Č. 4347.

Cestovní pasy. — Administrativní řízení: Ve věci cest. pasů není rozhodnutí župního úřadu třeba souhlasné s rozhodnutím úřadu okresního konečné.
(Nález ze dne 23. ledna 1925 č. 932.)
Prejudikatura: Boh. 3261 adm.
Věc: Vilém P. v Nitře (adv. Dr. Em. Pollak z Prahy) proti župnímu úřadu v Nitře o vydání cestovního pasu. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení. Důvody: Podáním ze 17. října 1923 žádal st-l o obnovení svého cestovního pasu, vydaného dne 10. června 1922, jehož platnost dne 10. června 1923 uplynula. Rozhodnutím okresního úřadu v Nitře z 13. listopadu 1923 byla žádost zamítnuta z důvodu, že st-l neopovídá podmínkám kladeným v bodě 5. IV. hlavy nař. min. pro Slov. z 24. června 1921, jmenovitě v ohledu politické spolehlivosti. Odvolání podané zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z 18. ledna 1924 z důvodů I. stolice. Další odvolání k ministru pro Slov. odmítl týž úřad výnosem z 20 února 1924 jako nepřípustné odvolav se na § 2 zák. čl. XX z r. 1901.
O stížnosti podané do rozhodnutí župního úřadu z 8. ledna 1924, svážil nss takto:
Vydávání cestovních pasů upraveno jest na území slovenském zák. článkem VI. z r. 1903, pokud nebyl změněn nebo doplněn normami republiky čs.l Podle § 6 cit. zák. článku poslední instancí v záležitostech tohoto druhu jest min. vnitra. Na tomto ustanovení nebylo nic změněno předpisy, vydanými republikou čsl., totiž nař. z 22. prosince 1918 č. 87 Sb., z 18. ledna 1919 č. 46 Sb., z 9. června 1921 č. 215 Sb., § 144 zák. z 28. července 1921 č. 269 Sb. a zejména ani nař. z 22. prosince 1922 č. 385 Sb , jehož § 1 lit. E. č. 1 přenesena byla pouze v I. instanci kompetence s úřadů uvedených v § 6 zák. čl. VI. na okresní úřady.
V daném případě věc nebyla vyřešena ministrem jako poslední správní instancí a byla tudíž stížnost nepřípustná podle § 5 zák. o ss. Ze správních spisů jest však patrno, že nedostatek ten přivoděn byl župním úřadem, jenž odvolání podané st-lem k ministru pro Slov. odmítl jako nepřípustné. Žal. úřad se ovšem domnívá, že jest k tomuto postupu oprávněn dle předpisu § 2 zák. čl. XX. z r. 1901, v němž uvedeno, že proti rozhodnutí II. stolice, jež věcně souhlasí s nálezem instance první, není zpravidla přípustné odvolání další. Leč po té stránce vyslovil již nss v nálezu Boh. 3261 adm. právní názor . . . , že zákonem o nss pozbyly účinnosti předpisy §§ 2 a 3 zák. čl. XX : 1901 o apelaci a re- visi ve věcech, které dle čl. XXVI : 1896 nepatřily v obor působnosti býv. uh. správ, soudu, patří však v obor působnosti nss-u.
Avšak právě o takový případ v daném sporu se zřetelem na zák. čl. IV. z r. 1903, jakož i na § 2 zák. č. 36/1876 a § 2 zák. č. 3/1918 jde.
Nemá proto postup žal. úřadu podkladu v platném právu.
Poněvadž však tímto postupem, nenalézajícím opory v zákoně, bylo st-li znemožněno dovolati se pomoci nss-u ve věci samé, bylo nař. rozhodnutí, jež označeno bylo st-li jako výrok konečný, zrušiti dle § 6 zák. o ss pro podstatnou vadu řízení správního, aniž se soud může zabývati sporem meritorně.

Citace:

Č. 4346. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 264-265.