Č. 4800.

Zdravotnictví: I. Vysvědčení o praktickém zaměstnání v lékárně nemůže úřad straně zadržeti jediné z toho důvodu, že zaměstnání ono kolidovalo s universitním studiem a nemůže býti započteno do doby předepsané pro výcvik aspirantů. — II. Osobám, které v době povolání k činné službě vojenské byly aspiranty nebo studujcími formacie, a které po dobu více než tří let nebyly činné ve veřejné neb ústavní lékárně, může výhoda započtení válečné služby dle zák. z 8. června 1922 č. 173 Sb. býti přiznána tehdy, když po nastalém přerušení své činnosti v lékárně třeba jako aspiranti opět aspoň jeden rok byly činny a dosáhly-li hodnosti magistra farmacie.
(Nález ze dne 16. června 1925 č. 12 117).
Věc: Ph. Mag. Heribert R. v T. proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (odb. rada Boh. Zídek) o započtení válečné služby vojenské a platnosti vysvědčení.
Výrok: Nař. rozhodnuti zrušuje se dílem pro nezákonnost, dílem pro vady řízení.
Důvody: St-l požádal zsp-ou v Praze, aby mu ve smyslu zák. z 8. června 1922 č. 173 Sb. započtla do odborné činnosti lékárnické doby jeho válečné služby vojenské od 15. dubna 1915 do 8. listopadu 1918.
Zsp výnosem z 8. února 1923 prohlásila, že povoluje st-li v základě § 4 svrchu cit. zák. započtení válečné služby vojenské do odborné činnosti lékárnické v celkové výměře 3 roků, 1 měsíce a 6 dnů, jež vybývá, odpočte-li se od celkové vojenské služby v trvání 3 roků, 6 měsíců a 13 dní ona, o niž bylo zkráceno universitní studium pod předepsané čtyři semestry t. j. 5 měsíců a 7 dní.
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l odvolání, namítaje, že od celkové vojenské doby služební mohla mu odpočtena býti nejvýše doba 1 měsíce, 16 dnů, t. j. doba, o kterou složil dříve státní zkoušku než normálně zkouška ta se skládá, nikoliv doba 5 měsíců, 7 dnů.
Podáním z 29. ledna 1924 vzal st-l toto odvolání zpět, načež žal. min. nař. výnosem prohlásilo, že rozhodování o něm stalo se sice bezpředmětným, že však v základě § 60 zák. z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907 zrušuje z moci úřední rozhodnutí zsp-é jako nezákonné, ježto započtení vojenské služby válečné bylo provedeno bez zřetele k ustanovení posledního odst. § 3 zák. č. 173 z r. 1922, a uvedlo, že podle druhého odst. § 2 cit. zák. může se dostati výhod tohoto zákona jen osobám, na něž neplatí vylučující důvod obsažený v 1. větě posledního odst. § 3 zák. lékárenského, t. j. jen takovým magistrům farmacie, kteří byvše déle tří let vzdáleni odborné činnosti opětně alespoň po jeden rok ji vykonávají. Toto ustanovení platí obdobně pro výhody přiznané §em 3 zákona osobám, které v době povolání k činné službě vojenské byly aspiranty nebo studujícími farmacie. Osoby ty mohou se po dosažení diplomu magistra farmacie ucházeti o výhodu onu teprve tehdy, když prokáží aspoň jeden rok v tuzemské lékárně po magisteriu. Okolnost, že snad osoby ony po návratu z válečné činné služby vojenské dokončovaly aspirantskou praxi v lékárnách po dobu jeden rok převyšující, na tomto zákonném požadavku ničeho nemění, protože podle zákona přichází v úvahu jen odborná činnost po magisteriu konaná (§ 2 odst. 2 cit. zák.). Protože st-l tuto jednoroční činnost po magisteriu v tuzemské lékárně neprokázal, nemá ještě nároku na přiznání výhod podle cit. zák., a bylo proto rozhodnutí zsp-é zrušiti jako nezákonné.
Dále uvedl žal. úřad, že v dohodě s min. škol. prohlašuje vysvědčení o dokončení aspirantské praxe z 25. října 1921 vydané lékárníkem Mg. Ph. Karlem P. v M. za částečně neplatné, a to pokud se v něm potvrzuje aspirantská praxe kolidující se studiem universitním, tedy časová období od 1. prosince 1920 do 31. ledna 1921, od 1. března 1921 do 30. dubna 1921, od 1. července 1921 do 31. července 1921 a konečně od 1. října 1921 do 10. října 1921 t. j. celkem doba 5 měsíců a 10 dní. Tato doba kolidující se studiem universitním nesmí býti započtena do doby výuční, takže jmenovaný prokazuje výuční dobu toliko v trvání dvou roků, 7 měsíců, z čehož plyne, že st-l musí doplniti 5 měsíců, kterých se mu nedostává do praxe aspirantské praxí po magisteriu konanou.
