Č. 4799.

Sociální péče: Straně nepřísluší právní nárok na povolení práce přes čas ve smyslu § 6, odst. 1 zák. o osmihodinové době pracovní.
(Nález ze dne 16. června 1925 č. 9791.)
Věc: Firma Ig. K. v Ch. (adv. Dr. Frant. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o povolení práce přes čas.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost stěžující si firmy o povolení práce přes čas pro 35 dělníků byla v pořadu instancí nař. rozhodnutím zamítnuta z důvodu, že není dostatečně prokázáno, že by žadatelce nebylo možno učiniti jiných opatření, aby bylo čeleno zjištěné potřebě práce, a to tím spíše, když opětovným úředním šetřením bylo zjištěno, že v okresu Ch-ském jest dostatek dělnictva nezaměstnaného a pro požadovanou práci úplně kvalifikovaného.
O stížnosti uvážil nss toto:
Zákon o 8hodinné době pracovní z 19. prosince 1918 č. 91 Sb. stanoví v § 1 zásadu, že v podnicích živn. řádu podrobených nebo po živnostensku provozovaných nesmí skutečná pracovní doba zaměstnanců trvati zásadně déle než osm hodin ve dvacetičtyřech hodinách nebo nejvýše čtyřicet osm hodin týdně. Toto ustanovení platí též pro podniky, závody a ústavy prvozované státem, veřejnými nebo soukromými svazky, fondy, spolky a společnostmi, ať jsou rázu výdělečného, všeužitečného neb dobročinného, pak pro hornické podniky (s omezením v bodu 3 uvedeným) a pro osoby v zemědělských a lesních podnicích pravidelně zaměstnané, které žijí mimo domácnost hospodářovu a mají plat denní, týdenní nebo měsíční. Zákonodárce tu zásadně a způsobem kategorickým vymezil délku pracovní doby osob v uvedených podnicích zaměstnaných; z této zásady připustil v §u 6 výjimku, dle které se může povoliti podnikům, byl-li pravidelný provoz přerušen živelními událostmi neb nehodami, či nastala-li ve veřejném zájmu, nebo z jiných naléhavých důvodů zvýšená potřeba práce a nelze učiniti jiných opatření, aby dočasně prodloužily pracovní dobu.
Nss musel se nejdříve zabývati otázkou, zda z tohoto ustanovení vůbec lze dovozovati právní nárok na udělení povolení a zodpověděl tuto otázku záporně.
Citovaný § 6 užívá obratu »může se povoliti ...«. Podle názoru nss-u takovýto obrat, byť i nasvědčoval tomu, že zákonodárce jím chtěl toliko propůjčiti úřadu jisté oprávnění, nevylučuje o sobě výklad, že z normy takto formulované vyplývá zároveň i pro stranu subjektivní právní nárok s oním oprávněním úřadu korespondující, takže jen pečlivým zkoumáním jak znění souvisících předpisů, tak i celkové tendence, úpravu té které materie ovládající, možno jest dospěti k bezpečnému úsudku o tom, zdali zákon stranám subjektivní nárok propůjčiti chtěl čili nic. Posuzuje s tohoto hlediska předpis odst. 1 § 6 zákona č. 91 Sb. z r. 1918, shledal soud, že jím nárok stran na povolení prodloužení doby pracovní založen nebyl. Soud uvažoval v té příčině takto:
Základní myšlenkou uvedeného zákona jest zabrániti tomu, aby pracovní doba zaměstnanců v závodech tam uvedených nebyla prodlužována přes 8 hodin denně resp. 48 hodin týdně. Stanoví-li pak zákon, že za určitých předpokladů může se z této zásady povoliti odchylka, nutno jest se zřetelem k zjevné sociálně-politické tendenci v zákoně se projevující míti za to, že tu zákon nezamýšlel platnost oné zásady omeziti nějakými výhradami ve prospěch zaměstnavatelů, nýbrž že chtěl jen zachovati právo, za určitých předpokladů a s časovým omezením v jednotlivých případech uděliti dispens od jejího zachování. Dovolával-li se naproti takovémuto výkladu zástupce stížnosti při ústním líčení analogie § 96 a) živn. řádu, dovozuje, že zákon o 8hodinové době pracovní se jeví jako novela k živn. řádu