Č. 4533.

Pozemková reforma. — Řízení před nss-em: I. * Nepřípustná jest námitka, že stpú, oznamuje zamýšlené převzetí dle §§ 2 a násl. náhr. zák., neučinil soudu návrh na vyzvání vlastníka dle § 3 cit. zákona. — II. O významu nálezu nss-u pro další řízení správní.
(Nález ze dne 19. března 1925 č. 5303).
Věc: František C. ve F. (adv. Dr. Bedř. Pipes z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. R. Vyšín) o zamýšlené převzetí zabraných nemovitostí.
Výrok: Stížnost se z části odmítá jako nepřípustná, z části zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stpú oznámil st-li prostřednictvím zem. civ. soudu v Praze výměrem z 15. října 1923 podle §§ 2 a násl. zák. náhr. zamýšlené převzetí nemovitostí zapsaných ve vl. č. — českých desk zemských, i v řadě rustikálních vložek knihovních, a navrhl knihovní poznámku, že stpú zamýšlí nemovitosti ty převzíti, jakož i doručení oznámení tohoto st-li k rukám jeho právního zástupce. O stížnosti do tohoto rozhodnutí, pokud jest ještě předmětem řízení před nss, uvážil soud takto:
Stížnost obrací se především proti návrhu stpú-u na poznámku zamýšleného převzetí vytýkajíc, že návrh ten byl předčasně podán, ježto nebylo ještě rozhodnuto o nárocích, které st-l vznesl dle § 3 a) a 11 záb. zák. a § 20 příd. zák.
Stížnost sama však doznává, že žal. úřad sice rozhodl o nárocích těch dříve než návrh na poznámku zamýšleného převzetí byl podán, má však za to, že rozhodnutím tímto nebyla věc uvedena do stadia, v němž návrh na poznámku tu jest přípustný, poněvadž st-l podal proti tomuto rozhodnutí stpú-u stížnost k nss, o níž v té době nebylo dosud rozhodnuto.
Než stížnost přehlíží povahu jurisdikce nss-u. Tento tribunál není povolán rozhodovati o nárocích dle §§ 3 a) a 11 záb. zák. a § 20 příd. zák., nýbrž jeho úlohou jest toliko přezkoumati zákonnost a formální správnost rozhodnutí úřadů správních; shledá-li rozhodnutí takové nezákonným, nevydává mentálního vykonatelného výroku o sporných nárocích, nýbrž zruší toliko rozhodnutí správní s tím účinkem, že úřad správní jest povinen rozhodnouti znovu, vázán jsa ovšem při tom právním názorem, z něhož nss-u ve svém nálezu vyšel.
Není tedy možno tvrditi, že spor před nss vznesený odsunuje vznik a existenci vydaného rozhodnutí úřadu správního, neboť nález nss-u může jen vésti k jeho dodatečnému odstranění. Zda rozhodnutí správní vydáno bylo v jedné stolici, či v několikastupňovém pořadu instančním, jest lhostejno, neboť jurisdikce nss-u není různá dle toho, jak jest postup instanční organisován. Jest zajisté možno, že následkem kasace rozhodnutí správního mohou po případě vzniknouti spletité situace právní, jestliže správní rozhodnutí bylo zatím vykonáno. To však jest otázka likvidace zrušeného rozhodnutí správního, nikoli však otázka perfekce tohoto rozhodnutí.
Litispendence před nss sama o sobě nemaří účinnost rozhodnutí správního úřadu, a ježto v námitce této právě jen o otázku tu jde, jest námitka ta bezdůvodná. Stížnost vytýká dále návrhu stpú-u podanému k soudu podle §§ 2 a násl. náhr. zák., neúplnost proto, že neobsahuje návrhu na vyzvání vlastníka, jak předpisuje § 3 náhr. zák. Stížnost však přehlíží, že — jak tento tribunál zásadně judikuje (na př. nál. Boh. 1854) — stpú v této relaci nemá povahy úřadu judikujícího, nýbrž postavení strany; není tu rozhodnutí správního úřadu (§ 2 zák. o ss), jež mohlo by býti předmětem kognice tohoto tribunálu, a jest proto námitka tato nepřípustná.
St-l ovšem namítal, že proti usnesení soudu dle § 3, posl. odst. náhr. zákona není opravného prostředku ani k vyššímu soudu a že odepře-li nss svou ochranu proti stpú-u, jenž opominul navrhnouti vyzvání vlastníka dle § 3, odst. prvého, bude vlastník proti této nezákonnosti bezbranným. Leč o otázce, zda proti usnesení soudu, které neobsahuje předepsané vyzvání vlastníka dle § 3 náhr. zák., vskutku jest opravný prostředek ustanovením poslední věty § 3 tohoto zákona vyloučen, nepřísluší dle § 3 lit. a) zák. o ss rozhodovati nss-u. Soud tento nemohl se ve dnešním sporu také zabývati otázkou, zda vlastníka tím, že se mu nedostalo vyzvání takového, vůbec nějaká újma stihla, to jest zda preklusivní lhůta v § 3 náhr. zákona počala pro něho běžeti. Otázkou tou mohl by se zabývati nss až tehdy, když by stpú z důvodu prekluse dle § 3 zák. náhr. nároky vznesené podle §§ 3 a) a 11 záb. zák. a § 20 příd. zák. zamítl, což však nař. aktem vysloveno nebylo.
Bylo proto rozhodnouti, jak shora uvedeno.

Citace:

Č. 4533. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 648-650.