Č. 4769.

Učitelstvo: Rehabilitace učitele, který byl před válkou disciplinárně propuštěn?
(Nález ze dne 5. června 1925 č. 11524.)
Věc: Zemský správní výbor v Praze proti ministerstvu školství a národní osvěty stran náhrady ušlých požitků učitele Antonína K.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Antonín K. složil zkoušku učitelské dospělosti roku 1905 a zkoušku učitelské způsobilosti roku 1912. Učil v letech 1905 až 1910 ve vlastnosti výpomocného a zatímního učitele v různých školních okresích, posléze jako zatímní učitel obecné školy v K. Rozhodnutím zšr-y z 19. října 1907 byl ze služebního místa propuštěn, stejně byl ze služebního místa propuštěn rozhodnutím zšr-y z 27. dubna 1910 a to, jak sám udává, disciplinární cestou pro styky s anarchistou a pro sepsání a rozšiřování anarchistické básně.
Po převratu domáhal se žádostí ze 17. prosince 1918 u zšr-y, odvolávaje se na výnos zšr-y z 30. října 1918, aby byl zbaven disc. trestu propuštění ze služebního místa. Zšr výnosem z 28. prosince 1918 uložila ošr-ě v Z., aby Antonína K. ustanovila zatímním učitelem na obecné škole v K., kteréžto místo zastával před propuštěním ze školní služby. Zároveň vyslovila, že není-li toto místo uprázdněno, má býti učitel K. ustanoven na místo jiné, ale téhož okresu školního. Ošr vyrozuměla Antonína K. o tomto výnosu a uvedla, že, poněvadž té doby není v K. ani v okresu žádného volného místa, může jej jmenovati hned pouze zastupujícím učitelem na některé škole okresu školního s tím, že dostane se mu nejbližšího místa zatímního, které v okresu se uprázdní, a vyzvala ho, aby jí sdělil, zdali míní takové výpomocné místo ihned nastoupiti. Potom byl Antonín K. výměrem z 29. ledna 1919 ustanoven zastupujícím učitelem v P., později zatímním učitelem na exposituře v J.
Výnosem z 1. srpna 1919 upozornila zšr ošr-u v Ž., že Antonín K. byl původně zatímním učitelem při obecné škole v K., že však místa zatímního učitele dosíci nemůže jedině z důvodu, že místa takového není. Poněvadž však byl rehabilitován, náleží mu nesporně veškeré služební požitky s místem zatímního učitele, jež původně zastával, spojené, jakých by byl požíval, kdyby potrestání nebylo, tudíž i za dobu minulou. Z toho důvodu uložila zšr ošr-ě, aby jí podala zprávu, byly-li požitky ty již poukázány nebo ne, jaké výše dosahují a stačil-li by k jich poukazu okresní školní fond.
Výměrem ošr-y z 25. srpna 1919 byl Antoní K. ustanoven na základě § 26 odst. 8 zák. z 24. února 1873 č. 17 z. z. zatímním učitelem II. třídy na exposituře v J. a byly mu požitky poukázány.
K výnosu shora uvedenému z 1. srpna 1919 uvedla ošr, že okr. škol. fond k vyplacení zadrženého služného v době persekuce nestačí.
K opětným žádostem Antonína K. za poukaz náhrady ušlých příjmů služebních, za započtení přerušované doby do služebních let a za vyměření služného tak, jakoby byl nepřetržitě vyučoval, od nastoupení svého prvního místa od 1. prosince 1905, uložila zšr výnosem z 25. října 1921 ošr-ě v Ž., aby zjistila, zda výnosem zšr-y z 28. prosince 1918 provedena byla rehabilitace či pouhá reaktivace K-ova vzhledem k tomu, že sice závadné chování, pro něž K. jako výpomocný učitel v M. na Turnovsku byl stížen disc. trestem propuštění ze školní služby vůbec, mohlo míti ráz politické povahy (stýkal se s anarchisty a přiznal se k učení anarchistickému), že však nelze pustiti se zřetele, že případ ten stal se roku 1907, tedy v době, na kterou amnestie z roku 1918, omezená pouze na válečná léta 1914—1918, se nevztahuje, a že tedy o rehabilitaci v tomto směru mluviti nelze, jde-li však o reaktivaci, nelze K-ovi přiznati nárok na ušlé požitky služební, poněvadž reaktivace nevztahuje se na mezidobí nezaměstnanosti ve službě školní.
