Čís. 209 dis.

Advokát má nejen smluvní, nýbrž i mravní a sociální povinnost, aby platil svému zaměstnanci za práci.
Jde jen o poškození cti a vážnosti stavu, nikoliv i o porušení povinností povolání, neplatil-li advokát za svého zaměstnance nemocenské příspěvky.
(Rozh. ze dne 26. června 1934, Ds I 42/32.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl po ústním neveřejném líčení odvolání obviněného z nálezu kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 27. října 1932, jímž byl obviněný uznán vinným kárnými přečiny porušení povinnosti povolání a poškození cti a vážnosti stavu.
Z důvodů:
V případě nezaplacení služného Irmě B-ové a vydání se proto žalobě a exekučnímu stíhání připouští odvolatel, že objektivní skutková podstata kárného přečinu je tu dána. Brojí však proti napadenému nálezu, pokud shledal v jeho jednání onu podstatu i po subjektivní stránce. Té podle něho není, neboť nemohl prý své povinnosti proti této své úřednici dostáti proto, že se ocitl ve finanční tísni tím, že musel platiti dluhy svého klienta a přítele Egona T-e, za něhož převzal osobní záruku, a že pro chorobu, způsobenou automobilovým úrazem v létě 1931, nemohl se řádně práci věnovati. Mimo to poukazuje k tomu, že B-ovou, jejíž služné nepřiměřeně zatěžovalo jeho kancelář, jen z ohledu na ni nepropustil a dodatečně se s ni vyrovnal. Leč tvrzené skutečnosti neospravedlňují obviněného. Správně zdůrazňuje napadený nález, že advokát má nejen smluvní, nýbrž i mravní a sociální povinnost, aby platil svému zaměstnanci za práci. Nemohl-li obviněný této své povinnosti dostáti pro svou hospodářskou tíseň, neměl Irmu B-ovou ve svých službách podržeti a její práce pro sebe použiti bez vyhlídky, že jí za to poskytne patřící jí odměnu. Advokát, jenž takto své zaměstnavatelské povinností vykonává, nejedná poctivě a tím poškozuje čest a vážnost svého stavu, zvláště když dá dojíti i k žalobě o dlužnou mzdu a exekučnímu vymáhání, tedy k tomu, aby jiné osoby se dověděly o jeho jednání, jež i u jiných zaměstnavatelů, nemajících vzdělání pro advokáty předepsaného, by se považovalo za nečestné. Skutečnost pak, že obviněný dodatečně se s B-ovou vyrovnal, je bez významu pro posouzení viny obviněného.
Ohledně neplacení nemocenského pojistného za Irmu B-ovou tvrdí odvolatel, že je nelze považovali za kárný přečin. Neuvádí důvody pro toto své tvrzení a v důsledku toho není jeho odvolání v této části provedeno. Přes to však se podotýká, že z důvodů svrchu uvedených (neplacení služného B-ové) je i toto jednání obviněného pokládati za poškození cti a vážnosti stavu advokátského, ježto nemocenské, starobní a invalidní pojistné je aspoň z části součástí mzdy zaměstnancovy. Správně proto v něm vidí napadený nález skutkovou podstatu kárného přečinu.
Mylně ovšem shledal nález v tomto činu obviněného i porušení povinnosti povolání obviněného. Nejde tu o povinnost uloženou advokátu advokátním řádem nebo kárným statutem advokátů, ani o povinnost plynoucí mu přímo z výkonu advokátní praxe, nýbrž o povinnost uloženou zvláštním předpisem každému zaměstnavateli, i neadvokátu. Okolnost, že jde o povinnost zákonnou, není tu rozhodná pro posouzení otázky, zda jde o povinnost povolání advokátského, či o povinnost nepatřící k výkonu tohoto povolání. Poněvadž však vylíčené jednání obviněného (neplacení nemocenského pojistného) naplňuje v jiném směru skutkovou podstatu kárného přečinu, netřeba v té příčině učiniti nějaké opatření.

Citace:

Č. 209 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 553-554.