Č. 4446.

Spolkové právo. — Administrativní řízení: O přípustnosti poplatku za státní dozor nad akciovou společností.
(Nález ze dne 24. února 1925 č. 3655.)
Prejudikatura: Boh. 137 adm.
Věc: Firma »Falkenauer Kohlenbergbau A. G.« v Praze (adv. Dr. Jar. Nebesář z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací (báňský rada Dr. Jiří Fiala) o poplatek za státní dozor.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Výnosem ze 16. října 1922 prohlásil min. veř. prací, že podrobuje v dohodě s min. vnitra a fin. stěžující si akc. společnost stát. dohledu ve smyslu cis. pat. z 26. listopadu 1852 č. 253 ř. z., ustanovuje vládním komisařem min. radu Dra K. a stanoví poplatek za vykonávání státního dohledu částkou Kč 4000 ročně, již dlužno zapravovati od 1. listopadu 1918 počínaje v kalendářních čtvrletních lhůtách předem pošt. šekovým úřadem v Praze na účet fin. ředitelství v Praze.
Žádost stěžující si společnosti, aby datum, od kdy poplatek vládnímu komisaři má býti placen, změněno bylo z 1. listopadu 1918 na 1. listopadu 1922, poněvadž prý jde patrně o omyl, zamítlo žal. ministerstvo nař. rozhodnutím, v němž st-lce sdělilo, že předepsání poplatku za vykonávání státního dozoru (nikoli poplatku vládnímu komisaři) ode dne 1. listopadu 1918 nezakládá se na omylu, nýbrž jest správné, a dodalo: »Dozorčí poplatek sluší pokládati za náhradu výloh spojených se všeobecným výkonem státního dozoru ve smyslu § 22, odst. 1 prvé věty zák. z 26. listopadu 1852 č. 253 ř. z., pročež podmínkou uložení povinnosti zapravovati takový dozorčí poplatek není ustanovení vládního komisaře k výkonu přímého státního dozoru. Ježto pak státní správě republiky čsl. výkon dohlédacích práv nad tuzemskými podniky společnosti přísluší nesporně od ústavního převratu, jest uložení poplatku od 1. listopadu 1918 plně odůvodněno«.
Stěžující si společnost, podvolujíc se uložené jí povinnosti platiti státní pokladně poplatek za vykonávání státního dozoru za dobu od 1. listopadu 1922, napadá nař. rozhodnutí jen potud, pokud se jí ukládá povinnost zaplatiti tento poplatek také za dobu od 1. listopadu 1918 do 1. listopadu 1922.
O stížnosti té uvážil nss:
Žal. úřad opřel rozhodnutí své jen o všeobecné předpisy, zejména o ustanovení § 22, odst. 1 druhé věty zák. z 26. listopadu 1852 č. 253 ř. z.
V tom směru vyslovil však nss již ve svém nál. Boh. 137 adm. právní náhled, že ukládati stranám povinnost k náhradě nákladů způsobených vykonáváním všeobecného dozoru státního lze jen na základě a v mezích positivních předpisů zákonných, že však takovéhoto positivního předpisu, pokud jde o výkon státního dozoru nad spolky, nelze nalézti ani v zákoně spolkovém ani v jiné platné normě. Soud neměl příčiny, aby od tohoto právního náhledu se uchýlil. Ve svém odvodním spisu brání se sice žal. úřad v ten smysl, že v daném případě nejde o dozor všeobecný, nýbrž o dozor zvláštní, omezený na určitý okruh spolků. Leč obraně této nemohl soud přiznati váhy, neboť třeba dozor tohoto směru a způsobu nevykonává nad každým útvarem spolkovým, přece nejde tu o dozor buď co do obsahu nebo co do organisace dozorčího orgánu individualisovaný, nýbrž o dozor, který postihuje celý určitý druh spolků. Takovýto dozor však nelze kvalifikovati jako dozor zvláštní, podobně jako není dozorem zvláštním úřední dozor vykonávaný nad jinými druhově určenými subjekty úřednímu dozoru podrobenými (srov. na př. dozorčí předpisy práva živnostenského, dozor nad svazy územní samosprávy a pod.). I zde nese útraty tohoto dozoru zásadně stát resp. vyšší svaz samosprávní, dozor vykonávající, neboť nejde o nic jiného, než o výkon úřední kompetence, a náklad s výkonem kompetence spojený náleží k výlohám správním.
Stranou zůstává arci otázka náhrady útrat komisionelních, jež lze požadovati od stran na základě a v mezích předpisů zvláštních.
Žal. úřad snaží se ovšem ve svém odvodním spise opříti povinnost stěžující si akciové společnosti k placení dozorčího poplatku též o ustanovení § 45 schválených stanov, dle něhož má stát právo uložiti společnosti roční paušální dávku za vykonávání státního dozoru. Avšak v nař. rozhodnutí nezmínil se žal. úřad ani slovem o tom, že snad dozorčí poplatek požaduje na základě tohoto statutárního ustanovení a neuvedl také, že v době, o niž jde, státní dozor nad stěžujícím si spolkem byl skutečně vykonáván. Z nař. rozhodnutí nemohla tedy st-lka poznati, o jaké ustanovení žal. úřad výrok svůj opírá, ani na jakém výkladu § 45 stanov a na jakých skutkových okolnostech rozhodnutí své založil. Tím byla však procesní posice st-lčina ztížena, neboť nemohla se ve stížnosti účinně brániti ani právními námitkami proti použití § 45 ani procesními námitkami proti zjištění rozhodných skutkových momentů, od něhož snad úřad vycházel.
V tom spočívá podstatná vada řízení, pro niž bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 6 zák o ss.

Citace:

č. 4446. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 466-468.