Čís. 4955.

Podstatnou náležitostí pro objektivní stránku zločinu podle § 16 čís. 2 zák. na ochr. rep. je samotný čin pachatelův a vztah vychvalovaného (oslavovaného) pachatele k onomu činu, nikoli to, zda došlo již i ku pravoplatnému odsouzení.
Po stránce subjektivní není třeba, by pachatel znal právní kvalifikaci trestného skutku, který vychvaluje (jehož pachatele oslavuje), aby sám dovedl rozlišiti, zda jde o zločin a jakého druhu, či o přečin; stačí, že se jeho vychvalování (oslavování) vztahuje právě k takovému činu, který zná v podstatných jeho znacích a který právě v té podobě, jak jej vychvalovatel (oslavovatel) měl na mysli, jeví se určitým zločinem nebo přečinem podle trestních norem.
(Rozh. ze dne 21. března 1934, Zm I 822/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 16. června 1933, jímž byl obžalovaný zproštěn podle § 259 čís. 2 tr. ř. z obžaloby pro zločin schvalování trestných činů podle § 16 čís. 2 zákona na ochr. rep., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil témuž soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost státního zastupitelství vytýká, rozsudku zmatečnosti podle § 281 čís. 5 a 9 a) tr. ř. právem. Rozsudek zjistiv skutkově, že obžalovaný vyvěsil ve vývěsní skřínce místní skupiny DNSAP v H. B. černý papír s lístky obsahujícími jednak výzvu ke smuteční bohoslužbě za Petra Donnhäusera, jednak posmrtnou vzpomínku, a zjistiv též doslovné znění těchto vývěsek, vadně právně posoudil jejich obsah ve směru, zda zakládá zažalovaný trestný skutek podle § 16 čís. 2 zák. na ochr. rep. Nalézací soud směšuje zde obě stránky skutkové podstaty, objektivní i subjektivní, když dospívá k právnímu závěru, že z obsahu inkriminovaných listů vyplývá, že obžalovaný věnoval Petru Donnhäuserovi jen památku (spr. vzpomínku) jako člověku, který vždy bojoval pro zájmy lidu sudetsko-německého a tím se vydal pronásledování, že ale nechtěl Donnhäusera vychvalovati nebo oslavovati pro nějaký trestný čin, resp., že ho nevychvaloval ani neoslavoval. Všechny tři ony vývěsky byly společně uvedeny veřejně ve známost, dlužno je proto posuzovati jako jednotný celek. Jednotlivé jejich věty zřejmě projevují vztah na trestné činy, pro které Petr Donnhäuser byl soudně stíhán a též odsouzen. Praví-li list čís. 2 »Ein verfolgtes deutsches Herz hat aufgehört zu schlagen.... Bedenkenlos trieben Dich Deine Verfolger in den Tod....«, pak obsah všech těchto listů, zvoucích jednak ke slavné bohoslužbě »Zu Ehren unseres verstorbenen Parteigenossen ....«, která »soll eine mächtige Kundgebung sein«, jednak vzpomínajících na životní boje a utrpení zemřelého, jenž je označen jako »einer unserer besten Führer« a jemuž čestná památka zůstane, jeví se nepochybně býti veřejným vychvalováním a oslavováním Petra Donnhäusera právě pro tuto jeho činnost, jež byla státní mocí stíhána jako činnost trestná a dala popud k jeho odsouzení, a to činnost, jež, jak rozsudek sám uvádí, byla soudním rozsudkem kvalifikována za zločin podle § 2 zák. na ochr. rep. Zmiňuje-li se rozsudek o nedostatku právní moci rozsudku odsuzujícího Petra Donnhäusera pro onen trestný skutek, je taková okolnost pro objektivní stránku zločinu podle § 16 čís. 2 zák. na ochr. rep. bez významu, neboť podstatnou náležitostí je tu samotný čin pachatelův a vztah vychvalovaného neb oslavovaného pachatele k onomu činu, nikoli to, zda došlo již též k pravoplatnému odsouzení. Rozsudkem zjištěné jednání obžalovaného bylo tudíž vychvalováním a oslavováním Petra Donnhäusera pro zločin podle § 2 zák. na ochr. rep. a je tu proto objektivní skutková podstata zločinu podle § 16 čís. 2 zák. na ochr. rep.