Konečně nařídilo žal. min., aby vysvědčení vydané lékárníkem Karlem P. nebylo st-li vráceno, nýbrž bylo u úřadu zadrženo.
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l stížnost, o níž nss uvážil takto:
Nař. rozhodnutí obsahuje trojí výrok, a to 1) zrušuje z moci dozorčí rozhodnutí zsp-é a odpírá st-li jakékoliv započtení válečné služby vojenské do jeho odborné činnosti, 2) prohlašuje za neplatné vysvědčení o praktické činnosti st-lově během universitního studia a ukládá mu v důsledku toho, aby svoji praxi jako aspirant doplnil další odbornou svou činností jako magister farmacie, a 3) ustanovuje, že vysvědčení sub 2. uvedené má u úřadu býti zadrženo a nemá st-li býti vráceno.
Proti výroku prvému brání se stížnost jednak námitkou, že žal. úřad nebyl vůbec oprávněn rozhodnutí zsp-é rušiti, poněvadž rozhodnutí ono vešlo již v moc práva následkem toho, že strana rekurs proti němu podaný vzala zpět, a úřad povinen jest šetřiti práv, jež strana z rozhodnutí toho nabyla, jednak námitkou, že zrušené rozhodnutí zsp-é vydáno bylo ve shodě se zákonem a nemělo již z toho důvodu býti zrušeno.
K námitce té dlužno poznamenati, že žal. úřad pokládal rozhodnutí zsp-é za nezákonné proto, že přiznalo st-li výhodu započtení válečných let, ačkoliv mu v tom vadil vylučovací důvod dle § 3 posl. odst. zák. č. 173 z r. 1922, ježto st-l po více než tříletém přerušení praktické činnosti v lékárně nebyl dosud aspoň 1 rok jako magister v lékárně činným. St-l proti tomu namítá, že stačilo, byl-li po přerušení své praktické činnosti aspoň 1 rok třeba jako aspirant v lékárně činným, a že se nevyžaduje, aby tato jednoroční činnost spadala do doby po magisteriu.
Dle toho je na sporu především otázka, zda pro aspiranta farmacie, jenž následkem činné služby vojenské přerušil své zaměstnání v lékárně po dobu delší tří let, je k započtení služby válečné nutno, aby dosáhl hodnosti magistra farmacie a byl by pak jako magister aspoň jeden rok v lékárně zaměstnán, či zda stačí, dosáhl-li této hodnosti, a byl-li třeba před tím avšak po porušení svého zaměstnání aspoň 1 rok jako aspirant v lékárně činným. V tom směru uvážil nss takto:
Dle zák. z 8. června 1922 č. 173 Sb. má vál. služba vojenská býti započtena do oné odborné činnosti lékárnické, jíž dle § 3 bodu 4 zák. lékárnického musí se vykázati magister farmacie, aby mohl se ucházeti o koncesi lékárnickou. Osoby, které v době povolání k činné službě vojenské magistry ještě nebyly, ale byly aspiranty neb studujícími farmacie, jsou rovněž účastný této výhody, a mají i ony s určitými výhradami nárok, aby po dosažení magisteria byla jim vojenská služba válečná započtena do služby po magisteriu konané. I pro ně však platí dle § 3 posl. odst. zák. č. 173 z r. 1922 obdobně ustanovení § 2 odst. 2 tohoto zákona, totiž, že výhody oné mohou se domáhati jen tehdy, nestojí-li jim v cestě vylučující důvod dle § 3 posl. odst. lékárnického zákona. Poněvadž § 3 posl. odst. lékárnického zákona a rovněž § 2 odst. 2 zákona č. 173 z r. 1922 mají na zřeteli jen přerušení odborné činnosti po dosažení magisteria, nemůže míti ustanovení § 3 posl. odst. zákona č. 173 z r. 1922 ustanovující, že předpis právě citovaný platí obdobně i pro ty, kdož nastoupili službu jako aspiranti resp. studující farmacie, smysl jiný, než že přerušily-li tyto osoby ať již následkem činné služby vojenské či z důvodů jiných své odborné zaměstnání v lékárně po dobu delší tří let, nemohou výhody té domáhati se potud, dokud ve veřejné neb ústavní lékárně nejsou opětně činný aspoň po dobu jednoho roku. Že by tato jednoroční činnost musila nutně konána býti ve vlastnosti magistra farmacie, ze zákona neplyne, neboť ustanovení § 2 odst. 2 platí tu právě jen obdobně t. j. mutatis mutandis.
