Č. 4301.

Úrazové pojištění (Slovensko): * Rozšířením platnosti čl. III. zákona z 10. dubna 1919 č. 207 Sb. na Slovensko (vl. nař. č. 516/ 1919) byl § 10, odst. 2 zák. čl. XIX z r. 1907 také pro Slovensko zrušen.
(Nález ze dne 9. ledna 1925 č. 99.) Věc: Město K. proti ministerstvu sociální péče (min. taj. Dr. Jindř. Tučný) o úrazové pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem ze 16. března 1923 uznala zemská úřadovna pro pojišťování dělníků na Slovensku v Bratislavě na základě podané přihlášky ze 16. ledna 1923 podnik města K. »jatky« za pojištění povinný ve smyslu § 3 zák. čl. XIX z r. 1907 a zařadila tento podnik dle nař. vlády ze 14. července 1922 č. 200 Sb. od 1. ledna 1920 pod titul č. 446 a) jatky do nebezpečenské třídy V. a nebezpečenského procenta 20.
Z tohoto výměru odvolala se rada města K. k župnímu úřadu v Turč. Sv. Martině, dovolávajíc se § 10, odst. 2 zák. či. XIX z r. 1907, jenž vylučuje z pojistné povinnosti pro případ nemoci a úrazu veškeré zaměstnance při obecních podnicích, kteří v případě úrazu mají nárok na pensi.
Župní úřad zamítl odvolání rozhodnutím z 18. září 1923 z následujících důvodů:
»St-l popírá pojistnou povinnost a odvolává se ve svém odvolání na § 10 zák. čl. XIX z r. 1907. Pojistná povinnost zakládá se na § 3 č. 13 zák. či XIX z r.1907 a je nesporná. Taktéž městský sluha v podniku zaměstnaný podléhá pojistné povinnosti bez ohledu na to, že je zařazen do platební třídy a má pro případ úrazu nárok na pensi ve smyslu městských statutů, poněvadž § 10 zák. čl. XIX z r. 1907, na který se podnikatel odvolává, byl změněn čl. III. nař. z 10. dubna 1919 č. 207 Sb., které § 1 nařízení z 23. září 1919 č. 516 Sb. rozšířeno bylo i na Slov. a Podk. Rus. Vzhledem k uvedenému je pojistná povinnost nesporná«.
Nař. rozhodnutím min. soc. péče odvolání města K. nevyhovělo z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého. K vývodům odvolání podotklo, že jatky byly § 3 č. 13 zák. či. XIX z r. 1907 výslovně prohlášeny za podnik podléhající úrazovému pojištění, a že dle čl. III. zák. z 10. dubna 1919 č. 207 Sb. platného i na Slovensku (vl. nař. z 23. září 1919, č. 516 Sb.) povinnosti té sproštěni býti mohou jen zřízenci podniků státních a zemských, ale nikoliv obecních. § 10, odst. 2 a 3 zák. čl. XIX z r. 1907 byl svrchu uvedeným zákonem změněn.
O stížnosti uvážil nss toto:
V tomto případě jde spor o to, zda § 10, odst. 2 zák. čl. XIX z r. 1907 jest ještě v platnosti vedle ustanovení čl. III. zák. z 10. dubna 1919 č. 207 Sb. anebo zdali byl cit. článkem III. zák. č. 207 z r. 1919 zrušen.
