Č. 4741.

Vojenské věci: Důsledky § 30 lit e) zák. č. 76/22 Sb. nastoupí i tehdy, vstoupí-li vojenský gážista v. v. toliko do výpomocných služeb u vyslanectví cizího státu. Důsledky ty však nemohou nastati před 16. březnem 1922.
(Nález ze dne 27. května 1925 č. 10 655).
Věc: Jindřich W. v P. (adv. Dr. Jul. Hahn z Prahy) proti ministerstvu Národní obrany (min. místotaj. Dr. Jos. Pešout) stran nároku na zaopatřovací požitky, vymáhání přeplatků a odnětí hodnosti.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se jím vyslovuje, že st-l přestává býti důstojníkem v. v. a pokud se jím st-l i odepírá nárok na zaopatřovací požitky za dobu před vyhlášením zákona č. 76/1922 Sb. a ukládá povinnost požitky do této doby přijaté vrátiti, zrušuje se pro nezákonnost; jinak zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž sloužil v býv. armádě rak.-uh. jako gážista z povolání, posléze jako podplukovník, byl podle osobního věstníku mno z 21. srpna 1920 část 77 převzat do čsl. armády v hodnosti gážisty ve výslužbě.
Po zjištění, že jest od 1. června 1921 zaměstnán u maďarského vyslanectví v Praze jako kancelářská pomocná síla s měsíčním platem 1800 K, byl st-l na základě výn. mno z 11. března 1924 vyzván, aby hlásil, nastoupil-li tuto službu se svoleními čsl. úřadu a kterého, a současně byla mu až do vyšetření této okolnosti zastavena další výplata zaopatřovacích požitků. Podáním z 15. března 1924 hlásil st-l, že o svolení ono nežádal, poněvadž nevěděl, že jest předepsáno, i žádal nyní dodatečně, aby směl tuto svoji provisorní manipulační službu u maďarského vyslanectví podržeti, předloživ potvrzení tohoto vyslanectví ze 14. března 1924, že jest u něho zaměstnán jako provisorní kancelářská síla v administrativní registratuře.
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že st-l pozbyl dnem 1. června 1921 podle § 30 lit. e) zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. nároku na vojenské zaopatřovací požitky, jichž výplata mu byla dnem 31. března 1924 zastavena, — že dovršiv r. 1921 šedesátý rok věku, nepodléhá branné povinnosti, tak že se jeho propuštění z branné moci stalo bezpředmětným, že však dnem 1. června 1921 přestává býti důstojníkem ve výslužbě, a konečně že přeplatek pensijních požitků za dobu od 1. června 1921 do 31. března 1924 bude vymáhán.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané, řídil se nss následujícími úvahami:
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost především z důvodu, že žal. úřad nesprávně vykládá ustanovení § 30 lit. e) zák. č. 76/1922, který má na mysli pouze nastoupení vojenské nebo jiné státní služby v cizím státě, tedy služby, která předpokládá státní občanství onoho státu, zejména služby vyššího řádu, než jakou jest st-lova přechodná a podřízená služba diurnisty s denním platem a se 14denní výpovědí.
Tuto námitku neuznal nss důvodnou. Podle § 30 lit. e) cit. zák. pozbývá nároku na výslužné poživatel, vstoupí-li do služeb cizího státu bez svolení příslušných čsl. úřadů. Vzhledem k všeobecnému znění tohoto ustanovení nelze z něho vyloučiti žádnou službu u cizího státu, takže každá služba u cizího státu, — bez ohledu na to, má-li za následek nebo za předpoklad nabytí státního občanství státu onoho resp. pozbytí čsl. státního občanství, — má za následek ztrátu výslužného, při čemž ovšem nelze, jak uváděl zástupce stížnosti při ústním líčení, — bráti za měřítko § 12 cit. zák., poněvadž toto ustanovení má zřejmě na mysli službu státu vlastnímu, nikoli státu cizímu. Pro tento názor svědčí i okolnost, že zák. v § 30 lit. e) dodatkem »bez svolení čsl. úřadů« připustil možnost vstoupiti do služeb cizího státu bez ztráty zaopatřovacích požitků, stalo-li se vstoupení to se svolením čsl. úřadů. Tím připustil tedy zřejmě možnost, vstoupiti jen do takových služeb, které nemají v zápětí ztrátu čsl. státního občanství (srovnej § 8 bran. zák. z 19. března 1920 č. 193 Sb.). Ustanovením § 30 lit. e) není tedy míněn pouze služební poměr veřejnoprávního charakteru čili služební poměr státního úředníka (zaměstnance) katexochen, nýbrž jakýkoli služební poměr, tedy i poměr diurnisty u státního úřadu státu cizího. Že pak maďarské vyslanectví v Praze jest státním úřadem státu maďarského, stížnost ani nepopírá. Slušelo tedy v tomto směru zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.
