Č. 4459.

Řízení před nss-em: I. K založení stížnostní legitimace před nss-em stačí, jestliže st-l porušení svého subjektivního práva tvrdí. — II. Nezákonné porušení subjektivního práva ve smyslu § 2 zák. o ss může nastati nejen porušením zákona ve formelním slova smyslu, nýbrž vůbec porušením každé objektivní normy. Školství: Na uznání cizozemských studií a diplomu za rovnocenné s tuzemskými studiemi a zkouškami na vys. školách technických není právního nároku.
(Nález ze dne 28. února 1925 č. 4105.)
Věc: Josef D. v Bratislavě proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Ant. Dvořák) o uznání cizozemského diplomu inženýrského.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l zažádal podáním z 21. září 1922 u žal. úřadu za nostrifikaci inženýrského diplomu nabytého na polytechnice v Arnstadtě. Žal. úřad nař. rozhodnutím vyslovil, že absolvování studií na polytechnickém ústavě v Arnstadtě a složené tam zkoušky na oddělení stavebně inženýrském nemohou býti uznány za rovnocenné studiu a složení dvou státních zkoušek na stavebních odborech zdejších vysokých škol technických, poněvadž polytechnický ústav v A. vykazuje pouze šestisemestrovou dobu studia a připouští za posluchače již absolventy šesté třídy škol středních.
O stížnosti uvážil nss takto:
Nss musil nejprve z moci úřední zkoumati, zda st-l jest ke stížnosti legitimován resp. zda nss k projednání stížnosti jest příslušný.
Podle § 2 zák. o ss jest nss povolán rozhodovati ve všech případech, ve kterých někdo tvrdí, že nezákonným rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu byl ve svých právech dotčen. K založení legitimace st-le jakož i kompetence nss-u tedy (v tomto směru) stačí pouhé tvrzení st-lovo uvedeného obsahu. St-l takovéto nezákonné porušení svého práva tvrdí a je tedy legitimace jeho resp. příslušnost nss-u s tohoto hlediska dána.
Žal. úřad ovšem v odvodním spise v prvé řadě namítá, že prý není normativního předpisu, upravujícího nostrifikaci nebo uznání rovnocennosti cizozemských zkoušek inženýrských, resp. že předpisy o této věci jsou pouhými ministerskými výnosy nebo nařízeními, takže již proto naříkané rozhodnutí prý nemůže porušovati zákon.
Ze stylisace této námitky jde, že žal. úřad míní patrně zastávati názor, že jen skutečné nebo aspoň st-lem tvrzené porušení zákona ve smyslu formelním může býti předmětem kognice nss-u (ve smyslu § 2 zák. o ss), nikoliv však porušení jiného předpisu, který formálně zákonem není.
Tento názor je však mylný. Zákon o ss nemá v § 2 na mysli pouze porušení zákona formálního, nýbrž užívá slova »zákon (nezákonný)« ve smyslu materelním, a uznává nss příslušným k rozhodování všude tam, kde jde o skutečné neb aspoň stranou tvrzené porušení objektivního práva, pokud ovšem porušením takovým je dotčeno nebo může býti dotčeno též subjektivní právo st-lovo. Je-li podmínka tato dána, pak je lhostejno, zda naříkaný akt příčí se zákonu formálnímu nebo jiné závazné normě právní, jakou je také nařízení v technickém smyslu nebo autonomní statut.
Bylo tedy nss-u, poněvadž ani jiných námitek co do kompetence soudu není, vejíti v projednání stížnosti. — — — Stížnost vznáší petit, aby nař. rozhodnutí bylo změněno a st-lův inženýrský diplom na základě bývalých uherských zákonů a nařízení na Slovensku platných byl nostrifikován jako rovnocenný s diplomem uherské král. polytechniky v Budapešti t. j. jako rovnocenný s tuzemskými technikami.
I. St-l dovolává se v prvé řadě toho, aby jeho diplom arnstadtský byl uznán za rovnocenný s diplomem uherské král. polytechniky v Budapešti. Stejný petit vznesl st-l i — jak v úvodě uvedeno, ve své žádosti ze dne 21. září 1922. Žal. úřad svým nař. rozhodnutím na petit takto formulovaný přímo neodpověděl; v postupu tom však nelze shledati ani nezákonnost ani vadnost, když přece úřad republiky čsl. zřejmě není příslušným, aby rozhodoval o tom, zda diplom nabytý na jednom cizozemském učilišti (v Arnstadtě) je nebo není rovnocenným s diplomem jiného cizozemského učiliště (v Budapešti) a když rozhodovati o takovéto rovnocennosti bylo by zřejmě věcí příslušných orgánů této vysoké školy (budapeštské) resp. příslušných úřadů státu maďarského, při čemž ovšem z pojmu suverenity státní plyne, že by rozhodnutí, které by v tomto směru v příčině st-lova diplomu (zkoušky) nabytého (složené) teprve roku 1920, tedy dávno po převratu, učinily (tedy rovněž již po převratu) uvedené orgány cizího (maďarského) státu, nemělo nižádného právního významu pro oblast státu čsl.
