Čís. 4907.

Aby při spolupachatelství na loupeži kvalifikované podle § 349 odst. 2 tr. zák. byl za úmyslné zabití člověka podle tohoto přísnějšího ustanovení zodpověděn i ten spolupachatel, jenž nevykonal smrtící čin, je třeba, aby i on měl úmysl zabiti člověka, aneb, aby po jeho zabití jiným spolupachatelem pokračoval v loupeži, ač mu bylo známo, že poškozený byl jiným spolupachatelem již usmrcen; jinak zodpovídá jen za prostou loupež podle § 344 tr. zák.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1934, Zm IV 615/33.)
Nejvyšší soud, přezkoumav trestní věc proti F. S. a spol., obžalovaným pro zločin loupeže a j., na základě veřejného líčení následkem zmateční stížnosti obhájců obžalovaných F. S. a M. M., vynesl rozsudek, jímž mimo jiné z úřední povinnosti z důvodu zmatku podle § 385 čís. 1 b) tr. ř. zrušil rozsudek prvního soudu ve výroku o kvalifikaci pokusu zločinu loupeže, spáchaného obžalovaným M. M., najmě pokud tento čin byl podřaděn též pod ustanovení posl. odst. § 349 tr. zák., a tuto poslednější kvalifikaci pominul.
Z důvodů:
Nejvyšší soud, přezkoumávaje tuto trestní věc, se přesvědčil, že rozsudek porotního soudu, pokud se týče kvalifikace pokusu zločinu loupeže, spáchaného obžalovaným M. M., je dotčen zmatkem podle § 385 čís. 1 b) tr. ř., kterého dlužno dbáti z úřední povinnosti ve smyslu posl. odst. cit. §, neboť zmatek byl v neprospěch obžalovaného. Pokus zločinu loupeže, spáchaný tímto obžalovaným ve společnosti obžalovaného F. S., byl prvním soudem kvalifikován u obou obžalovaných podle §§ 65, 344 a 349 posl. odst. tr. zák. Tato kvalifikace je, pokud jde o obžalovaného F. S., správná, neboť tento při pokusu loupeže úmyslně usmrtil I. B. Pokud však jde o obžalovaného M. M., dlužno uvážiti toto:
Skutková podstata zločinu loupeže podle posl. odst. § 349 tr. zák. jest složena ze skutkových podstat loupeže a úmyslného zabití člověka. Proto, aby v případě spolupachatelství na zločinu loupeže byl zodpovědný podle přísnějšího ustanovení posl. odst. § 349 tr. zák. — totiž zodpovědný též za úmyslné zabití — i ten spolupachatel, jenž sám nevykonal smrtící čin, je ve smyslu §§ 70, 75 a 82 odst. 1 tr. zák. zapotřebí, by i on měl úmysl směřující k zabití člověka, anebo aby po provedeném zabití, spáchaném jiným spolupachatelem, pokračoval v loupežné činnosti ještě dále, když mu bylo již známo, že poškozený byl jiným spolupachatelem usmrcen. Jinak odpovídá pouze podle § 344 tr. zák. Podle skutkových zjištění, učiněných porotou v kladných odpovědích na skutkové otázky, týkající se pokusu zločinu loupeže, spáchaného na poškozeném I. B., nelze však uznati, že by i obžalovaný M. M., jenž popíral úmysl směřující k usmrcení člověka, takovýto úmysl měl. Podle těchto zjištění dohodl se obžalovaný M. M. s obžalovaným F. S. na přepadení a oloupení lidí jdoucích na trh, k čemuž se obžalovaný M. M. ozbrojil bodlem a jeho společník F. S. puškou. Když se po silnici přiblížil I. B. s bratry, spolupachatel F. S. vyzval je, aby se zastavili a vystřelil jednu ránu z pušky, aby je zastrašil. Pak přiběhl s obžalovaným M. M. k zastavivším se osobám, vyzval obžalovaného M. M., aby je prohlédl, mají-li peníze, a sám držel namířenou puškou dva z těchto mužů v šachu. Obžalovaný M. M., jsa ozbrojen bodlem, přiskočil k I. B., chtěje ho obrati o peníze. Napadený se však bránil a M. M. zranil na ruce. Nato spoluobžalovaný F. S. se rozhodl I. B. usmrtiti, což vykonal, střeliv ho z pušky do břicha. Potom oba spolupachatelé utekli, aniž dokončili zamýšlenou loupež. Z toho plyne, že nebylo zjištěno, že by se pachatelé byli předem výslovně umluvili na zabití. Naopak z uvedených zjištění dlužno usuzovati, že ani obžalovaný F. S. neměl předem pojatého úmyslu na zabití, neboť po prvé vystřelil jen za tím účelem, aby přepadené osoby zastrašil. Porotci výslovně zjistili, že spoluobžalovaný F. S. teprve v posledním okamžiku, kdy napadený I. B. se bránil a M. M. zranil na ruce, se rozhodl I. B. usmrtiti. Nebylo zjištěno, že obžalovaný M. M. projevil s tímto poslednějším činem spoluobžalovaného F. S. souhlas, ani jinak nelze z jeho zjištěného jednání usuzovati, že by i jeho úmysl směřoval k zabití člověka. Naopak proti takovémuto závěru svědčí nejen to, že obžalovaný M. M., ačkoliv byl ozbrojen bodlem, tohoto nepoužil, nýbrž i to, že obžalovaný M. po tom, když I. B. byl F. S-ou usmrcen, nepokračoval ve spáchání loupeže, nýbrž utekl, ačkoliv se nemusel obávati odporu, neboť oba bratři zabitého utekli. Ani výrokem poroty nebylo vysloveno, že obžalovaný M. M. byl spolupachatelem úmyslného usmrcení člověka; nýbrž bylo pouze vysloveno, že s loupeží M. M. bylo spácháno úmyslné usmrcení člověka, což vyjadřuje, že spolupachatel při loupeži úmyslně zabil člověka. Poněvadž podle toho úmysl obžalovaného M. M. nesměřoval k usmrcení člověka, nýbrž pouze k provedení prosté loupeže podle § 344 tr. zák., měl býti jeho čin podřaděn pouze pod ustanovení §§ 65 a 344 tr. zák. Tím, že bylo použito též přísnější kvalifikace posl. odst. § 349 tr. zák., byl zaviněn v jeho neprospěch zmatek podle § 385 čís. 1 b) tr. ř. Proto bylo na základě 1. odst. § 33 por. nov. zrušiti rozsudek prvního soudu ve výroku o kvalifikaci trestného činu, spáchaného obžalovaným M. M. na škodu I. B., a kvalifikovati tento čin pouze jako pokus prosté loupeže podle §§ 65 a 344 tr. zák.

Citace:

č. 4907. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 47-48.