Čís. 5078.

Po stránce subjektivní vyhledává se ke skutkové podstatě přečinu podle § 1 zák. o útisku kromě vědomí pachatelova, že hrozí jinému újmou na některém z právních statků v onom ustanovení zákona uvedených, i pachatelův úmysl, vynutiti na ohroženém nějaké konání, opomenutí, nebo snášení, a pachatelovo vědomí, že nemá práva na toto konání, opomenutí nebo snášení.
Skutkové podstaty onoho trestného činu tu není, směřovala-li pohrůžka k vynucení práva pachateli příslušejícího, neb i jen práva domnělého, mohl-li se pachatel důvodně, třebas i mylně domnívati, že takové právo má.
(Rozh. ze dne 15. září 1934, Zm I 480/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 3. března 1934, jímž byl obžalovaný uznán vinným přečinem útisku podle §§ 1 a 2 zákona čís. 309/1921 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině, jakož i ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisejících jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozsoudil.
Z důvodů:
Nelze upříti oprávnění stížnosti, jež ve svých vývodech po stránce věcné uplatňuje, že subjektivní skutková podstata přečinu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, není rozsudkem zjištěna. Po stránce subjektivní vyhledává se ke skutkové podstatě přečinu podle § 1 zákona o útisku — kromě vědomí pachatelova, že hrozí jinému újmou na některém z právních statků v onom ustanovení zákona uvedených — i pachatelův úmysl, vynutiti na ohroženém nějaké konání opomenutí, nebo snášení, a pachatelovo vědomí, že nemá práva na toto konání, opomenutí nebo snášení. Skutkové podstaty onoho trestného činu tu není, směřovala-li pohrůžka k vynucení práva pachateli příslušejícího, neb i jen práva domnělého, mohl-li se pachatel důvodně, třebas i mylně domnívati, že takové právo má (srovn. rozh. čís. 4152 sb. n. s.).
Nalézací soud výslovně zjistil, že obžalovaný hrozil svědku H-ému, by na něm vynutil vrácení stavebního příspěvku 5000 Kč, zjistil dále, že obžalovaný měl nárok na vrácení příspěvku toho teprve dne 15. ledna 1934, nezabývá se však obhajobou obžalovaného, že se důvodně domníval, že mu nárok na okamžité vyplacení stavebního příspěvku přísluší. V tomto směru odvolává se zmateční stížnost na dva dopisy Č. L. záložny v P., první datovaný dne 29. srpna 1933, v němž sděluje záložna manželce obžalovaného, že družstvo jí oznámilo, že vinkuluje stavební příspěvek pro záložnu a že peníz ten bude záložně vyplacen nejdéle do 15. října 1933, druhý dopis pak z 13. října 1933, v němž záložna sděluje, že družstvo nehodlá záložně vyplatiti uvedený příspěvek, který obžalovaný záložně postoupil. Dopisy ty byly, jak plyne z rozsudku, při hlavním přelíčení přečteny, nalézací soud se však jimi po stránce subjektivní nevypořádal, nezaujal totiž k nim stanovisko s hlediska svrchu uvedeného právního názoru, zdali se obžalovaný, zejména vzhledem na první dopis záložny z 29. srpna 1933 mohl důvodně domnívati, že má nárok na okamžité vyplacení stavebního příspěvku ovšem pro záložnu, která chtěla podle druhého dopisu v případě nezaplacení zápůjčky, pro niž byl onen stavební příspěvek záložně obžalovaným postoupen, postupovati proti obžalovanému žalobou na zaplacení zapůjčené valuty.

Citace:

Čís. 5078. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 340-341.