Netřeba se proto také ani zabývati otázkou, zda býv. uherské předpisy— zejména §§ 38 a násl. řádu o přísných zkouškách při budapeštské polytechnice, vydaného nař. uh. min. kultu a vyuč. z 12. září 1898 č. 65 883 R. T. č. 276 resp. § 36 a násl. rigorosního řádu pro dosažení hodnosti doktora věd technických při témže polytechnickém ústavě, vydaného nař. téhož ministra č. 31 649/1901, R. T. č. 49/1901 — dávaly resp. dávají uchazeči právní nárok na uznání rovnocennosti resp. na nostrifikaci cizího diplomu nebo titulu s diplomem nebo titulem polytechniky budapeštské.
Pokud pak jde o přípis býv. uh. min. kultu a vyuč. z 30. ledna 1915 bez čísla, který st-l předkládá a ve kterém se mu »k jeho informativní žádosti sděluje, že absolvování polytechnika v Arnstadtě se od roku 1904 v uherském státě v každém ohledu uznává a diplom z ústavu toho se nostrifikuje jako rovnocenný s inženýrským diplomem uherské král. polytechniky Josefa«, nelze z tohoto sdělení důvodně odvozovati nějaký nárok st-lův na skutečné uznání studií arnstadtských ve směru žádaném, poněvadž sdělení toto zřejmě má jen informativní ráz a není formálním rozhodnutím o (přislíbeném snad budoucím) uznání arnstadtských studií, ze kterého by st-l mohl vůbec čerpati nějaký nárok.
II. St-l dovolává se ovšem ve stížnosti též nař. býv. uh. min. kultu a vyuč. z 23. května 1890 č. 22 578 R. T. č. 126 o užívání titulu inženýrského, ve kterém jest řečeno, že titulu diplomovaného inženýra mohou používati jen ti, kdož ... obdrželi inženýrské absolutorium nebo inženýrský diplom od uher. král. polytechniky Josefa anebo od některé cizozemské techniky s týmž právem jako polytechnika Josefa«; míní tedy patrně uplatňovati nárok (skutečný nebo domnělý) na užívání titulu inženýrského na základě svých studií arnstadtských a na základě předpisů tohoto min. nařízení. O takovémto případném nároku st-lově však nss vzhledem k předpisu § 5 zák. o ss nyní rozhodovati nemůže, poněvadž ani žal. úřad v nař. rozhodnutí výrok takového obsahu neučinil. Žal. úřad neměl také — nehledě ani k otázce, zda by vzhledem na úřední kompetenci jednotlivých ministerstev v republice čsl. k výroku takovému byl vůbec příslušný, — ani příčiny, aby s této stránky věcí st-lovou se zabýval; neboť st-l takto formulovaný petit na žal. úřad svojí žádosti z 21. září 1922 nevznesl, když naopak v žádosti té jenom žádal o »nostrifikaci inženýrského diplomu nabytého na polytechnice v Arnstadtě« a toliko »poukázal na dosud platné nař. č. 22.578/1890« a »žádal ve smyslu uvedeného o příznivé vyřízení své žádosti« (scilicet podle úvodu podání — své žádosti o nostrifikaci). Tím ovšem st-li není bráněno, aby u příslušného úřadu případný nárok na užívání titulu inženýrského ve smyslu cit. min. nař. č. 22 578/1890 vznesl.
III. V druhé řadě domáhá se st-l podle znění své stížnosti toho, aby jeho »inženýrský diplom na základě býv. uherských zákonů a nařízení na Slovensku platných byl nostrifikován jako rovnocenný s tuzemskými technikami«.
V republice čsl. jsou toho času zřízeny vysoké školy technické toliko v Praze a v Brně, tedy na území, které dříve tvořilo součást býv. státu rakouského, není tu však dosud vysoké školy technické na území, které před převratem bylo součástí býv. státu uherského.