a musí býti proto v duchu živn. řádu vykládán, jest naproti tomu podotknouti, jednak že ani ze znění §u 96 a) není nepochybně patrno, že by byl propůjčoval právní nárok na prodloužení pracovní doby tam stanovené, a mimo to nelze přehlížeti, že zák. č. 91/Sb. 1918 jest produktem názorů sociálně-politických podstatně odlišných od těch, jež došly výrazu při formulování § 96 a) živn. řádu. Zákon o 8hodinové době pracovní zahrnuje ostatně mnohem širší okruh podniků, než které podrobeny jsou živn. řádu a nelze jej proto již z teto příčiny pojímati jako novelu k živn. řádu.
Pro názor nss-u, že § 6 cit. zák. nezakládá pro stranu právní nárok, mluví však i další momenty: Odst. 1 § 6 přenechává udělování povolení práce přes čas pro podniky, živn. inspekci podrobené, živn. inspektorům, tudíž orgánům státní správy, které nejsou jako normální instance povolány k rozhodování o subjektivních právech stran; není proto instanční postup proti výroku těchto orgánů všeobecně upraven, zákon č. 91 z r. 1918 sám pak tento postup také nijak neupravuje.
Přihlédnouti jest dále k tomu, že povolováním prodloužené doby pracovní pro jednotlivé kategorie podniků není pověřen jediný úřad, nýbrž u podniků živnostenských uděluje toto povolení živn. inspektor, u podniků hornických báňský revírní úřad, pro práce železniční min. žel. pro podniky zemědělské a lesní obecní představenstvo a pro státní podniky, závody a ústavy pol. správa 1. stolice; i z této úpravy kompetence jest usuzovati, že úmyslem zákonodárce nebylo povolování úchylek od zákonné doby pracovní vybudovati jako judikování o subj. nárocích stran, nýbrž že zvolil určité orgány veřejné, jež pokládal za nejlépe znalé poměrů jednotlivých podniků té které kategorie, a jim jakožto nejvhodnějším svěřil udílení dispensí od přísného předpisu zákona. V tom lze nalézti také jakési vysvětlení toho, že zákon vůbec o nějakém postupu instančním nebo o nějakém řízení se stranami nemluví, pokládaje patrně povolení podle § 6 odst. 1 právě jen za pouhý výkon určité úřední pravomoci, jejímž rubem není subj. právo stran, jež by si proti jeho porušení mohly stěžovati.
Na konec poukázati jest i k tomu, že první odstavec cit. §u 6 vyslovuje, že povolení práce přes čas může býti uděleno, když zvýšená potřeba práce nastala ve veřejném zájmu nebo z jiných naléhavých důvodů. Snad jest možná pochybnost o tom, co sluší rozuměti těmito »jinými naléhavými důvody« vedle zájmu veřejného. Tolik však jest zjevno, že zákon tu staví zvýšenou potřebu práce ve veřejném zájmu a z jiných naléhavých důvodů bez rozdílu vedle sebe jako jeden z předpokladů, za nichž úleva dle onoho předpisu může býti povolena. Jest mimo spor, že zájem veřejný resp. jeho ochrana nemůže býti obsahem subj. práv soukromých osob (podniků). I kdyby se »jinými naléhavými důvody« rozuměly zájmy podniků, tedy zájmy soukromé, nasvědčovalo by toto spřežení veřejných a soukromých zájmů v táto souvislosti, že jako u oněch tak ani u těchto zákon nějaká práva subjektivní na zřeteli neměl.
Veškeré tyto úvahy nutí po názoru soudu k výkladu, že strany z ustanovení § 6 odst. 1 subjektivní nárok na povolení práce přes čas, ani jsou-li dány předpoklady tam vytčené, vyvozovati nemohou. Nelze-li však uznati subj. nárok na udělení povolení práce přes čas, nemůže stěžující si firma důvodně tvrditi, že nař. rozhodnutím, povolení tokové jí odporajícím, bylo porušeno nějaké její právo (§ 2 zák. o ss), a musila proto stížnost býti zamítnuta jako bezdůvodná, aniž bylo možno se zabývati jednotlivými jejími námitkami.

Citace:

č. 4799. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1146-1148.