Čís. 216 dis.

Povinnosti advokátního povolání vytčené v § 9 adv. ř. nejsou uloženy advokátu jen v poměru ke straně, nýbrž i v poměru k soudu, úřadu i případně odpůrci, k nimž musí advokát zachovati meze zákona při hájení svého klienta.
Politické přesvědčení soudcovo není o sobě důvodem pro napadání rozhodnutí nebo postupu soudcova.
Porušení povinností povolání a poškození cti a vážnosti stavu, obvinil-li advokát ve stížnosti na ministerstvo spravedlnosti soudce ze zaujatosti pro příslušnost k určité politické straně.
(Rozh. ze dne 1. října 1934, Ds I 48/33.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie vyhověl odvoláni návadního komory do nálezu kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 23. září 1933, jímž byl obviněný zproštěn z obvinění, že ve stížnosti na ministerstvo spravedlnosti obvinil soudce T-a ze zaujatosti z důvodů příslušnosti k určité politické straně, a změnil napadený nález tak, že obviněný je vinen, že se oním činem T-a dopustil přečinu proti povinnostem povolání a proti cti a vážnosti stavu.
Důvody:
Kárným nálezem je zjištěno, že obviněný podal jménem svého klienta Jaroslava N-a stížnost na ministerstvo spravedlnosti, v níž obvinil soudce T-a ze zaujatosti z důvodu příslušnosti k určité politické straně. Kárná rada neshledala však v tomto oznámení obviněného kárný čin proto, že obviněný prý konal jen svoji povinnost, byl-li přesvědčen, že soudce užil o Jaroslavu N-ovi při ústním prohlášení trestního rozsudku věty, že nabyl přesvědčení o opovržlivé povaze N-ově proto, že vedl průvod komunistických dětí.
Zástupce komory zdůrazňuje právem v odvolání, že záleží na tom, co obviněný svým podáním zamýšlel, zda bylo nutné a účelné k obhajobě a že nutno přihlížeti i k formě podání.
Podle § 9 adv. řádu je advokát povinen vésti zastupování své strany podle zákona a práva své strany hájiti proti každému pilně, věrně a svědomitě. Advokát jako obhájce má právo, by vše, co podle zákona má k zastupování své strany za příhodné, bez okolků přednesl a užil všech prostředků k odporu a k obhájení práv těch, pokud to není na odpor jeho plnomocenství, svědomí a zákonům. Klade tedy advokátní řád právům i povinnostem advokáta při obhajobě meze — v zákoně. Nutno tedy zkoumati, zda podání obviněného na ministerstvo spravedlnosti lze jednak pokládati za součást obhajoby klienta, jednak, zda obviněný, který za ně bere osobní zodpovědnost, zachoval, vytýkaje soudci u ministerstva spravedlnosti politickou zaujatost, meze zákona.
K zákonným prostředkům obrany proti zaujatosti soudcově patří jeho odmítnutí podle § 72 a násl. tr. ř. Nepoužije-li strana nebo obhájce tohoto práva ve lhůtě § 73 tr. ř., je s tímto obranným prostředkem vyloučena; politické přesvědčení soudcovo není o sobě důvodem pro napadání rozhodnutí nebo postupu soudcova. Tu přichází v úvahu jen věcná oprávněnost rozhodnutí a bezvadnost řízení (postupu).
V oznámení na ministerstvo spravedlnosti uváděl obviněný, že prý soudce proti pravdě zjistil v protokolu, že tvrzení obviněného neodpovídá pravdě, uvedl dále, že celý výstup se soudem prý byl výsledkem politického přesvědčení soudcova, který je houževnatým národním demokratem a za tuto stranu členem obecního zastupitelstva, což prý je neslučitelno s úřadem soudcovským, a že tvrzení soudcova jsou v rozporu se skutečností a vzbudila veliký rozruch v posluchačstvu; ke konci v něm navrhl, aby ministerstvo případ vyšetřilo, sjednalo nápravu vhodným způsobem, při čemž však prohlásil, že na kárném stíháni soudce nemá zájmu, jsa přesvědčen, že politická zaujatost soudcova tím změněna nebude — a dovolává se § 9 adv. řádu.
Obviněný se nemůže pro bezvadnost svého postupu v kárném smyslu dovolávali ustanovení § 9 adv. ř.; ani jeho osobní přesvědčení o tom, že soudce při vyhlášení rozsudku prý použil věty, již pak popřel (že nabyl přesvědčení o opovržlivé povaze obviněného N-a, protože vedl průvod komunistických dětí), nemůže ho zprostiti kárné zodpovědnosti za obsah jeho oznámení. Nesejde na tom, zda soudce oné věty skutečně použil vůbec nebo tak, jak ji chtěl mí ti obviněný obhájce protokolovánu. Hlavním a podstatným obsahem oznámení proti soudci T-ovi není správnost tvrzení obviněného nebo soudce, jež pro samu obhajobu neměla významu — nýbrž obvinění soudce, že jeho udánlivě nesprávný postup vyplynul z politické zaujatosti, že obviněný pokládal úřad soudce T-a a jeho politické působení za neslučitelné a žádal nápravu. Ponechává-li zákonodárství soudci aktivní a pasivní volební právo, nelze soudci vytýkati důvodně politické přesvědčení, ani jeho aktivní uplatnění. Závadným bylo by takové uplatnění teprve, kdyby tu byly objektivní známky toho, že ovlivňuje nebo je s to ovlivnili samo rozhodování tak, že nelze míti důvěru v nestrannost soudcovu. Pro něco takového neuvedl obviněný ani dostatečného konkrétního podkladu, najmě nelze ho shledati v rozporu mezi tvrzením obviněného a protokolárním zjištěním soudcovým o obsahu ústně prohlášených důvodů odsuzujícího rozsudku. Za tohoto stavu věci nelze považovati výtku v oznámení na ministerstvo spravedlnosti proti soudci pronesenou za opodstatněnou.
Výtka politické zaujatostí a tedy stranickosti je z nejtěžších, která se může proti soudci vznésti; znamenáť výtku porušení soudcovské přísahy a může znamenati i výtku zneužití soudcovské moci úřední, jde-li o zaujetí vědomé a úmyslné. Povinnosti povolání advokátního vytčené v § 9 adv. ř. nejsou uloženy advokátu jen v poměru ke straně, nýbrž i v poměru k soudu, úřadu i případně odpůrci — k nimž musí advokát zachovali meze zákona při hájení svého klienta, jež však překračuje, podnikaje osobní útoky proti soudci.
Proto oznámení soudce pro politickou zaujatost bez dostatečného podkladu nesnáší se s povinnostmi, jež ukládá advokátu jeho povolání v § 9 adv. ř. Ale ani čest a vážnost stavu nedovoluje, by advokát neshody se soudcem využil k oznámení soudce na ministerstvo spravedlnosti, jež samo nemá pravomoci kárné, ale u něhož takové obvinění soudce jako orgánu, na němž záleží soudcovo povýšení nebo jinaké rozhodování o osobních záležitostech, by mohlo působili nepříznivě. Povinnosti a vážnosti stavu dbalý advokát by takové cesty zvolili nemohl, když mu v případě skutečného provinění soudcova je otevřena cesta ke kárnému senátu. Z těchto důvodů bylo odvolání vyhověti, zprošťující výrok napadeného nálezu změniti ve výrok odsuzující a uložiti obviněnému přiměřený trest podle § 12 kár. stát.

Citace:

Č. 216 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 567-569.