Č. 4403.

Řízení před nss-em: * Stížnost nestane se bezpředmětnou tím, že naříkané rozhodnutí bylo zrušeno úřadem k tomu nepříslušným.
Domovské právo. — Administrativní řízení (Slovensko): Může župní úřad z moci dozorčí zrušiti usnesení městské rady o nabytí domovského práva jakož i domovský list starostou vydaný?
(Nález ze dne 12. února 1925 č. 18.454/24.)
Prejudikatura: Boh. 1016, 2272 adm. a j.
Věc: Béla St. v K. proti župnímu úřadu v Košicích o domovskou příslušnost.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud žal. úřad zrušil usnesení městské rady k-ské ze 6. listopadu 1915, zrušuje se pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 5. listopadu 1915 zažádal st-l u městské rady města K. o přijetí do svazku občanů uváděje, že bydlí tam déle než 10 let, jsa úředníkem dělnické nemoc. pokladny. Narodil se ve Velkém Bečkereku v Maďarsku roku 1884.
Usnesením ze 6. listopadu 1915 městská rada přijala st-le do svého svazku a purkmistr města vydal mu dne 11. listopadu 1915 úřední osvědčení, že na základě tohoto usnesení je příslušníkem města K.
Dne 12. dubna 1921 vydal starosta v K. st-li domovský list, jímž potvrdil, že st-l má tamtéž od roku 1907 domovské právo na základě § 13 zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., a usnesení obecního výboru z r. 1915 s dodatkem, že tento list vystavuje se k účelu legitimace příslušnosti a že platí do 11. dubna 1925.
Zprávou z 12. listopadu 1923 zakročil měst. notářský úřad v K. při přezkoumání domovské příslušnosti nově zvolených členů měst. zastupitelstva u žal. úřadu o rozhodnutí stran ztráty st-lova státního občanství a domovské příslušnosti uváděje, že st-l bydlí tamtéž od roku 1903, a měl předepsanou daň v létech 1905/1911, jíž však neplatil. Do svazku obce K. byl přijat usnesením ze 6. listopadu 1915. Nabyl tudíž téhož dne domovského práva v K. a měl si proto podati žádost o přiznání čsl. státního občanství. Neučinil-li tak, není zdejším občanem a tedy ani k-ckým příslušníkem.
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že na základě vl. nař. č. 5377/23 zrušuje platnost rozhodnutí měst. rady k-cké ze 6. listopadu 1915 i domovského listu z 12. dubna 1921 z důvodu, že st-l nepřispíval k městským břemenům přes to, že mu v době 1905—1911 byly vyměřeny příspěvky k břemenům těm, nemohl tedy nabýti domovského práva podle § 10 zák. čl. 22. z 1886 před 1. lednem 1910 a příslušnost nabytá 6. listopadu 1915 není platná podle § 1 zák. č. 236 z 1920. Svému výroku připojil žal. úřad právní poučení, že z tohoto konečného rozhodnutí přípustno je odvolání k ministrovi do 15 dnů od doručení.
Krom stížnosti k nss podal st-l také odvolání k min. pro Slov., žádaje, aby rozhodnutí župního úřadu bylo zrušeno, a aby župní a notářský úřad v K. byly poukázány, vystaviti a vydati mu domovský list.
Rozhodnutím z 11. června 1924 vyslovil ministr, že k odvoláni st- lovu mocí svého práva dozorčího 1. zrušuje rozhodnutí župního úřadu, pokud jím bylo vysloveno, že se zrušuje platnost usnesení měst. rady v K. ze 6. listopadu 1915, jímž byl st-l přijat do domovského svazku města a to pro nezákonitost a zmatečnost; 2. nevyhovuje odvolání a ponechává rozhodnutí v platnosti, pokud jím byl prohlášen za neplatný domovský list vydaný st-li starostou města K. dne 12. dubna 1921, jímž bylo potvrzeno, že st-l má tam domovské právo na základě § 10 zák. čl. 22 z 1886 od roku 1907.
