Č. 4310.

Vojenské věci: Nárok na zaopatřovací požitky býv. rak. domobraneckého lékaře jest posuzovati podle zák. č. 76/1922, §§ 24 a 98.
(Nález ze dne 10. ledna 1925 č. 159).
Věc: MUDr. Vincenc H. v U. proti ministerstvu národní obrany (min. taj. Dr. Jaroslav Handl) o nárok na zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž se narodil r. 1868, sloužil v býv. rak. armádě r. 1890 a 1897 jako jednoroční dobrovolník a od 17. dubna 1916 až do převratu jako domobranou povinný civilní lékař, byl v září 1918 superarbitrován a přeložen do záložního poměru, při čemž mu byla přiznána pense 600 K a příbytečné 96 K ročně. Přihláškou ze 6. března 1919 žádal o převzetí do svazku čsl. armády v hodnosti gážisty ve výslužbě a podáním z 21. června 1919 o přiznání zaopatřovacích požitků. Vyzván, aby přihlásil své skutečné příjmy za poslední rok, udal je dne 23. ledna 1923 částkou 45 000 K.
Nař. rozhodnutím vyslovilo žal. min., že st-l, domobr. civilní lékař, nemá na základě § 24 (98) zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. podle vlastního prohlášení o skutečných příjmech nároku na vojenské zaopatřovací požitky od 1. dubna 1922 a že jest povinen požitky přijaté po 30. listopadu 1922 hraditi vojenské správě.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná vytýká, že bylo proti zákonu použito na st-le předpisů týkajících se gážistů v záloze, ačkoli nebyl gážistou v záloze, nýbrž domobraneckým civilním lékařem, tedy osobou přibranou podle zák. o válečných úkonech, takže se na něj vztahuje § 90 téhož zák., a st-lův skutečný příjem jest pak nerozhodným. Pokud jest tento názor správný, není také st-l povinen vraceti požitky po 30. listopadu 1922 přijaté, neboť požitky tyto byly mu přiznány po superarbitraci ještě před převratem vzhledem k jeho poměru jako civilního lékaře, povolaného k válečným úkonům, a tento poměr se ani za republiky nezměnil. Poněvadž pak bylo celé řízení provedeno dle § 24 cit. zák., jest i toto řízení vadné.
Nss neshledal stížnost důvodnou.
Podle § 4 zák. o válečných úkonech z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. resp. podle cís. nař. z 18. ledna 1916 č. 18 ř. z. mohly býti k osobním službám pro válečné účely přidrženy mužské civilní osoby, které 50. resp. 55. rok života ještě nepřekročily, jen tehdy, když potřeba nemohla býti hrazena dobrovolnými po ruce jsoucími dělníky nebo domobranci nebo brannými povinníky podle § 7 bran. zák. k disposici jsoucími.
St-l, narozený r. 1868, nastoupil za války službu jako lékař ve vojsku dle vlastního udání dne 17. dubna 1916, tedy před ukončením 50. roku věku a v době, kdy platilo již cís. nař. z 1. května 1915 č. 103 ř. z., jež rozšířilo povinnost k službě v domobraně až do konce roku, ve kterém povinný dokonal 50. rok svého věku. Službu tuto konal, jak jde z jeho výkazů a jak i sám udává, jako domobranou povinný civilní lékař — tedy jako vojenský gážista (důstojník) domobranecký bez vojenské hodnosti ve smyslu ustanovení § 5 č. 12, odst. 1, dále § 17 č. 90 lit, C č. 3 a § 21 č. 129, odst. 5 min. nař. z 20. června 1907 č. 150 ř z., vydaného k provedení zák. o domobraně ze 6. června 1886 č. 90 ř. z.
Konal-li však st-l vojenskou službu lékařskou jako osoba domobranou povinná, nemohl ji konati a nekonal ji jako osoba k válečným úkonům povinná. Pak nelze jeho nárok na zaopatřovací požitky posuzovati podle cit. zák. o válečných úkonech, nýbrž podle zák. o domobraně.
Zákon o domobraně ze 6. června 1886 č. 90 ř. z. stanoví pak v § 8, že ohledně zaopatření mají pro domobranu platnost podobná ustanovení jako pro vojsko, resp. pro zemskou obranu. Ve shodě s tím stanoví § 42 Č. 203 a 207 cit. min. nařízení č. 150, že se k domobranným osobám a to i k domobraneckým důstojníkům, kteří k vojenskému stavu nepatří, vztahují řády a jiné služební předpisy pro vojsko a zeměbranu platné. Těmito předpisy, pokud jde o zaopatřovací požitky, byl v býv. státě rak. zákon z 27. prosince 1876 č. 158 ř. z., jenž byl vydán před zřízením domobrany, rozlišoval jen aktivní a záložní vojenské gážisty (§ 6), i mohly se na gážisty domobranecké vztahovati jen předpisy o gážistech v záloze. Uplatňuje-li nyní st-l nárok na zaopatřovací požitky, přiznané jemu dle jeho udání ještě před převratem, i vůči čsl. státu, jest nárok ten posuzovati podle § 97/odst. 2 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb., jenž stanoví, že nárok gážistů v záloze, jimž přísluší zaopatřovací požitky pouze v důsledku jejich služby v býv. rak.-uherské, rak. neb uherské armádě, jest posuzovati podle vojenských zaopatřovacích zákonů a nařízení býv. monarchie v den 28. října platných, — a podle § 98 téhož zák. Pojem gážistů v záloze ve smyslu tohoto zák. č. 76 zahrnuje v sobě i býv. domobranecké gážisty, jichž nyní platný branný zákon více nezná (arg. § 7 nař. z 27. července 1920 č. 470 Sb.).
Z toho jde, že bylo na st-le právem použito předpisu §§ 24 a 98 zák. č. 76/1922. Poněvadž pak s hlediska § 24 cit. zákona neuplatňuje st-l proti nař. rozhodnutí námitek žádných, a to ani proti výroku, jímž se mu nárok na zaopatřovací požitky nepřiznává, ani proti výroku o náhradě požitků již přijatých, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 4310. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 195-197.