Č. 4345.

Policejní řízení trestní: I. Politický úřad může obviněného dáti vyslechnouti u obecního úřadu. — Není třeba, aby obviněnému bylo dáno k nahlédnutí trestní oznámení proti němu učiněné.
Spolkové právo:I. Zákaz praporů určitých barev při spolkové slavnosti. — II. O policejnětrestní odpovědnosti předsedy spolku podle § 17 spolk. zák.
(Nález ze dne 22. ledna 1925 č. 7582/24).
Prejudikatura: Boh. 3016 adm.
Věc: Ferdinand H. v T. proti zemské správě politické v Praze o trestní nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověla zsp v Praze odvolání st-lovu z nálezu osp-é v Ústí n./L. z 23. listopadu 1922, kterým byl odsouzen do vězení na 3 dny pro přestupek § 7 a 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., jehož se dopustil tím, že jako předseda spolku . . . v T., který pořádal dne 6. srpna 1922 slavnost na počest 10letého svého trvání, připustil přes úřední zákaz, aby v průvodu byl nesen černočervenožlutý prapor a aby i stánky na místě slavnosti byly týmiž barvami dekorovány, čímž byl porušen pořádek a vzbuzeno veřejné pohoršení u českého obyvatelstva. Jako důvod zamítnutí toho bylo uvedeno, že skutková povaha zmíněného přestupku je zjištěna seznáním stráže, konaným šetřením a výslechem svědků. Dále doloženo: »K námitce st-lově, že zákaz osp-é o použití černočervenožlutých praporů nevstoupil dosud v platnost, se podotýká, že zákaz ten byl vydán v zájmu veřejném a dle ustanovení § 93 min. nař. ze 17. března 1855 č. 52 ř. z. nemá odvolání, z tohoto zákazu podané, odkládacího účinku Pokud st-l namítá, že prapor byl nesen v průvodu přes jeho zákaz a že nemůže tudíž býti za okolnost tuto činěn zodpovědným, poukazuje se na ustanovení § 17 zák. z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z., dle něhož odpovídá předseda spolku za zachování zákona a dodržení pořádku«.
O stížnosti nss uvažoval takto:
Po stránce vadnosti řízení uplatňuje st-l, že byla porušena zásada bezprostřednosti řízení tím, že nebyl před vydáním trestního nálezu I. stolice v Ústí n./L. slyšen přímo, nýbrž toliko skrze obecní úřad, a že ani st-li ani jeho právnímu zástupci po provedeném výslechu nebyla poskytnuta možnost nahlédnutí do trestního oznámení proti němu podaného, že tudíž nemohl přezkoumati, zda údaje udavačovy byly vůbec potvrzeny, dále že nebyl zsp-ou bez udání důvodů proveden výslech některých svědků, které st-l uváděl ve své stížnosti proti trestnímu nálezu na své ospravedlnění.
Výtky tyto neshledal nss důvodnými. Neboť není zákonného předpisu, který by bránil úřadu, jenž je povolán rozhodovati o tom, zda se obviněný dopustil přestupku policejního za vinu mu kladeného, aby potřebný výslech obviněného provésti dal dožádaným úřadem obecním, jako se stalo v daném případě. Že při výslechu tom
st-l nemohl přednésti vše to, co by byl snad přednesl bezprostředně u osp-é, st-l ani netvrdí a rovněž netvrdí, že protokol o výslechu byl u obecního úřadu sepsán tak nedostatečně, že si z něho nemohl rozhodující úřad utvořiti pravou představu o věci, jako by tomu bylo při bezprostředním výslechu st-le. Z protokolu o výslechu tom dne 31. srpna sepsaného je také patrno, že si byl st-l dobře vědom, o jaké obvinění jde, a že vypovídal výslovně »na své ospravedlnění. Bylo-li při tom nebo po tom dovoleno jemu nebo jeho právnímu zástupci nahlédnouti do trestního oznámení čili nic, je zcela irrelevantní, nezáležíť v trestním řízení policejním na tom, byly-li potvrzeny údaje udavačovy, nýbrž jde jediné o to, byly-li řádně zjištěny skutečnosti, které odůvodňují výrok nař. trestního nálezu.
Také skutečnost, že st-l ve svém odvolání navrhoval výslech čtyř svědků vývodních a že žal. úřad dal vyslechnouti pouze dva z nich, nemůže v daném případě odůvodniti výtku vadnosti řízení, když st-l ani netvrdí, že nevyslechnutí svědkové by byli dosvědčili skutečnost, která, jak vysvitne z dalšího obsahu tohoto nálezu, byla v daném případě jediné směrodatná.