Rozhoduje o stížnosti podané do rozhodnutí župního úřadu v Košicích z 22. listopadu 1923, nss musil předem přihlédnouti k okolnosti, že podle správních spisů st-l krom stížnosti k tomuto soudu podal také proti témuž rozhodnutí odvolání k min. pro Slov., jenž také skutečně, jak svrchu vylíčeno, o odvolání tom meritorně rozhodl. Ježto proti tomuto rozhodnutí ministra stížnost u nss podána není, nemůže se sice soud ten zabývati jím jako přímým předmětem své kognice (arg. § 5 zák. o ss), čímž mu však není bráněno, aby řešil jeho povahu a právní význam s hlediska otázky prejudicielní, pokud toho potřebuje k rozhodnutí o stížnosti podané do předchozího rozhodnutí úřadu župního. V tomto směru pak naskýtají se otázky dvě, jednak totiž, pokud by rozhodnutím ministra bylo rozhodnutí župního úřadu odstraněno, a tudíž nároku st-lovu v tomto bodu dodatečně vyhověno (§ 44 zák. o s. s.), čímž by se stala stížnost bezpředmětnou, jednak pak otázka s hlediska § 5 cit. zák. o ss, kterým z rozhodnutí těch byl spor vyřešen pořadem přípustných správních instancí a které z nich mohlo by tudíž přezkoumáno býti tímto soudem.
Z porovnání obou jest patrno, že rozhodnutí župního úřadu nebylo ministrem změněno potud, pokud vyslovilo zrušení st-lova domovského listu z 12. dubna 1921, a že tudíž v tomto směru nemůže býti řeči o dodatečném uspokojení st-lovu. Mohlo by tak tomu býti pouze v 1. bodu nař. rozhodnutí, pokud totiž župní úřad zrušil také usnesení k-cké měst rady ze 6. listopadu 1915, neboť v tomto bodu ministr rozhodnutí to zrušil a v tomto směru je odstranil.
Po názoru nss-u však i zde bylo by lze mluviti o dodatečném uspokojení st-lovu jen tehdy, kdyby stalo se tak úřadem k tomu příslušným, jehož výrok by mohl nabýti také hmotné právní moci a založiti právní účinky, což souvisí s druhou z daných otázek, pokud totiž ministr byl vůbec oprávněn v daném sporu zakročiti, ať již pořadem instančním, ať mocí svého práva dozorčího.
Nss zodpověděl otázku tu záporně.
Nebyl-li však ministr pro Slov. příslušným, aby vystupoval ve věci domovské příslušnosti podle § 10 zák. čl. 22. z 1886 ani jako řádná instance, ani mocí svého dozorčího práva, jeví se jednak rozhodnutí župního úřadu býti rozhodnutím konečným po rozumu § 5 zák. o ss, jednak pak nelze výrok ministra, pokud jde o první bod jeho rozhodnutí, pokládati za úřední akt schopný právní moci a tudíž způsobilý, aby založil právní účinky vůbec; nemohl je založiti tedy ani v tom směru, že by v zrušení rozhodnutí úřadu župního bylo možno spatřovati dodatečné uspokojení st-lova nároku podle § 44 zák. o ss. Proto není překážky, aby nss učinil nař. rozhodnutí v tomto bodu předmětem své kognice.
Pokud jde o druhý bod rozhodnutí ministra pro Slov., totiž zrušení domovského listu vydaného st-li dne 12. dubna 1921, připouštěla se podle § 24 č. 1 zák. 26 z 1896 stížnost k ss v záležitostech podle § 17 zák. čl. 22 z 1886, totiž v otázkách vydání domovského listu obcí jednotlivcům, již proti výroku správního výboru právě tak, jako podle § 23 cit. zák. čl. 26 v záležitostech podle § 9, 10, 11 a 164 zák. čl. 22. z 1886. Poněvadž pak na místo výboru toho nastoupil po rozumu § 6 zák. z 29. února 1920 č. 126 Sb. župní úřad, jest tento úřad instancí konečnou, když instanční postup ani v tomto směru rozšířen nebyl. Je-li však spornou věc i v tomto směru pokládati za vyřešenou již rozhodnutím župního úřadu, může toto býti k podané stížnosti po rozumu § 5 zák. o ss samostatným předmětem přezkoumání nss-em bez ohledu na to, že snad v téže věci bylo pak k dovolání vydáno ještě rozhodnutí další úřadem k tomu nepříslušným.
Pokud pak ministr potvrzuje zrušení domovského listu st-lova vyslovené župním úřadem, dovolává se svého dozorčího práva, jest okolnost ta spor nyní řešený bezvýznamnou, když by v tom směru právě nešlo o rozhodnutí pořadem přípustných řádných instancí po rozumu cit. § 5 zák. o ss, nýbrž — jak ostatně i z obsahu rozhodnutí je patrno, — o samostatnou emanaci úřadu, opírající se o tvrzené dozorčí právo, jež by tedy mohla býti opět samostatným předmětem stížnosti k nss.