Dalším výnosem ze 17. ledna 1922 vyslovila pak zšr toto: »Podle obsahu spisů jednacích po případě úředních záznamů byl Antonín K., zatímní učitel v K. stíhán disciplinárně a to v r. 1907 jednou a v roce 1910 po dvakráte za to, že se stýkal s anarchistou, přiznal se k učení anarchistickému jakož i že sepsal a rozšiřoval báseň obsahu anarchistického, začež byl v roce 1907 stížen disc. trestem důtky, v roce 1910 pak po opětném disc. trestu důtky potrestán propuštěním z místa služebního. Aby nového místa ve školních službách beze svolení zdejšího úřadu nemohl dosíci, bylo opatřeno zvláštním oběžníkem. V době popřevratové bylo pak k žádosti téhož Antonína K. svoleno úředně k tomu, aby byl tento učitel znovu ustanoven na místě služebním a v téže vlastnosti jako před tím. Opatření toto označeno bylo jako rehabilitace. Avšak o rehabilitaci ve vlastním slova smyslu nemůže v tomto případě se jednati, protože amnestie v době existence rakouských úřadů nebyla K. vůbec dána, amnestie pak popřevratová (z listopadu roku 1918) nemůže se vztahovati na případ tento, jsouc omezena obsahem svým na případy persekuční pro politické činy z doby válečné. Z těchto důvodů nemůže zšr vyhověti žádosti jeho za doplatek služ. požitků za dobu jeho tehdejší supsense a nezaměstnanosti a nemůže jemu také povoliti započtení tohoto mezidobí.« Za to zmocnila zšr ošv, aby K-ovi započetl ke dni jeho opětného nastoupení služby školní jeho dobu služební před jeho propuštěním, aby podle této společné doby služební, pokud se tak snad již nestalo, provedl zařazení do požitků tříd hodnostních a stupnic platových podle předpisů té které doby platných a aby jemu nedoplatky požitků služebních z tohoto zařadění, po případě přeřadění, po případe propočítání vzcházející poukázal k výplatě z okr. fondu školního. Tento výnos byl sdělen též zsv-u v Praze.
Antonín K. podal do tohoto výnosu rekurs, jemuž žal. úřad dne 20. listopadu 1922 vyhověl z těchto důvodů: »St-l byl výnosem zšr-y z 27. dubna 1910 stižen pro anarchistické smýšlení dics. trestem propuštění ze služby školní. Po převratu ustanovila jej zšr opětně v službě této, na místě služebním a v téže vlastnosti jako dříve, rozhodnutím z 28. prosince 1918, a vyslovila výnosem z 1. srpna 1919, že jmenovanému náležejí, ježto byl rehabilitován, veškeré služební požitky, spojené s místem, jež původně zastával a jakých by byl požíval, kdyby disc. trestu nebylo, tudíž i za dobu minulou. Nelze tedy na opětné ustanovení K-ovo pohlížeti fakticky jinak, než jako na řádnou rehabilitaci, kterou byl trest jeho anulován, a ježto pak není platného předpisu, na základě něhož by bylo lze náhradu ušlých příjmů služebních a započtení doby suspense do celkové služební doby rehabilitovanému učiteli odepříti, zrušuje min. v odpor vzaté rozhodnutí zšr-y a ukládá jí, aby s urychlením další opatření učinila.«