Pokud pak jde o subjektivní stránku tohoto zločinu, je potřebí k naplnění skutkové podstaty v tomto směru, aby byl obžalovaný chtěl Petra Donnhäusera vychvalovati neb oslavovati pro skutek, který zakládá skutkovou podstatu zločinu podle § 2 zák. na ochr. rep. Po této stránce dospěl nalézací soud, jak již uvedeno, k přesvědčení, že obžalovaný vůbec nechtěl Donnhäusera vychvalovati a oslavovati pro nějaký trestný čin, a že mu zvláště nebylo známo, že byl Donnhäuser odsouzen právě pro zločin podle § 2 zákona na ochranu republiky.
Právem vytýká zmateční stížnost těmto závěrům vadnost s hlediska hmotněprávního zmatku podle čís. 9 a), neboť z toho, co v příčině znění a výkladu zmíněných již vývěsků bylo svrchu uvedeno, dále z rozsudkového zjištění, že obžalovaný vyvěsil listy, o něž jde, ve své vlastnosti jako předseda místní skupiny DNSAP v H. B. a konečně z okolnosti i napadeným rozsudkem předpokládané, že bylo obžalovanému známo, že Donnhäuser byl v souvislosti s procesem Volkssportu odsouzen, plyne i po subjektivní stránce nepochybně, že obžalovaný chtěl Donnhäusera veřejně pro zločin nebo přečin vychvalovati a oslavovati.
Rozsudek trpí však též uplatňovaným zmatkem neúplnosti podle čís. 5, v další subjektivní otázce, zda si byl obžalovaný též vědom, že čin, pro nějž Donnhäusera vychvaloval a oslavoval, byl právě zločinem podle § 2 zákona na ochranu republiky. Stížnost právem namítá, že napadený rozsudek náležitě nezhodnotil závažné skutečnosti, že obžalovaný byl předsedou místní skupiny DNSAP v H. B., tudíž osobou zajímající se o veřejný politický život, že četl noviny a dokonce ve vývěsku 5. poukázal k tomu, že nemůže výstřižky z novin ve vývěsní skřínce vše bližší o osobě Donnhäusera uvésti, což svědčí o jeho zvláštním zájmu o osobu Donnhäusera a konečně, že byl podle vlastního doznání ve styku s Janem K-em, vlivným to činitelem oné strany. Při náležitém zřeteli k uvedeným již skutečnostem mohl nalézací soud i v otázce, zda věděl obžalovaný, o který trestný čin šlo u Donnhäusera, dospěti k jiným úsudkům, než se stalo.
K tomu se ještě podotýká, že ke skutkové podstatě trestného skutku podle § 16 čís. 1 a 2 zák. na ochr. rep. není po subjektivní stránce třeba, by pachatel znal právní kvalifikaci toho trestného skutku, který vychvaluje, jehož pachatele oslavuje a pod., aby sám dovedl rozlišiti, zda jedná se o zločin, a to jakého druhu, či o přečin a pod.; dostačí, že jeho vychvalování či oslavování vztahuje se právě k takovému činu, který zná v podstatných jeho znacích a který právě v té podobě, jak jej vychvalovatel a oslavovatel měl na mysli, jeví se určitým zločinem či přečinem podle trestních norem. Bylo proto zmateční stížnosti státního zastupitelství vyhověti, rozsudek zrušiti jako zmatečný a věc vrátiti soudu prvé stolice, by ji v otázce uvedeného vědomí znovu projednal a po úplném zhodnocení veškerých závažných okolností případu znovu rozhodl.

Citace:

č. 4955. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 129-131.