Jinak jest tomu s námitkami dalšími. Cit. ustanovení § 30 lit. e) odnímá nárok na výslužné pouze těm vojenským gážistům, kteří do služeb cizího státu vstoupí. Obsahuje tedy ustanovení to zákaz vstoupiti do služeb cizího státu. Zákaz může však projeviti účinek proti určité osobě teprve tehdy, když zákaz mohla a dle povolání svého měla znáti a ho nešetřila. Vzhledem k tomu, že cit. zák. č. 76/1922 byl publikován dne 16. března 1922, mohl stěžovatel proti němu jednati teprve počínaje tímto dnem, kdy o tomto zákazu mohl nabýti vědomosti. Jest tedy i přes to, že cit. zákon má dle svého § 114 zpětnou účinnost od 1. ledna 1920, rozhodna v tomto směru pouze okolnost, že byl dne 16. března 1922 platně vyhlášen a jest pouze tato okolnost rozhodna pro určení doby, od které se nároku na výslužné pozbývá, i doby, od které lze požadovati vrácení požitků již vyplacených. Výrok žal. úřadu, že st-l pozbyl nároku na zaopatřovací požitky již dnem 1. června 1921 a že jest povinen vrátiti požitky od tohoto dne přijaté, odporuje tedy zákonu.
Nss shledal dále stížnost důvodnou i pokud brojí proti výroku, že st-l přestává býti dnem. 1. června 1921 důstojníkem ve výslužbě.
Žal. úřad uvádí v odvodním spise, že ztrátou nároku na výslužné přestal býti st-l gážistou ve výslužbě, že však napadený výrok neznamená zbavení hodnosti důstojnické.
V tomto ohledu nelze dáti žal. úřadu za pravdu. St-l byl roku 1920 do čsl. armády převzat v hodnosti gážisty ve výslužbě, čímž se stal čsl. podplukovníkem ve výslužbě, nař. rozhodnutí pak vyslovilo, že dnem 1. června 1921 přestal býti důstojníkem ve výslužbě. Poněvadž žal. úřad jiného zařadění st-le v hodnosti důstojnické nevyslovil, znamená výrok ten nutně, že st-l přestal býti čsl. důstojníkem vůbec. Dle spisů nelze míti za to, že se st-l hodnosti důstojnické vzdal, takže nemůže býti ve výroku, že důstojníkem býti přestal, spatřováno nic jiného než zbavení této hodnosti. Výrok ten nestal se ve smyslu zák. ze 4. července 1923 č. 154 Sb. ani na základě provedeného řízení kárného, ani se souhlasem vlády na základě řízení správního podle § 33 cit. zák. Z toho, jakož i z té okolnosti, že úřad pojí výrok ten právě k datu 1. června 1921, jest patrno, že žal. úřad vycházel z právního názoru, že pozbytím nároku na výslužné podle ustanovení § 30 zák. č. 76/1922 pozbývá se i důstojnické hodnosti. Tento názor není správný, poněvadž podobný důsledek v cit. zákoně, zejména v jeho § 30 vysloven nebyl, a poněvadž nárok na výslužné, jehož jediné se v případech v § 30 uvedených pozbývá, není totožný s nárokem na respektování platně nabyté hodnosti důstojnické. Případy, kde nastává ztráta hodnosti důstojnické proti vůli strany, jsou vytčeny pouze v cit. zák. č. 154/23, ustanovení tohoto zákona však na případ st-lův použito nebylo. Nemá tedy výrok o ztrátě důstojnické hodnosti opory v zákoně i slušelo nař. rozhodnutí zrušiti v tomto směru podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4741. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1033-1035.