Ve věci samé shledává st-l nezákonnost nař. nálezu především v tom, že zákaz použití černo-červeno-žlutých barev na praporech a dekoracích, vyslovený v povolovacím usnesení osp-é v Ústí n./L., nenabyl v době konání slavnosti ještě právní moci, protože byl proti němu podán rekurs, jehož nepříznivé vyřízení bylo st-li intimováno teprve den po slavnosti. Tím přiznává však st-l sám, že v den slavnost povolení k používání barev tu nebylo, naopak že trval dosud zákaz daný osp-ou, — jejž ostatně st-l dle dalšího obsahu stížnosti sám před odchodem průvodu vyhlásil — ba že ani dodatečně nedošlo k jeho zrušení. Ježto pak šlo zřejmě o zákaz vydaný v zájmu veřejném (»za účelem udrženi klidu a pořádku«) a ježto st-l ani netvrdí, že jeho rekursu byl přiznán účinek odkládací ve smyslu 2. odst. § 93 úřední instrukce ze 17. března 1855 č. 52 ř. z., nemůže se vzhledem k ustanovení 1. odst. tohoto § důvodně hájiti tím, že mohl předpokládati, že jeho rekursu přísluší odkládací moc stran zmíněného zákazu.
Nezákonnost nař. nálezu vidí st-l dále v tom, že se mu nálezem tím jako předsedovi spolku slavnost pořádajícího neprávem ukládá podle § 17 zák. z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. odpovědnost za všecky příhody, které se při slavnosti udály.
Ale ani po této stránce nelze vývody stížnosti uznati za opodstatněné.
Cit. § 17 zákona spolč. ukládá především předsedovi povinnost, aby se postaral při spolkovém shromáždění o zachování zákona a udrže- ní pořádku. Tvrdí-li st-l, že veřejné průvody nelze posuzovati jako »spolkové shromáždění ve smyslu § 17 zák. spolč., nezískává tím ničeho pro svou obranu, neboť pak by se takové shromáždění pod širým nebem, pořádané spolkem, musilo posuzovati podle § 3 zák. shromažďovacího z 15. listopadu 1867 č. 135 ř. z. a byl by st-l jako předseda spolku, tedy také ředitel shromáždění, za jakého se ostatně ve své stížnosti sám uznává a i při slavnosti, o niž jde, uznával tím, že si skutečně jako ředitel slavnosti vedl, podle § 11 zák. shromažď. stejně odpověděn za udržení pořádku při slavnosti. Povinnosti ředitelů shromáždění jsou v tomto § normovány zcela obdobně jako se to stalo v § 17 zák. spol. pro předsedu spolkového shromáždění. Že by bylo několik ředitelů nebo pořadatelů takových, odpovědných snad jen za udrženi pořádku při jednotlivých obdobích nebo na určitých místech shromáždění, st-l ani sám netvrdí a netřeba se tedy otázkou tou dále ani zabývati.
St-l ovšem má za to, že odpovědnost jeho mohla by tu míti význam jen, kdyby výjevy, které se na slavnosti udaly, byly v příčinné souvislosti s jeho počínáním a dovozuje, že on plně vyhověl povinnostem, jaké měl podle § 17 zák. spolč. Vyhlásilť před odchodem slavnostního průvodu zákaz osp-é a přesvědčil se také předem, že v průvodu ani na místě slavnosti není použito závadných barev na praporech neb ozdobách. Když pak přes to potom za jeho zády v průvodu objevil se závadný prapor, zakročil prý ihned dle § 17, odst. 2. zák. spol. a bylo prý jeho příkazu vyhověno. Stejně tomu bylo, když shledal na místě slavnosti, že — zatím, co se bral průvod — některé paní ozdobily své stánky látkami závadných barev. I tu prý ihned podle zákazu vydaného osp-ou a podle povinnosti své plynoucí z § 17 zák. spol. nařídil snětí látek, čemuž bylo vyhověno. Učinil tedy vše, k čemu jako předseda spolku byl podle zákona povinen, a není tu proto skutkové podstaty trestního činu jemu za vinu kladeného.
Tím popírá tedy st-l existenci subjektivních předpokladů trestnosti. Ale bez úspěchu. Neboť žal. úřad vzal právě naopak na základě seznání stráže a výslechu svědků za prokázáno, že st-l jako předseda spolku . .. v T. připustil přes úřední zákaz, aby byl v průvodu nesen černočervenožlutý prapor a aby stánky na místě slavnosti byly týmiž barvami dekorovány, čím byl porušen pořádek a vzbuzeno veřejné pohoršení u českého obyvatelstva.
St-l ani slovem nebrojí proti tomuto zjištění žal. úřadu, neuplatňuje, vyjma zmíněnou a také již vyvrácenou výtku, že nebyli vyslechnuti všichni svědci jím v odvolání vedení, žádnou z vad uvedených v § 6, odst 2. zák. o ss, s jichž hlediska jediné by tento soud byl oprávněn přezkoumávati výsledek hodnocení průvodních prostředků žal. úřadem předsevzatého, který tvoří součást skutkové podstaty nař. nálezu, a nemůže proto nss po této stránce výrok žal. úřadu podrobiti svému přezkoumání.
Dodává-li st-l konečně, že pokud ví, není zákaz zmíněných barev žádným zákonem odůvodněn, stačí odvolati se na nález tohoto soudu Boh. 3016 adm., ve kterém nss vyslovil a odůvodnil názor opačný, prohlásiv, že politický úřad může v zájmu udržení klidu a pořádku vydati zákaz vyvěšování praporů v určitých barvách a může na dodržení zákazu tohoto stanoviti i tresty podle §§7 a 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. Obdobný zákaz mohl tedy vydán býti také v případě, o nějž tu jde.
Stížnost je tedy ve všech směrech bezdůvodná a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

Č. 4345. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 261-264.