Mohlo by se tudíž u st-le jednati jen o to, zda jeho diplom resp. studia a zkoušky cizozemské lze uznati rovnocennými s nějakým diplomem resp. se studiemi a zkouškami na některé z existujících čsl. vysokých škol technických (v Praze nebo v Brně). Možnost uznání takového resp. již pouhou možnost existence nároku na uznání takové bylo by tedy posuzovati jen podle oněch právních předpisů, které buďto státem čsl. samým od převratu ve věci té byly vydány anebo, které do právního řádu republiky čsl. byly na základě zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. převzaty z dřívějšího právního řádu v tom směru platného, jako který by ovšem, poněvadž jde o rovnocennost se studiemi, resp. zkouškami na technikách v Praze nebo v Brně — přicházely v úvahu v tomto směru jen býv. předpisy rakouské.
Stížnost dovolává se tu toliko býv. předpisů uherských, tyto však nemohou rozhodovati o otázce rovnocennosti cizozemských studií nebo zkoušek se studiemi nebo zkouškami odbytými na vysokých školách technických v Praze nebo v Brně, nýbrž mohly by přicházeti v úvahu jediné snad ve směru projednávaném již shora sub I. a II.
Pokud pak jde o právní předpisy uznání rovnocennosti cizozemských studií a zkoušek technických se studiemi a zkouškami odbytými na vysokých školách technických v Praze nebo v Brně, uvážil soud toto:
Stát čsl. sám nevydal od převratu právního předpisu, kterým otázka ta povšechně byla upravena.
Avšak ani převzatý právní řád kdysi rakouský nemá v tomto směru předpisu, který by otázku povšechně upravoval a který by jednotlivému uchazeči dával právní nárok na uznání takové.
Uvésti jest tu sice nařízení býv. rak. min. kultu a vyuč. ze 13. dubna 1901 č. 38 ř. z., kterým vydán byl rigorosní řád pro vysoké školy technické, kde v § 14 se praví, že o nostrifikaci doktorských diplomů nabytých na cizozemských vysokých školách technických platí obdobně předpisy min. nař. ze 6. června 1850 č. 240 ř. z. (o platnosti cizozemských doktorských diplomů universitních); těchto předpisů nelze však použíti na případ st-lův, poněvadž u st-le nejde vůbec o nostrifikaci cizozemského diplomu doktorského, pročež odpadá pro nss také nutnost, aby zkoumal, zda a do jaké míry uvedená nařízení dávají vůbec právní nárok na nostrifikaci cizozemského diplomu doktorského.
O nostrifikaci studií a zkoušek vůbec na cizozemských školách technických však ani v bývalém Rakousku všeobecných předpisů nebylo, zejména nikoliv předpisů, které by uchazeči poskytovaly právní nárok na nostrifikaci takovou (viz též Jähni, Vorschriften für die Techn. Hochschulen Oestereichs, Vídeň 1916 str. 668); předpisů toho druhu neobsahovaly ani organisační statut vysokých škol technických v Praze z r. 1863, ani zákon ze 4. května 1873 č. 92 ř. z. o organisaci vysoké školy technické v Brně (německé) ani statut české vysoké školy technické v Brně (min. výn. z 20. února 1875 č. 6348 resp. z 26. listopadu 1899 č. 2082) etc. ani konečně jednotlivé řády o státních zkouškách. Není-li však právního předpisu, který by propůjčoval za určitých předpokladů právní nárok na uznání cizozemských studií nebo zkoušek technických, se studiemi nebo zkouškami na vysokých školách technických v Praze nebo v Brně, pak nemohlo zamítnutím žádosti st-lovy ani v tom směru býti dotčeno žádné právo st-lovo, nechať již zamítnutí se stalo z důvodu jakéhokoliv. Stížnost jest tedy i s tohoto hlediska bezdůvodná, a netřeba ani nss-u zkoumati, zda důvody, o které se žal. úřad v nař. rozhodnutí opřel (co do organisace studia v Arnstadtě), jsou správné čili nic.
IV. Pokud konečně stížnost se zmiňuje také o výroku min. veř. prací z 29. srpna 1922, kterým zamítnuta byla st-lova žádost o povolení užívati stavovského označení inženýr podle cís. nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z., nemohl se nss touto věcí rovněž zabývati, poněvadž stížnost (nehledě ani k otázce eventuelní své včasnosti nebo opožděnosti) proti tomuto rozhodnutí min. veřejných prací nesměřuje.

Citace:

Č. 4459. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 491-495.