Č. 4824.

Samospráva obecní. — Administrativní řízení (Slovensko): Za účinností zákona o zřízení župních a okresních úřadů z 29. února 1920 č. 126 Sb. není ministr s plnou mocí instancí ve věcech schvalování usnesení velkých a malých obcí stran zcizení obecního majetku.
(Nález ze dne 24. června 1925 č. 11920.)
Věc: P-ský komposesorát v P. (adv. Dr. Tomáš Černý z Prahy) proti ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska o zcizení obecního pozemku.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: K žádosti stěžujícího si komposesorátu usneslo se ob. zastupitelstvo v P. z 30. prosince 1919 dáti svolení k tomu, aby pozemek místní č ..., který jest v knihách pozemkových omylem připsán obci P. a který jest v užívání stěžujícího si komposesorátu, byl vložen knihovně na tento komposesorát. K odvolání obecního notáře zrušil adm. výbor býv. župy Nitranské rozhodnutím z 29. ledna 1920 toto usnesení ob. zastupitelstva, uloživ zároveň obci, aby na základě segregacionálního protokolu a jiných »urbárských« spisů zjistila, zda zmíněný pozemek patří obci či komposesorátu a aby pak nové rozhodnutí vydala.
Dne 17. ledna 1921 usneslo se ob. zastupitelstvo znova na tom, že dává zmíněné svolení, ježto ob. zastupitelstvo má určitou vědomost o tom, že vlastnické právo k uvedenému pozemku bylo v knihách pozemkových omylem připsáno obci, neboť pozemek byl vždy pokojně a bez překážky užíván komposesorátem. Toto usnesení bylo předloženo k schválení adm. výboru, k němuž usnesení došlo dne 15. dubna 1921.
Rozhodnutím z 8. března 1924 vyslovil župní úřad v Nitře, že usnesení ob. zastupitelstva ze 17. ledna 1921 schvaluje.
Stěžující si komposesorát podal z rozhodnutí župního úřadu odvolání, které žal. úřad nař. rozhodnutím zamítl z důvodů meritorních.
Maje rozhodovati o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí musil se nss neprve z povinnosti úřední zabývati otázkou, byl-li žal. úřad vůbec příslušným vydati nař. rozhodnutí.
Jak patrno z nař. rozhodnutí ve spojitosti se spisy správními vystupoval žal. úřad v daném případě jako stolice odvolací, přezkoumávaje meritorně rozhodnutí župního úřadu v Nitře, kterým bylo odepřeno schválení usnesení ob. zastupitelstva v P. ze 17. ledna 1921. Tímto usnesením ob. zastupitelstva bylo vysloveno, že obec dává své svolení k tomu, aby pozemek, který jest v knihách pozemkových připsán — a to, jak se v usnesení uvádí, pouze omylem — do vlastnictví obce, byl vložen knihovně na stěžující si komposesorát. Usnesení ob. zastupitelstva ze 17. ledna 1921 obsahuje tedy disposici týkající se zcizení obecního majetku.
Jest nesporno, že obec P. byla již v době, kdy se stalo toto usnesení, velkou obcí ve smyslu § 1 zák. čl. 22:1886. Není také sporu o tom, že toto usnesení podléhalo podle právního stavu, plativšího v uvedené době schválení vyššího úřadu.
Právo schvalovati usnesení velkých a malých obcí, jež se týkala zcizení obecního majetku, příslušelo v době před 1. lednem 1923 v 1. stolice původně mun. výborům (arg. § 24 lit. b) zák. čl. 22:1886) a když pak — v důsledku organisace správní provedené na Slovensku na základě §§ 1 a 14 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. nastoupily na místo mun. výborů adm. výbory, těmto orgánům.
Adm. výbory rozhodujíce v době před 1. lednem 1923 o schvalování usnesení velkých a malých obcí týkajících se zcizení obecního majetku, vykonávaly tedy v této své funkci dozorčí práva, jež dosud příslušela municipálním výborům. Jak patrno z ustanovení § 25 odst. 1 zák. čl. 22:1886, bylo pak z rozhodnutí, jež vydaly v této době adm. výbory v těchto věcech jakožto nástupci mun. výborů, přípustným odvolání k min. vnitra. Podle právního stavu plativšího před 1. lednem 1923 bylo tedy ministerstvo příslušným k tomu, aby v 2. stolici přezkoumávalo meritorně rozhodnutí vydaná v těchto věcech adm. výbory.
