Č. 4489.Zdravotnictví: I. * Okolnost, že byla porodní asistentka odsouzena pro zločin podle § 144 tr. zák. podmínečně, nevylučuje ve smyslu § 5 zák. ze 17. října 1919 č. 562 Sb. odnětí oprávnění k provozování babické praxe. — II. Praxe porodní asistentky spadá pod pojem živnosti ve smyslu § 30 tr. zák. (Nález ze dne 7. března 1925 č. 4699.) Věc: Jan St. v S. (adv. Dr. Alfr. Fleischner z Jablonce) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o odnětí babického diplomu. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: St-lce, která byla pro zločin podle § 5, 144 tr. z. odsouzena k 4 měsíčnímu těžkému žaláři, bylo výměrem osp-é v Jablonci n. N. z 19. července 1923 zakázáno na základě § 7, IV. oddílu zdravot. normativu (patentu z 2. ledna 1770) další provozování praxe babické v celé republice čsl. a byl jí odňat diplom babický s odůvodněním, že schází jí vzhledem k zmíněnému odsouzení pro vykonávání babické činnosti spolehlivost a důvěryhodnost. Tento výměr byl pak pořadem instancí potvrzen nař. rozhodnutím. O stížnosti uvážil nss toto: Stížnost opírá se především o to, že byl st-lce rozhodnutím presidenta republiky zbytek trestu podmínečně prominut, a dovozuje, — spatřujíc v odnětí babického diplomu následek odsouzení, — obdobně jako v řízení admin. nezákonnost nař. rozhodnutí z ustanovení § 5 zák. ze 17. října 1919 č. 562 Sb., podle něhož odkladem trestu jsou odloženy i tresty vedlejší, opatření zabezpečovací i právní následky, které trestní zákon nebo rozsudek spojuje s odsouzením. Oproti stanovisku žal. úřadu, že odnětí babického diplomu jest samostatným opatřením úřadů správních, které jest od provedeného řízení soudního zcela neodvislé, hájí stížnost názor, že nejde o takové opatření samostatné, nýbrž o následek odsouzení, jak jej má na mysli cit. zákonný předpis. Nss nemohl však dáti stížnosti za pravdu. Podle § 30 tr. z. má trestní soud, provozuje-li ten, kdo byl pro zločin odsouzen, nějakou živnost, prohlásiv rozsudek, zaslati spisy úřadu, jenž jest příslušným k propůjčení této živnosti, a má tento úřad se zřetelem na platné předpisy zaříditi odnětí živnosti, má-li za to, že bylo by povážlivým dovoliti zločinci po přestálém trestu další provozování jeho živnosti. V době, kdy vydán byl trestní zákon, byla činnost porodních bab považována za živnost. Důkazem toho jest ustanovení dekretu dvor. komory z 2. května 1809, sb. polit. zák. cís. Františka I. sv. 32 č. 44, které uvádí v seznamu živností, které mají býti pro budoucnost považovány za policejní živnosti, pod č. 38 i živnost porodních bab. Jest tedy i tato živnost zahrnuta v živnostech, o nichž mluví § 30 tr. z. Z toho, že čl. V. lit. g) uvoz. patentu k živn. ř. vyňal činnost porodních bab z ustanovení živn. řádu, nelze snad dovozovati, že by i ustanovení § 30 tr. z. neplatilo již pro porodní báby proto, že toto ustanovení mluví jen všeobecně o živnostech. Živn. řád zrušil v čl. III. uvoz. patentu starší předpisy o provozování živností jen potud, pokud nejsou v souhlasu s ustanovením živn. řádu, a dlužno z toho vyvoditi, že nenastala živn. řádem žádná změna ohledně použití předpisů dotud platných na zaměstnání uvedená v čl. V. uvoz. patentu, poněvadž nelze tvrditi, že by použití těchto předpisů nebylo lze uvésti v souhlas s ustanoveními živn. řádu. § 30 tr. z. ukládá pak politickým úřadům, aby odňaly živnost, je-li obava, že by jí bylo zneužito, při čemž slova »se zřetelem na platné předpisy« mohou jen znamenati, že tam, kde dosud obsahují zvláštní předpisy upravující dotyčná zaměstnání pro tento případ určitá ustanovení, dlužno postupovati podle těchto zvláštních ustanovení. Zakazuje-li pak § 7, IV. oddíl, zdravotního normativu z 2. ledna 1770 č. 1152 sb. všech nař. a zák. z roku 1740 až 1780, porodním babám »pod ztrátou jejich úřadu, pod tresty na cti a jinými těžkými v trestních právech vyměřenými tresty« vyhnání plodu, pak dlužno z těchto předpisů v souvislosti s § 2 zák. z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z., podle něhož přísluší politickému úřadu provádění zákonů o provozování praxe zdravotního personálu, usuzovati, že odnětí babického diplomu jest samostatným opatřením admin. úřadu, neodvislým od provedeného řízení soudního. Jde-li však o takovýto samostatný správní akt, pak nemůže se stížnost právem dovolávati § 5 zák. ze 17. října 1919 č. 562 Sb., poněvadž se toto zákonné ustanovení vztahuje výslovně pouze na právní následky, které trestní zákon nebo rozsudek spojuje s odsouzením, nikoli však též na ostatní nepříznivé následky, jež nastávají opatřeními adm. úřadu, ke kterým však patří, jak svrchu dovozeno, i odnětí babického diplomu podle zdrav. normativu z roku 1770. Stížnost namítá dále, že i kdyby bylo správným stanovisko úřadu, že jde o samostatné opatření administrativní, nemohl by úřad opříti své rozhodnutí o rozsudek trestní, nýbrž že měl provésti samostatné šetření o spolehlivosti st-lky, a spatřuje v tom, že úřad tak neučinil, vadu řízení. V tom směru opírá se stížnost zřejmě o předpis § 1, odst. 2 zák. ze 17. října 1919 č. 562 Sb., jenž stanoví, že, osvědčí-li se vinník podmíněně odsouzený v době zkušební, má se za to, že nebyl odsouzen. Tento zákon jest však zákonem výjimečným, obsahujícím určité odchylky ze všeobecných norem trestního zákona, a nutno proto vykládati jej podle jeho doslovu a smyslu. Z uvedeného ustanovení § 1, odst. 2 v souvislosti s § 5, odst. 1, však plyne jasně, že zmíněný předpis § 1, odst. 2, podle něhož jest hleděti na vinníka osvědčivšího se v době zkušební jako by nebyl odsouzen, může míti na mysli jedině, že vedle trestu, jehož výkon byl odložen, pomíjejí v tomto případě ony následky, jež odkladem trestu byly odloženy, to jest ve smyslu § 5, odst. 1, tresty vedlejší, opatření zabezpečovací i právní následky, které trestní zákon nebo rozsudek spojuje s odsouzením. Nebrání tedy zmíněné zákonné ustanovení nikterak, aby se admin. úřad opřel v takovém případě o skutkové okolnosti v trestním řízení a v tr. rozsudku zjištěné, a nelze proto dáti za pravdu stížnosti, jež shledává vadu řízení v tom, že úřad vycházel při svém úsudku o důvěryhodnosti st-lčině z okolnosti, že st-lka byla odsouzena pro zločin související úzce s jejím povoláním, a nekonal o spolehlivosti st-lčině ještě další šetření a to tím méně, že st-lka svého provinění v řízení nepopírala. Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.