Zabývaje se nař. rozhodnutím župního úřadu, dal se nss vésti těmito úvahami:
Jak svrchu uvedeno, přijala měst. rada st-le usnesením ze 6. listopadu 1915 k jeho žádosti do svého svazku a starosta téhož města vydal mu, odvolávaje se na toto usnesení, dne 12. dubna 1921 domovský list. Žal. úřad zrušil svým výrokem oba tyto akty, a to v roce 1923, tudíž dávno po tom, kdy nabyly formelní právní moci, ačkoli jde o dva samostatné úřední úkony různých orgánů, omezil se na společné důvody vrcholící v tom, že st-l nenabyl před 1. lednem 1910 v K. domovského práva z titulu § 10 zák. čl. 22. z 1886 a že jeho domovské právo, nabyté tamtéž dne 6. listopadu 1915, je neplatné.
Poněvadž, jak uvedeno, z doslovu nař. rozhodnutí není zřejmo, o který z důvodů těch úřad ten který z obou bodů svého výroku opřel, jest zkoumati, pokud by důvody ty k oněm bodům vůbec mohly přiléhati a usuzovati z toho na právní stanovisko úřadu.
Postupuje tímto způsobem, dospěl nss k tomuto závěru:
Otázky, zda st-l nabyl domovského práva v K. již před 1. lednem 1910, se usnesení ze 6. listopadu 1915 vůbec nedotýká, neboť se jí nezabývá a neobsahuje nic, z čeho by se dalo souditi, že domovské právo již po dobu před 1. lednem 1910 st-li přiřknouti chtělo, neboť se nezmiňuje vůbec o době, od které by bylo st-le pokládati za tamního příslušníka. Poněvadž pak, jak již svrchu uvedeno, usnesení ono ani § 10. zák čl. 22. z 1886 se nedovolává a žádných časových dat neobsahuje, právě tak jako vysvědčení vystavené v základě onoho usnesení purkmistrem k-ckým dne 11. listopadu 1915, nepodávají spisy nejen přímo, nýbrž ani nepřímo nic, z čeho by bylo lze souditi, že měst. rada usnesením tím byť i jen chtěla založiti st-lovu domovskou příslušnost do K. již od doby, předcházející 1. lednu 1910.
Neobsahuje-li však ono usnesení vůbec výroku žal. úřadem do něho vkládaného, že totiž st-l nabyl domovského práva v K. v základě § 10 zák. čl. 22. z 1886 právě již před rokem 1910, nemohl by žal. úřad již proto opříti svůj kasační výrok o domnělou nezákonitost tohoto závěru, který předmětem usnesení toho nebyl a výrazu v něm vůbec nedošel, nehledí-li se ani k tomu, že šlo o pouhou nezákonitost, nikoli zmatečnost onoho usnesení, jak žal. úřad se mylně domnívá.
Nss bylo tudíž zkoumati, zda a pokud onen kasační výrok žal. úřadu nalézá snad dostatečné opory v druhém z důvodů, na něž by z doslovu výroku toho bylo lze souditi, že totiž zrušiti jest usnesení měst. rady k-cké ze 6. listopadu 1915 již proto, že st-l domovského práva v jeho základě platně nabytého opět pozbyl. Nss neshledal v tomto směru vůbec nutným uvažovati o správností názoru žal. úřadu, že osoby nabyvší platně domovského práva v některé obci ležící na území slovenském v době po 1. lednu 1910, na něž se tudíž nevztahovalo ustanovení § 1 č. 1 zák. č. 236/1920, pozbývají práva toho již tím, že se jim nedostalo z jakéhokoliv důvodu čsl. státního občanství, neboť i kdyby tomu tak bylo, šlo by pouze o okolnost později nastalou, z níž — za předpokladu, že by závěr žal. úřadu byl správný — bylo by lze dovozovati toliko bezúčinnost onoho aktu ex post pro budoucnost, nikoli však jeho neplatnost, totiž původní již neschopnost nabýti právní moci a absolutní nezpůsobilost založiti právní účinky.
Poněvadž pak není positivní právní normy, jež by opravňovala žal. úřad, aby z úřední moci zrušil úřední akt, jednou platně provedený pro jeho případnou, dodatečně nastavší bezúčinnost, a ježto o absolutní zmatečnosti aktu toho, jež by úřad ke zrušení aktu toho v mezích dozorčího práva opravňovala, jak uvedeno, řeči býti nemůže, nenalézá nař. rozhodnutí v tomto směru opory v zákoně, pročež je bylo, pokud žal. úřad jím zrušil usnesení měst. rady ze 6. listopadu 1915, zrušiti jako zákonu odporující podle § 7 zák. o ss.