O tom byl zšr-ou vyrozuměn ošv s tím, že v příčině úhrady nákladu takto vzešlého, učiní zšr opatření v dohodě se zsv-em; opis tohoto vyřízení (z 2. prosince 1922 ) zaslala zšr zsv-u na vědomí se žádostí za projev souhlasu k úhradě výloh ušlých požitků služebních ze školního fondu. Zsv prohlásil na to přípisem z 5. února 1923, že nemůže svoliti k tomu, aby Antonínu K. byly ušlé požitky za dobu od 27. dubna 1910, kdy byl po provedeném disc. řízení pro anarchistické smýšlení propuštěn ze školní služby, do 28. prosince 1918, kdy byl opětně do školní služby přijat, nahrazeny ze školního fondu, a uvedl bližší důvody tohoto svého stanoviska. Zšr předložila toto podání min. škol., které ji však výnosem ze 7. června 1923 vyzvalo, aby o námitkách zsv-u, pokud se týkají úhrady nákladu, vyplývajícího z pravoplatného min. rozhodnutí z 20. listopadu 1922 rozhodla sama ve vlastní kompetenci. Zároveň podotklo min., že pro úhradu příslušného nákladu z peněz státních není vůbec zákonného podkladu, poněvadž zák. č. 333/20 na daný případ se nevztahuje.
Zšr na to rozhodnutím z 25. září 1923 sdělila obsah tohoto min. vynesení zsv-u a v důsledku toho, hledíc k pravoplatnému již rozhodnutí min. škol. z 20. listopadu 1922 rozhodla takto:
»Ušlé požitky za dobu od 27. dubna 1910, jež mají býti Antonínu K. dle cit. rozhodnutí hrazeny, jest povinen hraditi zsv ze školního fondu z těchto důvodů: Min. škol. rozhodnuvši výše cit. pravoplatným výnosem o náhradě ušlých požitků rehabilitovaného učitele, musilo bráti v úvahu fondy, na které má vliv a to jsou fondy zemské, v užším pojetí: zemský školní fond, jehož správcem jest zsv. O úhradě z prostředků státních nelze v tomto případě mluviti, ježto nejedná se zde o osobu, na niž by se vztahoval zákon č. 333 z r. 1920, po případě nař. č. 366 z r. 1920 a mimo to sluší také uvážiti, že by školské úřady k rozhodování o náhradě nebyly kompetentní. Pokud se týče stanovení výše náhrady, bylo by snad přihlížeti k tomu, zda a jaké příjmy jmenovaný učitel měl v době od své suspense do svého znovupřijetí do školní služby«.
Z tohoto rozhodnutí podal zsv odvolání, které bylo nař. rozhodnutím zamítnuto, poněvadž nař. rozhodnutí zšr-y stalo se v důsledku a provedením pravoplatného výnosu min. z 20. listopadu 1922.
Do tohoto rozhodnutí směřuje stížnost zsv-u, o níž nss uvážil takto: — — —
Výnosem žal. min. z 20. listopadu 1922 byl vysloveno, že »na opětné ustanovení Ant. K. jest pohlížeti jako na řádnou rehabilitaci, kterou někdejší disc. trest byl anulován« a že »nelze rehabilitovanému učiteli odepříti náhradu ušlých příjmů služebních a započtení doby suspense do celkové doby služební.« Tímto výnosem bylo tedy nejvyšší instancí školskou rozhodnuto, že Antonínu K. v jeho vlastnosti učitele národní školy přísluší nárok na zápočet určité doby předchozí a nárok na doplacení ušlých příjmů scilicet učitelských. O tomto rozhodnutí žal. úřadu byl stěžující si zsv zpraven přípisem zšr-y z 2. prosince 1922; nemínil-li tedy zsv ve své vlastnosti zástupce platitele osobního nákladu na školství národní výrokem tímto se spokojiti, byl by ovšem mohl do něho podati stížnosti na nss, kterou by však byl, aby mohla míti úspěch, musil podati ve lhůtě 60 dnů (§ 14 zák. o ss) od doručení onoho intimátu zšr-y z 2. prosince 1922. To však zsv neučinil, naopak podal jen shora zmíněné vyjádření z 5. února 1923 k zšr-ě. Výrok žalovaného úřadu z 20. listopadu 1922 a shora uvedený obsah jeho, který jako rozhodnutí nejvyšší příslušné instance vešel svým doručením zsv-u, i vůči tomuto zsv-u v právní moc, v této právní moci setrval a stal se uplynutím shora zmíněné 60denní lhůty pro zsv před nss nenaříkatelným.
