Čís. 227 dis.

Nesnáší se se ctí a vážností stavu, by advokát zval svědky, jichž výslech u soudu navrhuje, do kanceláře a jednal s nimi o věci, o niž měli vypovídati, třebaže se tak nedělo k vůli působení na výpověď; by si předvolal klienta jiného advokáta do kanceláře, vyjednával s ním za zády jeho právního zástupce a žádal ho, by o jednání tom svému zástupci nic neříkal; by si vyžádal od tohoto právního zástupce o jednání tom pravdě plně neodpovídající vyjádření a použil ho ke své obhajobě před výborem komory, ač mu bylo dáno jen k soukromé potřebě; by uváděl ve svědecké výpovědi bez věcného důvodu o jiném advokátovi, že mu soudy nevěří a že věřily spíše trestanému podvodníkovi.
(Rozh. ze dne 11. prosince 1934, Ds II 12/32.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie nevyhověl v neveřejném zasedání odvolání obviněného z nálezu ze dne 25. června 1932, jímž byl uznán vinným přečinem zlehčení stí a vážnosti stavu.
Z důvodů:
Neodůvodněna je výtka neshody kárného nálezu s odkazovacím usnesením. Vynechává-li kárný nález větu odkazovacího usnesení »aby s nimi(t. j. svědky) ve věci před hlavními přelíčením pojednal«, nenastala potřeba osvobození obviněného, protože čin zůstal týž, totiž zvaní svědků před hlavním přelíčením a jednání s některými o věci. Zejména nezakládá tato okolnost zmatek nálezu.
Byl-li obviněný odsouzen proto, že zval do kanceláře svědky věděné v trestní věci, v níž zastupoval soukromého obžalobce D-a a že s některými z nich jednal, neklade se mu tím ještě vůbec za vinu, že chtěl na jejich výpověď působiti. Již pouhé zvaní svědků a jednání s nimi, ať jakéhokoli obsahu, může zavdati příčinu k dojmu u odpůrce i soudu, že svědci mohli bytí připravováni na výpověď jednostranně. Taková příprava, pokud nejde jen o sjednaní správné informace, o niž tu nešlo, nespadá pod oprávnění daná advokátu § 9 adv. řádu, nesnáší se s pojetím advokáta jako pomocníka soudu v hledání pravdy a proto se nesnáší se ctí a vážností stavu propůjčovati se k takovým neobvyklým a podezřelým cestám pro hájení zájmů klienta. Názor odvolatelův, že závadným v kárném smyslu by bylo zvaní svědků k jednání teprve, děje-li se tak k vůli působení na výpověď, není správný. Takové působení na výpověď mohlo by případně přijíti v úvahu v jiném směru.
Marně se odvolatel snaží ospravedlniti svůj postup při jednání s obviněným P-em tím, že jej Dr. H. zmocnil k jednání s P-em, vyhradiv si předložení konečné dohody, a marně vytýká, že měl v tom směru býti slyšen svědek D. Jednak se obviněný ani v podání na trestní soud ani ve své svědecké výpovědi před trestním soudem o takovém zmocnění nezmínil, jednak závadnost jeho jednání je hlavně v tom, že přemlouval P-a, by o jednání Dr. H-ému nic neříkal a tak se snažil je před Dr. H-ým utajiti. Z toho nutno usuzovati, že si obviněný závadnosti svého postupu, i kdyby byl k jednání Dr. H-ým zmocněn, byl védom a že se zmocnění nevztahovalo na přemlouváni k doznání cizoložstva. Takový postup nesnáší se se ctí a vážností stavu, zejména když trestní soud ono doznání ani nepovažoval za opravdové, nýbrž za následek nouze doznávajícího a zabýval se tím, zda doznání stalo se svobodně a nevynuceně.