Žal. úřad zrušil však svým rozhodnutím také st-lův domovský list z 12. dubna 1921. Pokud by tak byl učinil pouze v důsledku první části svého rozhodnutí, jímž vyslovil neplatnost usnesení měst. rady z roku 1915, o něž list ten se opírá, nebylo by lze závěru tomu přiznati oprávněnost, když nss, jak právě dovozeno, uznal nezákonitost této premisy.
Z doslovu onoho domovského listu s jedné a důvodů připojených k nař. rozhodnutí s druhé strany jest však důvodně souditi, že úřad přihlédl při tom ještě k momentu dalšímu, jímž se dal vésti ke svému kasačnímu výroku, a že rozhodující byla mu ve směru tom okolnost, že listinou tou jest dokumentováno, že st-l nabyl domovského práva v K. již roku 1907.
Posuzuje tuto část nař. rozhodnutí s tohoto hlediska, uvážil nss, že podle § 17 zák. čl. 22 z 1886 jest domovský list pouhým certifikátem o domovské příslušnosti, tudíž pouhým listinným dokladem a průkazem o tom, že ta která osoba skutečně požívá v obci domovského práva. Předpokládá tedy listina ta domovské právo pro osobu tu již existující, aniž je však sama zakládá. Již tím je dáno, že listina taková musí odpovídati danému již skutečnému stavu jak po stránce věcné tak i právní a že tudíž její vnitřní hodnota a průvodní moc podmíněna je jejím souhlasem se skutečností.
V daném případě usnesení městké rady k-cké, jehož se domovský list dovolává, neobsahuje vůbec žádných dat, pokud jde o otázku, od které doby jest st-l domovským příslušníkem v K. Usnesení to nedovolává se dále žádného ustanovení zákonného, o něž se opírá a zejména nepodává základu pro bezpečný úsudek, zda jde o domovskou příslušnost založenou dle § 12 zák. čl. 22 z 1886, či snad podle § 10 téhož zákona.
Pokud tudíž domovský list, o nějž jde, prohlašuje, že st-l má domov- ské právo v K. již od roku 1907, není pouhým osvědčením dokumentujícím onen úřední akt měst. rady a právní a skutkový stav z aktu toho, tak jak se stal, vyplývající, totiž prostě domovskou příslušnost st-lovu v městě tom, nýbrž snaží se osvědčiti ještě okolnost další, ak tem tím nevyslovenou a nutně nezaloženou, totiž počáteční dobu oné příslušnosti rokem 1907.
Poněvadž usnesení měst. rady, jehož se starosta města K. při tom dovolal, vydáno bylo nesporně až v roce 1915, mohl starosta, vydávaje onen domovský list, k dřívějšímu počátečnímu datu příslušnosti té dospěti toliko tím způsobem, že viděl v usnesení tom nikoli nesporně konstitutivní akt dle § 12 cit. zák. čl., nýbrž nabytí domovské příslušnosti podle § 10 téhož čl. a přikládaje mu povahu pouze deklaratorní zkoumal, kterým okamžikem splněny byly podmínky v tomto § stanovené.
Tím překročil však hranice svého oprávnění, omezeného pouze na vydání domovského listu jakožto průvodní listiny o stavu vyplývajícím z onoho usnesení měst. rady a v jeho mezích a osoboval si pravomoc řešiti otázky, zapadající do kompetence orgánů jiných.
Ale pak zjištění domovského listu, že st-l jest domovským příslušníkem města K. již od roku 1907, nemá povahy průvodního dokumentu, nýbrž jest samostatnou emanací starosty ve věci, k jejímuž řešení byl absolutně nepříslušným, kterýžto nedostatek zakládá zmatek bránící, aby listina ta mohla v tomto směru nabýti právní moci a založiti právní účinky.
Dospěl-li tedy žal. úřad k závěru o neplatnosti domovského listu, jímž starostou města K. je potvrzeno, že st-l má tam domovské právo již od roku 1907, a vyslovil-li proto mocí svého dozorčího práva (§ 6 zák. z 29. února 1920 č. 126 Sb.), tuto neplatnost, nelze v tom spatřovati bezprávný zásah do subjektivního práva st-lova, a bylo stížnost v tomto směru zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž bylo zabývati se ještě otázkou, zda a pokud by výrok ten byl kryt také meritorními důvody, jež úřad ve svém rozhodnutí uvedl.

Citace:

č. 4403. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 383-388.