Čís. 5073.

Snížené trestní sazby těžkého žaláře od 1 do 5 let (§ 2 zák. čís. 471/ 1921) lze použíti na zločin padělání peněz podle § 1 zák. čís. 269/1919 sb. z. a n. jen, byl-li spáchán paděláním kolků na bývalých rakousko-uherských bankovkách (zák. čís. 84/1919), nikoliv i, byl-li spáchán paděláním skutečných peněz, označených blíže v § 12 cit. zák.
(Rozh. ze dne 8. září 1934, Zm I 690/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze jako soudu porotního ze dne 22. května 1934, pokud jím byl stěžovatel vinným uznán zločinem padělání peněz podle § 1 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 Sb. z. a n.
Z důvodů:
Není opodstatněn zmatek čís. 6 § 344 tr. ř., jejž stěžovatel spatřuje v tom, že nebyla dána porotcům dodatková otázka, zda sazba trestu těžkého žaláře v trvání od 1 do 5 let je dostatečná, hledíc k povaze činu. Je sice správný poukaz zmateční stížnosti na to, že nejvyšší soud v rozhodnutí čís. 2821 sb. n. s. vyslovil, že se má po rozumu §§ 2 a 3 odst. 2 zák. čís. 471/1921 sb. z. a n. dáti, rozhodují-li porotci o zločinu padělání mincí, dodatková otázka, zda sazba trestu těžkého žaláře v trvání od 1 do 5 let je dostatečná, hledíc k povaze činu. Toto rozhodnutí odvolalo se v podstatě jen na rozhodnutí dřívější, uveřejněné pod č. 2441 sb. n. s., a toto opět v podstatě jen na výnos ministerstva spravedlnosti ze 16. srpna 1920, č. 28346/1920. Nejvyšší soud přezkoumávaje v souzeném případě z doslovu a účelu zákona znova otázku, pokud se výjimečný předpis § 2 zák. ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 Sb. z. a n. vztahuje na zločin padělání peněz vůbec, nemohl setrvati na právním stanovisku v cit. rozhodnutí zaujatém, neboť neodpovídá ani doslovu ani účelu § 2 zák. čís. 471/1921.
Podle tohoto místa zákona lze uložiti trest podle sazby § 1 téhož zák., t. j. těžký žalář od 1 do 5 let na zločin padělání peněz podle § 1 zák. ze dne 22. května 1919, čís. 269 Sb. z. a n., jestliže byl spáchán paděláním kolků uvedených v zákoně ze dne 25. února 1919, čís. 84 Sb. z. a n. a jestliže tato sazba jeví se býti dostatečnou, hledíc k povaze činu. Zákon klade tu spolu dvě podmínky, které musí býti obě splněny, neboť jsou uvedeny v zákoně slučovací spojkou »a« (o této výhradné funkci spojky »a« srov. Gebauer-Trávníček, Příruční mluvnice jazyka českého, 4. vydání, 1930, str. 417) a nikoliv rozlišovací spojkou »anebo« či jiným vhodným způsobem, který by připouštěl výklad, že každá z těchto obou podmínek je samostatná a že stačí k sazbě od 1 do 5 let jen jedna z nich. Jak tedy plyne při správném mluvnickém výkladu již v doslovného znění cit. § 2, lze použíti zmíněné trestní sazby těžkého žaláře od 1 do 5 let na zločin padělání peněz podle § 1 zák. čís. 269/1919 Sb. z. a n. jen na padělání kolků výše zmíněných a je-li mimo to splněna ještě další podmínka, že povaha činu poukazuje na dostatečnost této zmíněné sazby. Zmíněné rozhodnutí čís. 2821 sb. n. s. dospělo k uvedenému neudržitelnému názoru právě jen z toho důvodu, že stejně jako výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 16. srpna 1920 Věstník čís. 35/1920 zaměnilo slůvko »a« za slovo »aneb«, čímž byl dán ustanovení § 2 zák. čís. 471/1921 Sb. z. a n. bezdůvodně zcela jiný smysl.
O správnosti názoru, že snížené trestní sazby těžkého žaláře od 1 do 5 let lze použíti na zločin padělání peněz podle § 1 zák. čís. 269/1919 Sb. z. a n. jen tehdy, byl-li spáchán paděláním kolků povahy výše vytčené a nikoliv paděláním skutečných peněz označených blíže v § 12 zák. čís. 269/1919 Sb. z. a n., svědčí skutečnost, že v témže zákoně a to zejména v §§ 1 a 2 je již dostatečně přihlíženo při ustanovení trestních sazeb k činům menšího rozsahu a významu a je již tím povaha činu hodnocena, a podle toho jsou také trestní sazby odstupňovány a to jak ve směru přísnějším, tak i ve směru mírnějším. Nebylo proto důvodu, aby zákonodárce v zákoně čís. 471/1921 Sb. z. a n. chtěl zavésti možnost použití zmírnění trestní sazby od 1 do 5 let při činech tak důležitých a nebezpečných, které jinak velmi přísně zákonem čís. 269/1919 Sb. z. a n. stihá; ba naopak je zřejmo, že zákonodárce výjimečným předpisem § 2 zák. čís. 471/1921 Sb. z. a n. chtěl omeziti a též fakticky omezil použití uvedené sazby na méně významné padělání kolků, použitých po státním převratu k označení rakousko-uherských bankovek za bankovky připuštěné k oběhu v Československé republice; jejich padělání pro povahu zhotovení kolků bylo snadněji možné a též seznatelné, nežli je zpravidla padělání samých peněz a cenných papírů, jim na roveň postavených a proto již povahou svojí nebylo do té míry nebezpečné jako padělání těchto. Nadto v době vydání zákona čís. 471/1921 nebylo již třeba činy spáchané paděláním kolků uvedených v zákoně čís. 480/1919 Sb. z. a n. tak přísně trestati, poněvadž tyto kolky byly jen přechodným opatřením a proto nepotřebovaly tak vážné ochrany, jakou vyžaduje pro svůj vysoký význam měna trvalá. Její ochraně odpovídají plně zákonné sazby podle § 1 zák. čís. 269/1919 Sb. z. a n., v němž je na mírnější trestání případů padělání méně významného dostatečně pamatováno ustanovením 3. odst. o mírnější sazbě od 5 do 10 let těžkého žaláře. Není tedy ani věcně odůvodněno vykládati výjimečný předpis § 2 zák. čís. 471/1921 Sb. z. a n. způsobem rozšiřujícím. Ani jeho doslov ani účel neodůvodňují tedy v tomto případě, kde nešlo o padělání kolků tam zmíněných, požadavek stěžovatelův, že by byl soud porotní povinen a oprávněn dáti porotcům podle § 3 zák. čís. 471/1921 Sb. z. a n. dodatkovou otázku, zda jsou zde okolnosti odůvodňující sníženou trestní sazbu podle § 1 cit. zák.

Citace:

Čís. 5073. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 332-334.