Čís. 226 dis.

Podnětem k přeložení soudce podle § 43 zák. čís. 46/1868 ř. zák. mohou býti i protistátní rejdy jeho mladistvého syna.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1934, Ds II 22/34.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech soudců nevyhověl stížnosti soudce proti usnesení kárného senátu vrchního soudu v Brně z 21. září 1934.
Důvody:
Proti usnesení shora uvedenému, kterým bylo vysloveno, že jest důvod k přeložení soudce podle § 43 zák. z 21. května 1868, čís. 46 ř. zák. na jiné místo ve stejné hodnosti, podal postižený soudce stížnost, které nelze přiznati úspěch. Vrchní soud uvedl na odůvodnění svého výroku jednak trestní a kárné stíhání syna stěžovatele dne 11. prosince 1916 narozeného, jednak konflikt stěžovatele s četnictvem a upozornění okresního úřadu ve Frývaldově. Vrchní soud neuvedl, v čem údajný konflikt stěžovatele s četnictvem spočíval a proč otřásl důvěrou občanstva ve správné vykonávání soudnictví se strany stěžovatele. Z kárných spisů je zřejmé, že jde o událost s Pavlem B-em, kterou nelze označiti za konflikt stěžovatele s četnictvem, poněvadž stěžovatel nějaké nedorozumění nebo potyčku v této záležitosti s četnictvem neměl.
Upozornění okresního úřadu, že stěžovatel pozbyl u občanstva důvěry, opírá se, jak z jeho obsahu je patrné, o skutečnost, že syn stěžovatele je trestně stihán pro protistátní rejdy. Jak z trestních spisů M 110/34 krajského soudu v Olomouci proti ml. synu stěžovatelovu zvláště z rozsudku a z kárného nálezu stát. něm. ref. gymnasia ve F. plyne, udržoval syn stěžovatele přímo nebo nepřímo styky s osobami podezřelými z protistátní trestní činnosti, totiž z úkladů o republiku podle § 2 odst. 1 zák. na ochr. rep., pokud se týče ze sdružování státu nepřátelského podle § 17 zák. na ochr. rep., byl členem místní skupiny svazu »Verband sudetendeutscher Pfadfinder«, která byla vlastně místní skupinou tajného a státu nepřátelského sdužení »Grau-blaues Korps«, hovořil s členy spolku o autonomii sudetských Němců a odebral dvakrát tajný časopis »Das Lagerfeuer«. Z toho plyne, že jeho činnost byla s hlediska státní zachovalosti závadnou. Za takou byla též uznána jeho kárnými úřady. Osvobození jeho v trestním řízení nedotýká se objektivní závadnosti, nýbrž jen subjektivní zodpovědnosti ml. syna stěžovatelova.
Uváží-li se tedy, že zjištěná závadná činnost ml. syna stěžovatelova, která byla příčinou zavedení trestního řízení proti němu pro provinění podle § 17 čís. 1 zák. č. 50/23 a § 3 zák. č. 48/31 sb. z. a n. a kárného odsouzení, a z toho plynoucí nespolehlivost dozoru stěžovatele nad činností a styky jeho syna udály se ve F., tudíž v území pohranič- ním, v němž v poslední době jsou páchány četné útoky proti právním statkům chráněným zákonem na ochranu republiky, zejména proti ustanovením § 2 a § 17 cit. zák., takže občanstvo je těmito trestními činy zneklidněno, a že také jednání ml. syna stěžovatelova, které zavdalo příčinu k jeho trestnímu a kárnému stihání, došlo ve známost široké veřejnosti, neboť bylo v novinách, zvláště v novinách pohraničního kraje »J. stráž« přetřásáno, právem uznal vrchní soud, že za těchto okolností byla otřesena důvěra občanstva ve správné vykonávání soudnictví se strany stěžovatele. Tento názor je pak potvrzen i připomínkou okresního úřadu.
Nejvyšší soud má proto za to, že se vrchní soud nemýlil, když vyslovil, že setrvání stěžovatele na jeho dosavadním služebním místě by bylo za těchto uvedených okolností na újmu výkonu soudnictví. Proto byla stížnost jako neodůvodněná zamítnuta.

Citace:

Č. 226 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 586-587.