Nss nemohl sdíleti stanovisko stížnosti, že odst. 2. § 10 cit. zák. čl. XIX z r. 1907 jest i dnes ještě v platnosti, kterýžto názor hájí stížnost dovozujíc, že ustanovení zákonů a nařízení platných na Slovensku o úrazovém pojištění pozbyla podle posledního odst. § 1 nař. z 23. září 1919 č. 516 Sb. platnosti jen pokud jsou v rozporu s ustanoveními čl. II. zák. z 10. dubna 1919 č. 207 Sb., cit. § 10 zák. čl. XIX z r. 1907 však tomuto ustanovení neodporuje. Čl. III. zák. č. 207/1919 upravuje otázku pojistné povinnosti úrazové zaměstnanců podniků veřejných útvarů stejným způsobem, jako § 4 původního rakouského úrazového zák. z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. z r. 1888 a § 10, odst. 2 uh. zák. čl. XIX z r. 1907. Oba tyto předpisy, první v § 4, druhý v § 10 odst. 2, upravily otázku tuto stejným způsobem; oba vycházely ze zásady, že zaměstnanci, kteří jsou ustanoveni v podniku státu, země, obce, veř. fondu, vyjmuti jsou z působnosti úrazového zákona, jestliže jim a jejich pozůstalým pro případ podnikového úrazu přísluší nárok na pensi, která, co do výše, rovná se. nejméně odškodnému stanovenému v dotyčném zákoně. V tomto směru nebylo mezi předpisem rak. a uh. zákona podstatného rozdílu.
Ze znění či. III. zák. č. 207/1919 se podává, že ustanovení § 4 cit. rak. úrazového zákona byla nahrazena novým zněním, podle něhož ministr soc. péče, dohodna se se zúčastněnými ministry a vyslechna zúčastněné úrazové pojišťovny může zřízence podniků státních a zemských pojistné povinnosti úrazové sprostiti mimo jiné, náleží-li jim a jejich příslušníkům podle služebního předpisu všeobecně platného pro případ podnikového úrazu nárok na zaopatření, které se rovná odškodnému, stanovenému v zák. úrazovém, po případě v čl. VII. zák. z 20. července 1894 č. 168 ř. z., jakož i § 65 zák. z 30. března 1888 z. ř. č. 33. Cit. čl. III. upravuje tedy otázku, za jakých předpokladů zřízenci veřejných podniků mohou býti sproštěni úrazové povinnosti, způsobem vyčerpávajícím, což znamená, že vedle tohoto předpisu jiné ustanovení, pokud vydáno bylo dříve a pokud upravuje tuto otázku, nemůže obstáti, ježto by bylo se zmíněným předpisem čl. III. zák. č. 207 z r. 1919 v rozporu.
Byla-li účinnost čl. III. zák. č. 207 z r. 1919 nařízením č. 516/1919 na obvod Slovenska rozšířena, jest tím řečeno, že článkem III. zák. č. 207/1919 i pro obvod Slovenska upravena byla otázka úrazové povinnosti pojistné zaměstnanců veř. podniků způsobem vyčerpávajícím, a že tudíž i na Slovensku za platnosti cit. nařízení pojistné povinnosti úrazové sproštěni býti mohou toliko zřízenci podniků státních a zemských a nikoliv též městských.
Na tom nemění ničeho stížností vytýkaný rozdíl nomenklatury zák. čl. XIX z r. 1907, jenž v § 10 mluví o »pensi« a čl. III. zák. č. 207/1919, v němž je řeč o »zaopatření«. Obojí výrazy používají se v dotyčných zákonech, promiscue, majíce ve věci stejný význam; avšak i kdyby tu byl takový rozdíl, pak z této okolnosti pro stanovisko stížnosti nelze vyvozovati ničeho, protože ustanovením legis posterioris byla sporná otázka i na Slovensku vyčerpávajícím způsobem upravena tak, že vedle nové úpravy žádná jiná norma, zejména ani předpis § 10, odst. 2 zák. čl. XIX z r. 1907 obstáti nemůže.
Jestliže však posléz uvedený předpis byl zrušen ustanovením čl. III. zák. č. 207 z r. 1919, pak pozbývá nárok stěžujícího si města K. již proto svého základu, že čl. III. zák. č. 207 z r. 1919 sproštění úrazové povinnosti vyslovuje pouze ohledně zřízenců podniků státních a zemských, ne však ohledně zřízenců obecních.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 4301. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 177-179.