aby nejvyšší soud jako soud zrušovací rozhodl ve věci samé, bylo věc vrátiti nalézacímu soudu k opětnému projednání a rozhodnutí. Při tom bude též na soudu, aby hledě k právním směrnicím rozhodnutí čís. 3105 sb. n. s. zkoumal, zda vznesli obžalobu za čsl. stranu n.-s. činitelé podle organisačního řádu uvedené strany k jejímu zastupování na venek oprávnění a k podání soukromé žaloby takto legitimovaní.

Citace:

č. 4987. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 202-205.