Č. 4303.

Obecní úředníci. — Velká Praha. O rozsahu nároku penzionovaného obecního úředníka obce předměstské na drahotní přídavky ve smyslu usnesení pražského městského zastupitelstva z 5. prosince 1921.
(Nález ze dne 9. ledna 1925 č. 116).
Věc: MUDr. Václav L. v Ž. (adv. Dr. Jiří Milde z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o přídavek k výslužnému. Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením měst. zastupitelstva pražského z 29. prosince 1919 zmocněna byla rada městská, aby zaměstnancům obecním vyplácela nadále, bez dalšího projednávání v měst. zastupitelstvu, stejné drahotní přídavky a výpomoci, jaké poskytovati bude na příště stát svým zaměstnancům. Dne 5. prosince 1921 usneslo se měst. zastupitelstvo, aby dosavadní drahotní, nákupní a nouzové přídavky vypláceny byly i nadále v roce 1922 tak dlouho, dokud stát vypláceti bude tyto přídavky svým zaměstnancům. Podmínky pro výplatu přídavků potud platných zůstaly dle posléz cit. usnesení beze změny až na následující odchylky:
Zaměstnanec ženatý, je-li také jeho manželka buď u obce neb v jiné službě veřejné zaměstnána a sama drahotních přídavků požívá, počítá se za ovdovělého. Každý zaměstnanec obecní má dle pravidel nárok jen na jeden drahotní přídavek, který vyplácí se z té pokladny, která poukazuje jeho řádné požitky služební. Z těchto řádných drahotních, nákupních a nouzových přídavků, jež vyměřeny jsou na základě normálních požitků služebních, odpočítávají se ty drahotní, nákupní a nouzové přídavky a vypomoci, jež poukazují se zaměstnanci nebo jeho manželce z jiného titulu služebního nebo z jiné pokladny obecní nebo z jiné veřejné pokladny vůbec na základě veřejné služby a vyplácí se jemu nadále jen diference mezi těmito přídavky. Týž postup platí nadále též o příbytečném a místním přídavku, jež mimo normální příbytečné na základě řádných příjmů z obecních důchodů poukazované zaměstnanci neb manželce jeho z důvodů veřejných se vyplácejí.
V důsledku toho bylo postupem stolic správních rozhodnuto, aby st-li od 1. ledna 1922 vyplácen byl toliko rozdíl mezi drahotním, nákupním a nouzovým přídavkem, kterých používá jako městský vedoucí lékař v .... ve výslužbě a jako definitivní úředník čsl. státních drah.
O stížnosti proti tomuto podané uvažoval nss toto:
Pokud st-l vytýká po věcné stránce, že vstoupil roku 1914 do výslužby, že tudíž usnesení městského zastupitelstva pražského z 5. prosince 1921 nemůže míti vlivu na jeho práva nabytá za služby trvavší 32 let, sluší po této stránce poukázati k tomu, že jediným východiskem nároku st-le jako býv. zaměstnance obce předměstské vůči sjednocené obci pražské mohou býti toliko ustanovení zák. č. 114/20. Že nař. rozhodnutí s touto normou není v souladu, st-l však netvrdí.
S téhož hlediska nutno i řešiti otázku, která tvořila již předmět rozhodování stolic autonomních, totiž co sluší vyrozumívati pod pojmem vyjádřeným slovem »zaměstnanci obecní«, jehož užívá usnesení měst. zastupitelstva z 5. prosince 1921, o které se nař. rozhodnutí opírá. Stížnost tvrdí, že zmíněný výraz značí toliko osoby v činné službě, nař. rozhodnutí tomu odpírá, dovozujíc, že slovem tím sluší vyrozumívati veškeré úředníky a zřízence, jimž přísluší charakter veřejnoprávního zaměstnance bez ohledu na to, je—li v aktivitě či v pensi.
Nss uznal právní stanovisko zaujaté žal. úřadem za správné.
Tomu svědčí předem předpis § 80 obecního statutu pražského (zák. z 27. dubna 1850 č. 85), stanovící ve svém posledním odstavci, že ohledně pensionování obecních zaměstnanců platí, pokud není ustanoveno ničeho jiného, předpisy dané pro státní zaměstnance.
Pro poměr zaměstnance obce pražské daného do výslužby jest dle toho rozhodným hledisko zákonodárství státního, pokud ovšem obec v mezích své pravomoci nestanoví něčeho odchylného.
Veřejný státní zaměstnanec pensionováním nepozbývá povahy státního zaměstnance, jeho služební, t. j. zaměstnanecký poměr k státu vstupem do výslužby doznává sice určitých změn, nezaniká však. To plyne již ze zařazení předpisů o přeložení na odpočinek do všeobecné služ. pragmatiky, jež se uvádí jako zákon o služebním poměru státních úředníků a sluhů, jmenovitě však do oddílu III a IV cit. zákona, pojednávajícího předem o změnách služ. poměru, t. j. o přeložení, směně služby, dání mimo službu, dovolené s čekatelným, kvieskování a konečně o pensionování, zcela odlišně od zrušení služ. poměru projednávaného v § 84.—86. cit. zák., ve kterémžto poslednějším jest nepochybně a určitě naznačeno, že poměr odpočivný jest zahrnut pod pojmem poměru služebního.
Služ. pragmatika pro úředníky a služebníky hlavního města Prahy nestanoví vůbec ničeho, z čeho by se dalo souditi na odlišné nazírání po této stránce. Právě naopak, jednajíc v § 78 o úpravě odpočivných a zaopatřovacích požitků zaměstnanců neb pozůstalých po zaměstnancích odešedších do výslužby před 1. říjnem 1919, užívá v odst. 2. k označení pensistů výslovně výrazu »zaměstnanec« bez každého dalšího přívlastku.
Z předeslaných vývodů plyne tudíž, že z předpisů upravujících poměry zaměstnanců obce pražské před vydáním usnesení z 5. prosince 1921 nelze dovoditi, že pod pojmem »zaměstanců« nutno vyrozumívati toliko zaměstnance v činné službě, nýbrž právě naopak, že do tohoto hromadného označení sluší pojímati veškeré osoby, stojící vůči obci v poměru zaměstnaneckém jakéhokoliv druhu, tedy jmenovitě v poměru jak činném, tak i odpočivném. Na tom nezměnil ničeho ani zákon č. 114/20 již shora uvedený. Je-li tomu tak, pak nelze ani shodnému výrazu, jehož užívá usnesení měst. zastupitelstva z 5. prosince 1921, jež se podává jako norma, měnící předpisy dosavadní, podkládati význam jiný, jmenovitě ne užší, než jaký má a měl v oněch normách, které jím měly býti změněny. Pak ovšem nelze uznati ani výtku stížnosti, že nař. rozhodnutí odporuje platnému právu, důvodnou, pročež bylo nutno stížnost i v tomto bodě zamítnouti jako neopodstatněnou.

Citace:

Č. 4303. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 182-184.