Čís. 5091.

V trestních věcech zahájených před účinností nového zákona o ochraně cti (čís. 108/33 Sb. z. a n.) pro delikty, k jichž stíhání a k zastupování obžaloby bylo oprávněno výlučně státní zastupitelství, není poškozený (uražený) ani po účinnosti tohoto zákona oprávněn podati zmateční stížnost.
(Rozh. ze dne 27. září 1934, Zm III 206/34.)
Nejvyšší soud, přezkoumav trestní věc proti A. S., obžalovanému pro přečin pomluvy a j., následkem zmateční stížnosti poškozeného M. F. jako náhradního soukromého žalobce, ve veřejném zasedání senátu takto se usnesl: Nejvyšší soud zmateční stížnost odmítá.
Důvody:
Rozsudkem odvolacího soudu byl obžalovaný zproštěn z obžaloby podané naň státním zastupitelstvím jednak pro přečin pomluvy podle §§ 1 a 3, odst. 2, čís. 2, a § 9, čís. 6 zák. čl. 41/1914, jednak pro přečin podle § 20 téhož zákona, který by spadal pod ustanovení § 2 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n. Proti tomuto rozsudku ohlásil zástupce poškozeného jako náhradního soukromého obžalobce zmateční stížnost bez bližšího označení. Písemné odůvodnění zmateční stížnosti nebylo podáno. Stěžovatel však není oprávněn napadati rozsudek v té části, která jedná o přečinu pomluvy, jež by spadala pod ustanovení §§ 1 a 3, odst. 2, čís. 2, a § 9 čís. 6 zák. čl. 41/1914, neboť v tomto ohledu podle ustanovení § 9 zák. čl. 41/1914 a § 2, odst. 3 tr. ř. k zastupování obžaloby bylo oprávněno výlučně státní zastupitelství, jež také skutečně obžalobu v první a druhé stolici zastupovalo. Na tom nic nemění okolnost, že v době vynesení rozsudku nabyl již účinnosti zákon o ochraně cti z 28. června 1933, čís. 108/1933 Sb. z. a n., podle něhož (§ 14) může býti v takovém případě podána soukromá obžaloba. Podle § 41, čís. 1 cit. zák. sice v případech pomluvy spáchané před účinností tohoto nového zákona platí ustanovení 1. a 2. oddílu tohoto zákona, avšak s výhradou, že ustanovení dosavadního práva nejsou vinníku zřejmě příznivější. Poněvadž však podle dosavadního práva v případě pomluvy spadající pod ustanovení §§ 1, 3, odst. 2, čís. 2 a § 9, čís. 6 zák. čl. 41/1914 k podání zmateční stížnosti bylo oprávněno výlučně vrchní státní zastupitelství, jež však tohoto práva nepoužilo, je zřejmo, že vinníku je příznivější citované ustanovení dosavadního práva, podle něhož uražený nebyl oprávněn podati zmateční stížnost; neboť zmateční stížnost vrchním státním zastupitelstvím nebyla podána, a proto nabyl zprošťující rozsudek odvolacího soudu v této části moci práva. Uražený byl tedy oprávněn podati zmateční stížnost pouze, pokud jde o druhý čin, jenž by spadal pod ustanovení § 2 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n. Poněvadž však zmateční stížnost byla ohlášena bez jakéhokoliv označení důvodu zmatečnosti a nebyla též písemně odůvodněna, nevyhovuje předpisu § 390 tr. ř. a 2. odst. § 31 por. nov. Proto byla jednak jako podaná osobou neoprávněnou, jednak jako neoznačená podle 3. odst. § 434 tr. ř. odmítnuta.

Citace:

Čís. 5091. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 362-363.