Čís. 206 dis.

Porušení povinností povoláni a poškození cti a vážnosti stavu, převzal-li advokát jako jediný jednatel a právní zástupce společnosti s r. o. od druhého smluvníka příkaz, aby za něho sepsal návrh smlouvy pachtovní, ač již tehdy věděl, že je tu střet zájmů obou stran, a dal-li si za tuto práci přislíbiti odměnu a soudně ji vymáhal.
(Rozh. ze dne 13. června 1934, Ds I 41/33.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání obviněného z nálezu kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 6. června 1933, jímž byl obviněný uznán viným kárným přečinem porušení povolání a poškození cti a vážnosti stavu. Důvody:
Odvolání je přisvědčiti, že kárný nález nevystihuje správně obhajobu obviněného, pokud zjišťuje, že »obviněný, považovav vlastní návrh pachtovní smlouvy Oskara S-a za nedostatečný, převzal úkol, aby vypracoval S-ovi protinávrh«, a na tomto podkladě vyslovuje názor, že »nesměl převzíti při této konkrétní kolisi mandát Oskara S-a — totiž vypracovati tento protinávrh — a natož si vymíniti odměnu za vypracování nástinu smlouvy«. Obhajoba obviněného nesla se totiž — jak vysvítá z jeho vyjádření a z protokolu o kárném líčení k tomu, že »naprosto nevyhovoval S-em sepsaný a jemu — obviněnému — předaný návrh pachtovní smlouvy, že pak mezi S-em a společníky Karlem K-em a Emilem K-em a jím — obviněným — jako jednatelem společnosti s r. o. byly zjednány veškeré podmínky pachtovní smlouvy, a že teprve potom S. na něm žádal, aby mu obviněný vypracoval návrh pachtovní smlouvy, na kteréžto žádosti S. trval, i když byl obviněným odkázán na svého zástupce Dr. T-a, a upozorněn, že bude za tento úkon požadovati honorář«. Na tomto podkladě dovozuje odvolání, že advokátní činnost obviněného počala teprve tehdy, když byla ukončena první fáse, t. j. když dohoda o podmínkách pachovní smlouvy, při níž obviněný spolupůsobil jen jako jednatel mezi S-em a společníky, byla pevně sjednána, takže při následujícím advokátském úkonu kolise zájmů tu již nebylo.
Leč námitce této nebylo by lze přisvědčiti, i kdyby správnost této obhajoby byla potvrzena údaji Karla K-a a Emila K-a, jejichž svědectví se dovolává odvolání, a i kdyby se dále předpokládalo, že těmito údaji je vyvrácena svědecká výpověď Oskara S-a, že k dohodě o podmínkách pachtovní smlouvy nedošlo a že ihned prohlásil návrh obviněného za nepřijatelný. V tomto případě šlo o pachtovní smlouvu, která měla býti uzavřena mezi S-em a společností s r. o. Cihlářským závodem v Ž. Obviněný sám připouští, že jako jednatel nemohl sám smlouvu uzavříti, a že musela býti valnou hromadou schválena. Proto nebyl také obviněným vypracovaný nástin označen jako »pachtovní smlouva«, nýbrž jako »nezávazný návrh pachtovní smlouvy«. Rovněž nelze vážně pochybovati o tom, že by nešlo o definitivně uzavřenou smlouvu, pokud snad dohoda o pachtovních podmínkách se stala mezi S-em a společníky Karlem K-em a Emilem K-em, kdyžtě jako smluvní strany přicházely v úvahu jednak S., jednak ona společnost s r. o., representovaná valnou její hromadou, jejíž členy nebyli toliko Karel K. a Emil K.
Z tohoto stavu věci vychází najevo, že kolise protichůdných zájmů tu byla až do okamžiku, kdy věc měla býti projednávána ve valné hromadě; vždyť, byl-li obviněný, jak se podle povahy věci samo sebou rozumí, až do tohoto okamžiku ovládán snahou, aby valné hromadě předložen byl ke schválení návrh zájemníkův co nejpříznivější pro společnost, ku kterémužto cíli obviněný, třebaže byl jen jednatelem společnosti, mohl právě proto, že je i advokátem, co nejúčinněji prospěti svými právními znalostmi, pak je nasnadě, že nemohl s onou pílí, svědomitostí a nepředpojatostí, jak to předpokládá o advokátu § 9 adv. řádu, hájiti zároveň zájmy protistrany Oskara S-a. Posuzuje-li se tedy věc i se stanoviska odvoláním uplatněného, jest přes to v jednání obviněného spatřovati porušení povinností povolání mu v §§ 9 a 10 adv. ř. uložených.
Zavdal-li pak obviněný, vymáhav žalobou na S-ovi honorář za vypracování onoho návrhu, podnět k tomu, že celá jeho závadná, tomuto nároku předcházející, činnost v soudním řízení byla veřejně na přetřes přivedena a soudy plným právem nepříznivě posuzována, nelze upříti kárnému nálezu oprávnění, ani pokud uznal i na porušení cti a vážnosti stavovské. Tomu nebrání úvahy kárné rady, týkající se zprošťující části, vždyť dobrá víra byla přiznána obviněnému jen co do výše, nikoli co do důvodu zažalovaného nároku.

Citace:

Č. 206 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 548-550.