Tento právní stav doznal však změny počínaje dnem 1. ledna 1923, kdy na Slovensku nabyl účinnosti zákon o zřízení nových župních a okr. úřadů č. 126/1920 (arg. čl. 1 a 2 tohoto zák. a §§ 1 a 2 vl. nař. č. 310/1922) a zároveň s ním i zákon o dohledu k obcím na Slovensku z 30. června 1921 č. 241 Sb. (arg. § 13 tohoto zák.).
Podle § 6 zák. č. 126 z r. 1920 přechází ovšem zásadně veškerá pravomoc adm. a min. výborů na nové župní úřady. Leč výminku z této zásady stanoví § 1 cit. zák. č 241 z r. 1921, kterýžto zákon, jak uvedeno, nabyl účinnosti zároveň s cit. zákonem č. 126 z r. 1920 a jest nesporně doplňkem tohoto zákona, neboť jest právě oním zákonem, jejž má na mysli ustanovení posledního odst. § 99 zák. č. 126.
Podle § 1 cit. zák. č. 241 z r. 1921 příslušejí totiž ona dozorčí práva nad malými a velkými obcemi, ježto dosud náležela mun. výborům, okresním výborům, z jejichž usnesení jest pak podle § 2 tohoto zák. přípustným odvolání k župnímu úřadu.
Výkon dozrčích práv, který před 1. lednem 1923 příslušel adm. výborům jakožto nástupcům mun. výborů, n e přešel tedy vzhledem k specielnímu ustanovení § 1 zák. č. 241 z r. 1921 na nové župní úřady, nýbrž na okresní výbory.
K dozorčím právům, o nichž jedná § 1 cit. zák. č. 241 z r. 1921, patří pak zcela nepochybně také právo schvalovati v 1. stolici usnesení malých a velkých obcí o zcizení obecního majetku, kteréžto právo, jak svrchu uvedeno, příslušelo podle právního stavu plativšího před 1. lednem 1923 adm. výborům jakožto nástupcům mun. výborů.
Otázka, které úřady jsou za účinnosti zákona č. 241 z r. 1921, tedy počínaje dnem 1. ledna 1923, příslušnými vykonávati toto schvalovací právo vůči malým a velkým obcím, jest upravena výhradně v §§ 1 a 2 tohoto zákona.
Z doslovu §§ 1 a 2 cit. zák. plyne pak 1. že právo schvalovati zmíněná usnesení obcí těchto kategorií přísluší v 1. stolici okresním výborům, 2. že župní úřad má v těchto věcech pouze pravomoc 2. stolice, — totiž pouze pravomoc rozhodovati o odvoláních z usnesení okresních výborů, 3. že župní úřad rozhoduje v této své funkci jako poslední stolice správní, a 4. že ministerstvo není v těchto věcech vůbec instancí.
Cit. zákon má o své účinnosti — kromě § 12, který se týká Podk. Rusi a nepřichází tedy v daném případě vůbec v úvahu — předpis toliko v § 13, podle něhož nabývá tento zákon účinnosti zároveň se zákonem č. 126 z r. 1920. Cit. zákon č. 241 z r 1921 nestanoví ani ohledně účinnosti svých kompetenčních norem — k těmto normám patří ovšem nepochybně i předpisy §§ 1 a 2 — výjimku z § 13. Pak ovšem dlužno kompetenčních předpisů obsažených v §§ 1 a 2 cit. zákona použíti i v případech, kdy jde již za účinnosti tohoto zákona o schválení nějakého usnesení obce, které bylo vydáno ještě před účinností tohoto zákona.
V daném případě bylo usnesení ob. zastupitelstva vydáno dne 17. ledna 1921, tedy ještě před účinnosti cit. zák. Rozhodnutí žup. úřadu, kterým bylo odepřeno — v 1. stolici — schválení tohoto usnesení obce, bylo však vydáno dne 8. ledna 1924, tedy již za účinnosti cit. zák. Podle toho, co svrchu vyloženo, slušelo tedy v daném případě použíti kompensačních předpisů obsažených v §§ 1 a 2 cit. zák. č. 241 z r. 1921. Podle těchto předpisů nebyl však již župní úřad příslušným k tomu, aby v 1. stolici rozhodoval o tom, má-li býti usnesení obce schváleno čili nic; toto rozhodování v 1. stolici náleželo v daném případě podle § 1 cit. zák. výhradně okresnímu výboru. Rozhodl-li však župní úřad v této záležitosti v 1. stolici, pak osvojil si příslušnost, která mu nenáležela, a jest jeho rozhodnutí — aktem zmatečným. Žal. úřad — ministr pro Slov. — který podle cit. kompetenčních předpisů není vůbec instancí v těchto věcech, přezkoumával meritorně v cestě instanční tento zmatečný akt župního úřadu a akt ten potvrdil. Tím jednal proti zákonu.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4824. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1204-1206.