Č. 4304.

Dávka z přírůstku hodnoty: i. * Ustanovení odst. 1 § 5 vl. nař. z 23. září 1920 č. 545 Sb. neopravňuje vyměřucí úřad jívzíti za základ pro vyměření dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti jako nabývací hodnotu částku, která byla při posledním dávce podrobeném převodu úřadem vzata jako hodnota zcizovací, aniž dříve provedl řízení podle § 17 cit. nařízení. — II. Nezodpoví-li strana nabídku úřadu stran stanovení nabývací hodnoty, není tu dohody podle § 17 d. ř. z r. 1920.
(Nález ze dne 9. ledna 1925 č. i 57.)
Věc: Anna K. v P. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Smlouvou z 2. března 1922 zcizila st-lka pozemek č. kat. — za 11 000 K. Platebním rozkazem inspektorátu pro zem. dávky v Praze z 12. října 1923 byla jí z tohoto převodu podle vlád. nař. z 23. září 1920 č. 545 Sb. předepsaná dávka z přírůstku hodnoty 2323 K 75 h, při čemž byla nabývací hodnota v souhlase se spisem N 111 962/ 4942 ustanovena částkou 2000 K. K odvolání st-lky snížil žal. úřad nař. rozhodnutím dávku na 2302 K 27 h tím, že zvýšil nabývací hodnotu na 2700 K 49 h, totiž o dávku, která byla při předchozím převodu nemovitostí podle plat. rozkaze N 111 962/4942 k tehdejší zcizovací ceně připočtena, jinak odvolání zamítl.
O stížnosti uvážil nss toto:
Soud nemohl uznati důvodnou námitku stížnosti, že měla býti za nabývací hodnotu použita částka 5000 K, kterou vyměřovací úřad z 30. srpna 1923 straně nabízel, poněvadž st-lka prý tuto nabídku mlčky přijala. Podle § 17 d. ř. z 23. září 1920 č. 545 Sb. oznámí vyměřovací úřad straně, když má za to, že udání strany ohledně nabývací hodnoty není správné, jakou částku míní při vyšetření přírůstku vzíti za základ, a vyzve ji zároveň, urče lhůtu k vyjádření s tím, že nedojde-li její vyjádřeni ve lhůtě určené, bude považována za souhlasící. Projeví-li strana ve lhůtě jí dané nesouhlas s výší sdělené jí hodnoty, dá vyměřovací úřad vyšetřiti hodnotu, nebylo-li docíleno dohody, soudním od- hadem.
V daném případě udala strana v přiznání hodnotu nabývací částkou 7720 K. Vyměřující úřad s touto hodnotou stranou udanou nesouhlasil a sdělil jí, že míní vzíti pro vyměření dávky za základ hodnotu ke dni nabytí v částce 2000 K s podotknutím, že strana bude považována za souhlasící, neprojeví-li do 14 dnů nesouhlas s touto hodnotou. Strana podala včas námitky. Vyměřující úřad mohl pak buď přímo zažádati o soudní odhad nebo pokusiti se o smírnou dohodu. Volil cestu poslednější a sdělil st-lce, že jest ochoten za účelem dosažení smírné dohody za nabývací hodnotu ustanoviti částku 3860 K, a když s tímto obnosem nesouhlasila, částku 5000 K.
Jakým způsobem lze tuto smírnou dohodu docíliti, řád blíže neustanovuje. Neváže však, jak to činí při prvním sdělení předpokládané hodnoty, při nabídce učiněné za účelem smírné dohody stranu, aby v určité lhůtě na nabídku odpověděla, jinak že by byla pokládána za souhlasící. Není-li zde však takového výslovného ustanovení řádu, pak nemohl ani vyměřující úřad do svého výměru pojati a tedy právem nepojal doložku, že nezodpověděni nabídky v určité lhůtě bude považováno za souhlas, a vyzval správně stranu prostě, aby sdělila, zda s hodnotou uvedenou souhlasí, a podotkl, že nebude-li takto, t. j. výslovným přijetím nabídky docílena smírná dohoda, bude přikročeno k soudnímu odhadu. Když tedy strana svůj souhlas výslovně neprohlásila a nabídku výslovně nepřijala, nebylo docíleno smírné dohody podle § 17 d. ř., nebyl proto úřad zavázán, hodnotu straně nabízenou vzíti za základ vyměření dávky. Strana nemůže se pro svůj názor, že došlo mlčky k uzavření dohody, ani důvodně dovolávati ustanovení § 863 o. z. o., poněvadž ani podle tohoto ustanovení nemohlo by nezodpověděni nabídky býti považováno za její přijetí.
Stížnost vytýká dále, že úřad nemohl ustanoviti hodnotu nabývací částkou 2000 K, nýbrž měl, když nedošlo k dohodě, provésti soudní odhad. Tuto námitku shledal soud důvodnou.
Žal. úřad vyslovil, že za nabývací hodnotu byla inspektorátem správně stanovena částka 2000 K, která byla při předchozím dávce podrobenému převodu použita úřadem jako hodnota zcizovací, poněvadž podle odst. 2. § 5 pravidel se stává hodnota zcizovací z předchozího převodu hodnotou nabývací při zcizení následujícím, takže nebylo zapotřebí jednati se stranou o hodnotě nabývací.
Tomuto právnímu názoru nemohl nss přisvědčiti.
§ 5 d. ř. jedná o přírůstku hodnoty, definuje jej jako rozdíl mezi zcizovací a nabývací hodnotou a ustanovuje pak blíže, co jest rozuměti zcizovací a nabývací hodnotou. Nabývací hodnotou jest podle tohoto ustanovení hodnota při posledním dávce podléhajícím neb podle §§ 2 a 3 d. ř. od dávky osvobozeném převodu. Řád ustanovuje tedy za nabývací hodnotu hodnotu, kterou nemovitost měla, nepředpisuje tedy nijak, že jest při vyměření dávky za nabývací hodnotu prostě a bez dalšího řízení použíti hodnotu, která při předchozím vyměření dávky byla vyměřovacím úřadem stanovena za hodnotu zcizovací. Jest proto hodnotu, kterou nemovitost měla při nabytí i při dalším zcizení, samostatně vyhledati podle § 17 d. ř., nemá-li se za základ pro vyměření dávky vzíti udaná cena, a nelze prostě, jak nař. rozhodnutí míní, vzíti za základ částku, která byla při předchozím převodu úřadem stanovena jako obecní hodnota bez účasti nynějšího poplatníka, t. j. tehdejšího nabyvatele, který v tomto řízení stranou nebyl. Nemohl se proto žal. úřad prostě odvolati na hodnotu zjištěnou při dřívějším vyměřovacím řízení, nýbrž bylo provésti řízení podle § 17 d. ř., a když nebylo docíleno smírné dohody, nezbylo nic jiného, než zažádati o soudní odhad.
Bylo proto nař. rozhodnutí, které vycházelo z nesprávného právního názoru, totiž že mohl úřad vzíti za hodnotu nabývací hodnotu zcizovací, použitou při vyměření předchozím, aniž bylo by nutno se stranou jednati, zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 4304. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 184-186.