Na tom nemůže nic změniti ta okolnost, že shora zmíněné rozhodnutí žal. úřadu z 20. listopadu 1922 neukládá výslovně zsv-u resp. fondům jím zastupovaným závazek, aby nesly finanční důsledky onoho výroku o zápočtu doby a o náhradě ušlých požitků.
Neboť rozhodne-li min. škol. o rekursu příslušníka učitelstva národního školství ve věci zápočtu do služební doby učitelské a o požitkových nárocích učitele, pak nastanou ovšem pro příslušné konkurenční činitele, nedosáhnou-li včasnou stížností na nss změny tohoto rozhodnutí, samo sebou a i bez výslovného uložení z onoho rozhodnutí ony platební důsledky, které z obsahu takovéhoto rozhodnutí vzhledem k zákonným předpisům konkurenčním pro jednotlivého konkurenčního činitele plynou.
Stejně na tom nemůže měniti nic tak okolnost, že zšr, intimujíc zsv-u min. rozhodnutí z 20. listopadu 1922, učinila tak »se žádostí za projev souhlasu k úhradě výloh ušlých požitků služebních ze školního fondu«. Neboť připomenutím tím nemohla zšr měniti ani povahu, obsah a dosah onoho min. rozhodnutí z 20. listopadu 1922, ani nemohla vyloučiti nebo pozměniti důsledky, které z onoho rozhodnutí z 20. listopadu 1922 dle zákona pro zsv plynuly; naopak ono připomenutí zšr-y mohlo míti a také mělo jen význam vybídnutí učiněného k zsv-u v obvyklé zdvořilostní formě, aby se vyjádřil o tom, jakým způsobem míní se postarati o úhradu příslušného nákladu.
Tím, že zsv do rozhodnutí žal. úřadu z 20. listopadu 1922 včas stížnost na nss nepodal, setrvalo — jak již uvedeno — ono rozhodnutí ve formální i materielní právní moci, třebas by i snad toto rozhodnutí obsahem svým bylo nezákonným; neboť jak nss již opětně vyslovil, pouhá nezákonnost správního aktu není na závadu tomu, aby akt ten vůči súčastněným nabyl moci práva. Zmatečným však ono rozhodnutí žal. úřadu z 20. listopadu 1922, pocházejíc od příslušného úřadu, nejsouc samo sebou v rozporu, nenormujíc stav nemožný ani netrpíc vadou, kterou by zákon po př. za zmatek označoval, není.
Je-li tomu tak, pak ovšem nemůže zsv nezákonnost (ať domnělou či skutečnou) rozhodnutí žal. úřadu z 20. listopadu 1922 vytýkati teprve v nynější stížnosti, a nemůže nss k příslušným vývodům stížnosti přihlížeti, ani zkoumati, zda stanovisko, které žal. úřad zaujal v rozhodnutí z 20. listopadu 1922, je po zákonu nebo ne.
Za tohoto stavu věci tedy žal. úřad správně vyslovil, že rozhodnutí zšr-y »se stalo v důsledku a provedením pravoplatného výnosu min. z 20. listopadu 1922« a bylo stížnost jiné námitky neobsahující zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4769. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1092-1096.