Č. 4701.

Vojenské věci: Do kdy náležejí akt. voj. gážistovi při převzetí do zálohy požitky aktivní?
(Nález ze dne 15. května 1925 č. 12 756/24).
Věc: Ing. Ferdinand Sch. v Košicích proti ministerstvu národní obrany o služební požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, velitel 6. železniční roty na Slovensku, byl jako kapitán z povolání na vlastní žádost přeložen dle věstníku mno z 24. ledna 1920 část 8. dnem 1. února 1920 do zálohy. K telegrafickému rozkazu vojenského řiditelství drah z 28. ledna 1920 předal st-l svoji rotu kapitánu Josefu K. Provedení rozkazu toho hlásili oba dne 29. ledna 1920.
St-lova žádost z 24. července 1923, aby mu byly přiznány služební požitky za měsíc únor 1920, poněvadž ještě dne 1. února 1920 předával v Komárně velitelství řečené roty kapitánu K-ovi a poněvadž byl, odbyv si 7denní dovolenou, již dříve mu přiznanou, teprve dnem 13. února 1920 propuštěn rozkazem železn. náhradního praporu v Pardubicích z téhož dne do neaktivity, — byla rozhodnutím želez. pluku v Pardubicích z 3. srpna 1923 zamítnuta z důvodu, že svoji činnou službu skončil dne 29. ledna 1920 a proto nároku na požitky za únor nemá.
Odvolání, v němž st-l uváděl, že mu byla již v listopadu 1919 povolena 14denní dovolená na zotavenou, kterou měl nastoupiti až po odevzdání velitelství roty a kterou nastoupil dne 2. února 1920, neboť, předav velitelství roty kapitánu K. dne 29. ledna 1920, odejel s rotou ještě do Komárna, kamž byla rota telegraficky odvolána a kde se ještě konalo předání materiálu a inventáře, takže dne 1. února 1920 byl ještě v činné službě — bylo nař. rozhodnutí zamítnuto z důvodu, že st-l byl koncem ledna 1920 přeložen do zálohy a propuštěn z činné služby, aby nastoupil službu u řiditelství státních drah v Košicích, kdež také od 15. února 1920 požitky obdržel.
Stížnost vytýká tomuto rozhodnutí jednak nezákonnost, poněvadž st-l konal činnou službu nejen do 3. února 1920, kterým dnem nastoupil l0denní dovolenou, nýbrž až do 13. února 1920, kdy v Pardubicích demobilisoval a propuštění z činné služby do neaktivity obdržel — jednak vadnost řízení, poněvadž skutková podstata nař. rozhodnutí jest v odporu se spisy a potřebuje v hlavních bodech doplnění, a poněvadž nebylo šetřeno forem správního řízení.
Nss neshledal tuto stížnost důvodnou.
Není sporu o tom, že st-l byl dnem 1. února 1920 přeložen do zálohy. Pak mu však jako záložnímu gážistovi příslušely služební požitky za měsíc únor 1920 jen v tom případě, že byl ještě dne 1. února 1920 v činné službě vojenské (§ 4, druhá věta a § 21 zák. z 19. března 1920 č. 195 Sb., jenž dle svého § 24 nabyl účinosti dnem 1. ledna 1920, § 4 vl. nař. z 1. prosince 1921 č. 440 Sb. a § 1 vl. nař. z 20. prosince 1923 č. 10 Sb. ex 1924). Tato skutková otázka, byl-li st-l dne 1. února 1920 v činné službě vojenské čili nic, jest mezi stranami spornou. V tomto směru jde ze spisů a sice z hlášení velitelství železn. pluku v Pardubicích, resp. tehdejšího velitele vojenského ředitelství drah pro Slovensko z 28. srpna 1923 a z 21. prosince 1923, že dne 29. ledna 1920 bylo provedeno i jeho nástupcem písemně hlášeno předání roty, st-li pak vydání žádané dovolenky odepřeno a nařízeno, aby ihned odejel k velitelství náhr. praporu železn. pluku do Pardubic za účelem propuštění z činné služby, že po provedení odevzdání roty dne 29. ledna 1920 se strany st-lovy dále pokračováno nebylo a že tedy st-l byl ještě před 1. únorem 1920 z činné služby propuštěn a od vojenského řiditelství drah pro Slovensko žádné dovolené neobdržel, poněvadž byl na svoji žádost dnem 1. února 1920 do zálohy přeložen a koncem ledna 1920 z činné služby propuštěn. V těchto hlášeních má tedy žal. úřad pro své skutkové zjištění, že st-l dne 1. února 1920 se v činné službě vojenské více nenalézal, dostatečnou oporu. — — —
Byl-li však st-l dne 1. února 1920 již gážistou v záloze a nebyl-li toho dne více v činné službě vojenské, pak neměl dle toho, co bylo výše řečeno, nároku na služební požitky za měsíc únor 1920 a jest pak bez významu také okolnost, že mu byla dříve již povolena dovolená, neboť nehledě ani k tomu, že dle uvedených hlášení bylo st-li vydání dovolenky odepřeno, přicházela by dovolená taková v úvahu jen tehdy, kdyby bylo došlo k jejímu nastoupení buď za st-lovy aktivity, anebo v době, kdy jako záložní gážista ještě v činné službě byl. Meškal-li však st-l, jak tvrdí, na této dovolené v době od 3. února do 13. února 1920, pak spadala celá dovolená tato (i její nastoupení) do doby, kdy se st-l již ani jako záložní gážista v činné službě nenalézal i nelze dobu tu považovati vůbec za dovolenou, t. j. za takové přípustné přerušení činné služby, jaké na nárok na služ. požitky nepříznivého vlivu nemá. Pak ovšem není relevelantní okolnost, že st-l o své újmě odejel dne 29. ledna 1920 do Komárna a tam dle svého tvrzení ještě materiál a inventář předával, ani okolnost, že byl teprve k svému hlášení z 13. února 1920 propuštěn tímto dnem železničním náhradním praporem formálně do neaktivity.
Bylo tedy stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4701. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 959-961.