Z uvedeného plyne, že není správným názor úřadu, dle něhož jen jednoroční zaměstnání po magisteriu konané může vyloučiti účinky, jaké má na udělení výhody přerušení praktické činnosti trvající déle tří let. Z důvodů těch je výrok sub 1) uvedený nezákonný, a bylo jej již proto zrušiti, aniž bylo třeba zabývati se otázkou, zdali by žal. úřad jinak byl oprávněn, rozhodnutí zsp-é zrušiti z moci úřední.
Pokud se týče výroku sub 2) uvedeného vytýká stížnost, že úřad neprávem prohlásil vysvědčení Mg. Ph. P. za neplatné a uložil st-li dokončení aspirantské praxe, neboť jak stížnost uvádí, zaměstnání tímto vysvědčením osvědčené spadalo do doby universitních prázdnin, kdy cvičení a přednášky na universitě se nekonaly, a zaměstnání aspirantů v době universitních prázdnin min. nařízení z 5. března 1912 č. 47 ř. z. (§ 1) výslovně připouští.
Soud shledal i v tomto bodě stížnost důvodnou. Nařízení, jehož stížnost se dovolává, ustanovuje, že studující farmacie na universitě mohou býti zaměstnáni v lékární službě za vysokoškolských prázdnin. Úřad odepřel uznati jistá období praktické činnosti st-lovy za včítatelná do předepsané praxe aspirantské z důvodu, že kolidují s universitním studiem, a nespadají do doby vysokoškolských prázdnin. Proč však časová období, jichž rozhodnutí se týká, kolidují s universitním studiem, a nemohou za dobu vysokoškolských prázdnin býti považována, úřad st-li nesdělil, a není jasno, zda učinil tak proto, že ona období vůbec nejsou prázdninami ve smyslu cit. nařízení neb aspoň s prázdninami se nekryjí, či proto, že ona období spadají sice do doby vysokoškolských prázdnin, ale nemohou přes to st-li býti včítána, poněvadž výminečně i v těchto obdobích přednášky byly konány. Tím ztížil úřad nejen st-li obranu, ale i nss-u znemožnil, aby přezkoumal, zda úřad správně vykládá § 1 odst. 2 min. nař. č. 47 z r. 1912, zejména pokud se týče pojmu »vysokoškolských prázdnin«, jakož i zda skutkové zjištění, na němž úřad své rozhodnutí založil, je úplné a prosto vad uvedených v § 6 zák. o ss. Bylo proto rozhodnutí žal. úřadu v tomto bodě zrušiti dle § 6 o ss.
Konečně namítá stížnost, že úřad zadržel st-li intimát rozhodnutí zsp-é a pozastavené vysvědčení vydaná Mg. Ph. P., kteréžto doklady jsou prý majetkem st-le a nemohou mu býti odnímány.
Co se týče intimátu rozhodnutí prvé stolice sluší vytknouti, že nař. rozhodnutí neobsahuje vůbec nějakého výroku o tom, že onen intimát má býti úřadem zadržen a je tedy stížnost v tom směru nepřípustná. Důvodnou však jest stížnost pokud se týká vysvědčení Mg. Ph. P. Vysvědčení toto nezadržel úřad proto, že je nepravé, nebo že proti pravdě potvrzuje nějakou praktickou činnost st-le, která ve skutečnosti konána nebyla, nýbrž jedině proto, že jím osvědčené zaměstnání nelze včítati do předepsaného výcviku pro aspiranty. Rozhodnutí však přehlíží, že vysvědčení ono je v prvé řadě osvědčením soukromoprávního služ. poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a že i kdyby nemohlo snad platiti jako průkaz odborného výcviku tam, kde průkaz ten zákonem je požadován, přece může od st-le býti použito v jiných relacích, a k jiným účelům. Tato možnost nemůže však st-li býti odnímána, proto nemá zadržení onoho vysvědčení opory v zákoně; v důsledku toho bylo rozhodnutí v tomto bodě zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4800. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1148-1152.