Čís. 4981.

K přečinu podle prvého případu § 24 tisk. zák. se nevyhledává ani vědomí o tom, že rozšiřování tiskopisu bylo soudcovským nálezem zakázáno, tím méně úmyslnost rozšiřovati zakázaný tiskopis právě proto, že je to zakázáno; stačí trestná nedbalost, již je posuzovati podle obecných náležitostí. Jen rozšiřování samo musí býti činem úmyslným, i to však jen, pokud tato úmyslnost vyplývá z pojmu »rozšiřování« § 6 tisk. zák.
Pojem »rozšiřování« ve smyslu § 6 tisk. zák. předpokládá, že si pachatel aspoň uvědomuje, že svou úmyslnou činností činí tiskopis po případě přístupným individuelně neobmezenému počtu osob; nevyžaduje se však činnost úmyslná i v tom smyslu, by obsahem rozšiřovaného spisu bylo působeno na smýšlení těchto osob.
(Rozh. ze dne 14. dubna 1934, Zm I 1000/32.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 19. listopadu, 1932, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 24 tisk. zákona.
Důvody:
Pro vyřízení zmateční stížnosti jsou směrodatná tato právní hlediska: K přečinu podle prvého případu § 24 tisk. zákona vyžaduje se další rozšiřování tištěného spisu proti náležitě vyhlášené zápovědi, vyřknuté soudcovským nálezem. Ze srovnání s případem dalším, který prohlašuje za trestné vědomé další rozšiřování zabaveného spisu neb uveřejňování jeho obsahu tiskem, vyplývá nepochybně, že se k prvnímu případu nevyhledává ani vědomí o tom, že rozšiřování tiskopisu bylo soudcovským nálezem zakázáno; tím méně ovšem úmyslnosti rozšiřovati zakázaný tiskopis právě proto, že je to zakázáno; stačí v tom směru trestná nedbalost, již je posuzovati podle obecných jejích náležitostí. Jen rozšiřování samo musí býti činem úmyslným, i to však jen, pokud tato úmyslnost vyplývá z definice pojmu rozšiřování v § 6 tisk. zák., totiž, že činnost označená v tomto § za rozšiřování musí býti úmyslná a nikoli tedy jen z opomenutí nebo nedbalosti spáchaná (nestačilo by tedy na př. zanechání tiskopisu z nedbalosti na místě obecně přístupném jiným lidem a pod.), a že si pachatel aspoň uvědomuje, že touto úmyslnou činností činí tiskopis po případě přístupným individuelně neobmezenému počtu osob; nemůžeť nechtíti alespoň in eventum účinek dalšího rozšíření tiskopisu pachatel, jenž má v době svého jednání ve svém vědomí na zřeteli, že tento účinek může nastati. Naprosto se nevyžaduje činnost úmyslná i v tom smyslu, by obsahem rozšiřovaného spisu bylo působeno na smýšlení těchto osob; tu by šlo již o trestný čin spáchaný obsahem tiskopisu, kdežto trestu podle § 24 tisk. zákona podléhá trestný čin pořádkový; trestní sankcí má býti čeleno rozšiřování tiskopisu soudním zákazem rozšiřování postiženého vůbec již z důvodu zákazu beze zřetele k tomu, jaké tendence tím snad rozšiřovatel sleduje. Jednání poznačená v § 6 tisk. zákona jsou pak pravidelně již podle své povahy jednání úmyslná ve vytýčeném směru, že jsou totiž podnikána úmyslně; zejména to platí též o odbytu a prodeji tiskopisu. Pravidelně jest u nich též již z povahy věci předpokládati vědomí prodavatele a pod., že se tak činí tiskopis přístupným individuelně neobmezenému počtu osob, pokud při jejich odbytu, prodeji a pod. nebylo zároveň učiněno opatření, aby se dalšímu rozšíření tiskopisu mezi individuelně neurčitý počet osob zabránilo. Jen kdyby ten, kdo naloží se zakázaným tiskopisem v jednotlivém případě způsobem v § 6 tisk. zákona vytčeným, spolehlivým způsobem zabezpečil, že se tiskopis nestane přístupným individuelně neobmezenému počtu osob (pokud ovšem povaha věci takové zabezpečení vůbec připouští), mohl by tvrditi, že tu nejde o další rozšiřování ve smyslu §§ 6 a 24 tisk. zákona (na př. odevzdá-li se tiskopis jiné osobě k individuelnímu přečtení se zabezpečením, že bude vrácen bez rozšíření a pod.; vid sb. 935).
Posuzuje-li se trestní věc Augustina V-a s těchto právních hledisek, je jeho zmateční stížnost uplatňující důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 4, 9 a) tr. ř. bezdůvodná. Nesejde na tom, že obžalovaný podle své národnosti, podle svého smýšlení a pod. neměl přímo úmysl učiniti výtisk přístupným většímu počtů osob; pro náplň pojmu dalšího rozšiřování podle citovaných ustanovení zákona, stačí, že prodal jeden výtisk zakázaného tiskopisu, tudíž podle povahy věci odevzdal jej do neobmezeného a jím nijak nekontrolovatelného vlastnictví jiné osoby, čímž již byla o sobě dána možnost, aby se tiskopis stal přístupným individuelně neurčitému počtu osob, aniž mohl obžalovaný tomu nějak zabrániti. Pouhá okolnost, jíž se obžalovaný v řízení trestním hájil, že objednatel knihy byl stálým zákazníkem obžalovaného (přátelství ve zmateční stížnosti tvrzené jest novota), nedávala mu žádnou záruku proti dalšímu rozšíření zakázaného tiskopisu. Není též třeba, aby bylo zjištěno, že objednatel knihy komukoli výtisk ukazoval nebo chtěl ukázati, neboť stačí, že tu nebylo nijak bezpečným opatřením obžalovaného zabráněno možnosti dalšího rozšíření, jež byla dána a jíž si obžalovaný musil uvědomiti, jakmile prodal zakázanou tiskovinu jiné osobě. Pokud se tudíž vyžaduje v tomto případě úmyslnost rozšiřování, je v jednání obžalovaného dána, jakmile jako knihkupec bez jakékoli možnosti další kontroly prodal zákazníku byť i jen jeden exemplář zakázané tiskoviny.
Pokud pak jde o složku nedbalosti při vědomí o zákazu rozšiřování tiskoviny, má obžalovaný jako knihkupec již podle svého povolání (sr. § 335 tr. zák.) povinnost, aby si sám vhodným způsobem opatřil znalost zákazu řádně v Úředním listě vyhlášeného; opominutí této povinnosti je nedbalostí ve smyslu zákona a nemůže obžalovaného zprostiti trestné zodpovědnosti ani ta okolnost, že snad jinak nevede tiskoviny tohoto druhu (německé); chtěl-li v konkrétním případě takovou tiskovinu ve svém obchodě neobvyklou skutečně prodati, byl před tím, než ji prodal, tím spíše povinen přesvědčiti se o případném zákazu jejího rozšiřování, zvláště když v něm jako inteligentním knihkupci již titul tiskopisu musil vyvolati zvýšenou míru opatrnosti, neboť v této době byly již dostatečně obecně známy protistátní tendence strany NSDAP. Důkaz výslechem svědkyně Anny V-ové o tom, že obžalovaný německé knihy nevede, a dotazem u policie, že nebyla vydána žádná zvláštní zpráva o konfiskaci, byl tudíž zamítnut právem. Bezdůvodná zmateční stížnost byla proto zamítnuta.

Citace:

č. 4981. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 191-193.