Č. 4718.

Státní zaměstnanci: Předpis článku 5 č. 3 vl. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb. jest v rozporu se zákonem, pokud určuje, že ženatým státním zaměstnancům, jichž manželka jest ve veřejné službě a požívá drahotní přídavek, příslušejí přídavky na děti až počínajíc druhým dítětem.
(Nalez ze dne 19. května 1925 č. 9834.)
Věc: Václav Z., učtel obecné školy v P. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o přídavek na dítě. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody. Zšr v Praze rozhodla výnosem z 20. července 1923 takto: »Učitel Václav Z. v P. jest ženatý, otec dvou dětí, které ještě nepřekročily 18. roku věku svého; sám jest dnem 1. ledna 1923 zařaděn do požitků 8. hod. třídy 1. plat. stupně, a jeho manželka, jakožto def. industriální učitelka do 8. hodn. třídy 3. plat. stupně. Byl mu okr. škol. výborem přiznán přídavek na děti toliko pro jedno dítě, kdežto on vznáší nárok na přídavek na děti pro dvě děti. Zšr přiznává mu, ježto jest ženatým veřejným zaměsnancem, jehož manželka požívá jakožto def. industriální učitelka plného drahotního přídavku podle 8. hodn. třídy, 3. stupně plat., jednotný drahotní přídavek po rozumu § 6, odst. 7 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. ve výměře stanovené pro ovdovělé zaměstnance s případným rozdílem. Pokud se dotýče otázky v tomto případě sporné stran přídavku na děti, vyslovuje článek 5. odst. 3 vl. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb., že přísluší ženatým zaměstnancům, jimž se jednotný drahotní přídavek pro ovdovělé zaměstnance vyplácí dříve uvedeným způsobem, přídavky na děti až počínajíc druhým dítětem, tudíž po rozumu § 4 posl. odst. nejprv cit. zákona. V tomto smyslu jest postup ošv-u správný.«
Rekurs proti tomu podaný zamítlo min. škol. nař. rozhodnutím z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Přídavky na děti přiznávané státním zaměstnancům ustanovením prvého odstavce § 4 zák. č. 394/1922 přísluší jim, jsou-li ovdovělí podle druhého odstavce tohoto §u teprv počínajíc druhým dítětem. Cit. zákon neobsahuje ustanovení, podle něhož by uvedené normy, týkající se zřejmě jen skutečně ovdovělých zaměstnanců, mohlo býti používáno též v neprospěch oněch zaměstnanců, jež snad jest v určité relaci klásti na roven ovdovělým proto, že k jejich manželce nelze z positivního předpisu zákona přihlížeti (srovnej bod 1. odstavec 7 § 6 zákona). Naopak zákon (bod 1. odst. 3 § 6) toliko stran jednotného drahotního přídavku (§ 5) stanoví, že ženatým státním zaměstnancům, jejichž manželky jsou samostatně výdělečně činný, přísluší tento přídavek ve výměře stanovené pro ovdovělé zaměstnance. Podobně stanoví bod 1. odst. 7 § 6 jen stran jednotného drahotního přídavku, že ženatým státními a jiným veřejným zaměstnancům v činné službě neb ve výslužbě, jejichž manželka sama požívá drahotního přídavku a případně výpomocí 7 důvodu, že jest v jakékoliv veřejné neb této na roven postavené činné službě nebo byla v takové službě a má výslužné, bude zmíněný přídavek vyplácen ve výměře stanovené pro ovdovělé zaměstnance. Když dále bod 3. cit. § 6 pro posuzování nároku na přídavky na děti dovolává se výslovně jen předpisu bodu 1. odst. 1, 2, 4, 6, 8 a 9 tohoto §u a nikoli tedy předpisů odstavce 7, jest zřejmo, že ani svrchu uvedený předpis odst. 7 vyslovující omezení zaměstnanců, tam jmenovaných, v jejich nároku na vlastní drahotní přídavek nepůsobí na rozsah nároku zaměstnancova na přídavek na děti. Posléze tak nepůsobí ani ustanovení prvého odstace § 15 cit. zák., které sice praví, že ustanovení § 6 (všobecně) platí obdobně také pro nárok na přídavek na děti, avšak omezuje tuto disposici výslovně na přídavky k odpočivným a zaopatřovacím požitkům (§ 15 jest také zařaděn v druhém dílu zákona, pojednávajícím o odpočivných a zaopatřovacích požitcích).
S hlediska zákona jest tudíž — jak stížnost právem namítá — nepřipustilo omezovati přídavky na děti, přiznávané § 4 zásadně na každé nezaopatřené dítě do nejvyššího počtu šesti, z důvodu, že manželka zaměstnancova, jakožto veřejná zaměstnanka, požívala sama jednotného drahotního přídavku, ze dvou dětí jen na jedno z nich resp. začínati teprv s přiznáváním až počínajíc druhým dítětem. Opačný předpis 3. odst. 5. článku vl. nař. č. 34/1923, vydaného k provedení zák. 394/1922, pokud normuje, že (aktivním) ženatým státním zaměstnancům, jimž vyplácí se jednotný drahotní přídavek ve výměře pro ovdovělé zaměstnance podle § 617 zák., protože se z důvodů tam uvedených k manželce nepřihlíží, příslušejí přídavky na děti až počínajíc druhým dítětem (§ 4 zák.), jest bezúčinným, jsa v rozporu se zákonem.
Když žal. úřad rozhodl podle názoru vysloveného v předpisu 3. odst. 5. čl. vl. nař. č. 34/1923 a opíraje svůj výrok jen o tento názor, jest jeho rozhodnutí v rozporu se zákonem a slušelo je zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž měl nss podnětu zabývati se dalším obsahem stížnosti k němu podané.

Citace:

č. 4718. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 990-992.