Nejvyší soud sdílí také názor kárné rady, že se nesrovnává se ctí a vážností stavu, když si obviněný vyžádal pravdě plně neodpovídající vyjádření od Dr. H-ého, že tomuto není nic známo o tom, že obviněný lákal Rudolfa P-a k sobě do kanceláře, by s ním za jeho zády jednal a že Rudolf P. mu v tom směru stížnosti nepřednesl — a že tohoto vyjádření použil ke své obhajobě před výborem komory, ač mu bylo dáno jen k soukromé potřebě. Vždyť podle seznamu Dr. H-ého týž vytkl obviněnému závadnost postupu a ten musil tedy věděti, že osvědčení neodpovídá pravdě. Lze připustiti, že obviněný nebyl povinen udati pravdu jako obviněný v kárném řízení — ale něco jiného je vyžádání si osvědčení nepravdy pro soukromé účely a použití jeho k obhajobě. Ani na tom nezáleží, zda Dr. H. věděl nebo musil věděti, že obviněný použije jeho vyjádření k obhajobě. Nedovolenost a závadnost spočívá ve vyžádání osvědčení nepravdy od advokáta a to vědomě.
Nepotřebuje bližšího odůvodnění, že takové jednání obviněného, jakmile se dostalo k vědomosti třetím osobám, je s to čest a vážnost stavu ohroziti. Vždyť si D-ová stěžovala do tohoto počínání u kárné rady, když její stížnost k advokátní komoře neměla uspěchu, a obviněný nemůže prohlašovati za jednání čestné a stavu důstojné, vyžádati si osvědčení nepravdy, když stav advokátní má býti pomocníkem soudu v hledání pravdy. Zda Dr. H. jednal správně, není předmětem tohoto řízení. Proti odsouzení obviněného proto, že vyslýchán jako svědek u soudu, uvedl o Dr. G-ovi, že mu ostravské soudy nevěří a věřily spíše trestanému podvodníku K-ovi, namítá obviněný v odvolání, že kárná rada má mylně za to, že tyto okolnosti nesouvisely s okolnostmi, o nichž měl jako svědek vypovídati. Že to co obviněný jako svědek o Dru G-ovi uvedl, je snižující charakteristikou advokáta a je urážlivé, je nepochybno. Trestní vyšetřování proti Bedřišce D-ové, v němž obviněný vypovídal jako svědek, bylo zavedeno proto, že D-ová jako svědkyně v rozporu s pravdou udala, že podala stížnost k advokátní komoře koncem roku 1928 sama, že tato stížnost nebyla psána na stroji v kanceláři Dr. G-a, že ji sepsala sama a na stroji opsal její bratr. Dr. G. přiznal, že ona stížnost byla psána na stroji v jeho kanceláři a že ji podal on. Nebylo tedy pro odvolatele příčiny, by se vyslovoval o věrohodnosti Dr. G-a v tomto směru nebo i v jiných směrech. Pro podezřívání Dr. G-a z návodu D-ové ke křivému svědectví odvolatel při svém výslechu svědeckém nic věcného neuvedl a neměl tedy důvodu k uvádění okolností svědčících pro nevěrohodnost Dr. G-a. Když však bez věcného důvodu obviněný ve své výpovědi uváděl svrchu zmíněné okolnosti o nevěrohodnosti Dr. G-a, učinil to zřejmě proto, by Dr. G-a snížil beze všeho důvodu. Při tom nevystupoval jako advokát D-ův. Ostatně by mu ani jako advokátu nebylo dovoleno, by nevěcně a bez příčiny Dr. G-a pohaněl. Ani na tom pro kárné řízení nezáleží, zda tvrzení obviněného o Dr. G-ovi odpovídalo pravdě. Tu rozhoduje jen, zda svou výpovědí svědeckou snížil čest a vážnost stavu a zda měl k tomu důvod v předmětu svého výslechu. Neměl-li takového důvodu, bylo jeho stavovskou povinností nedotýkat se cti stavovského kolegy. Není ani správné, že obviněný se jen hájil proti obvinění z návodu ke křivému svědectví. Vždyť v řízení trestním nebyl vyslýchán jako obviněný a nepotřeboval svou svědeckou výpovědí takové podezření vyvraceti. Výtka nedostatku potřebné obžaloby v bodu 3 a 4 kárného nálezu je vyvrácena obsahem odkazovacího usnesení. Odvolatel mylně má za to, že nebyla řešena subjektivní stránka jeho viny, t. j. zjišťováno vědomí, že zlehčuje čest a vážnost stavu. Tu stačí sama nedbalost byť i neuvědomělá a ta je zjištěným skutkovým stavem opodstatněna. Proto není odvolání do viny opodstatněno.

Citace:

Č. 227 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 587-589.